zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Režisér Jiří Havelka o Experimentu Myší ráj

Jiří Havelka (Foto: Petr Neubert)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Nová scéna Národního divadla uvedla inscenaci Experiment Myší ráj v režii Jiřího Havelky, který rád přivádí na jeviště (i do reálného prostoru) různé netradiční divadelní či paradivadelní formy. Jeho inscenace mnohdy vzbuzují diskuse o obecných tématech, která jsou úzce spojena s naší existencí, s etickými tématy (připomeňme hojně diskutovanou inscenaci „Já, hrdina“ o bratrech Mašínových). Podobně kontroverzní reakce patrně přijdou i v tomto případě. Po jedné z posledních zkoušek jsme si o tématu a formě tohoto scénického „experimentu“ povídali.

  • Myšlenka inscenace vychází ze skutečného experimentu Johna B. Calhouna, jak je patrno z úvodní video sekvence…
    Ve své době byl ten experiment uskutečnění kvůli stoupající hustotě obyvatel v metropolích, měl zkoumat chování lidí a hledat eventuální východiska. A dneska se znovu dostal do té lehce bulvární popové roviny zájmu spíše blahobytem, který, jak se ukazuje, překvapivě nemá kladné důsledky. Je třeba říci, že dnes by se takový experiment nemohl z etických důvodů uskutečnit. Tak jsme si pozvali odborníka, pana Daniela Fryntu, který nám řekl všechno o myši domácí, o rozdílech myši domácí v Sýrii, v Evropě, na polích, ve skladech a ve spížkách, a začali jsme se do toho doslova propadat. Nicméně, forma se nějak vzpírala. To hraní myší, simulace jejich chování v různých situacích, kdy paralela k lidskému světu byla hodně přímočará, působilo najednou strašně banálně. Takže jsme se nakonec uchýlili k jinému způsobu divadelní komunikace.
  • Silné paralely s lidským světem se ale zbavit nelze… a je to myslím věc, která je na celém tématu nejzajímavější.
    Na jednu stranu je tam hodně podobných symptomů, na druhou stranu člověk je jiný než myš, takže paralela, jak pokulhává, je v něčem geniální, protože v sobě má oba světy. Posouzení necháme na divákovi. Takže nakonec jsme se soustředili na ten myší svět, a vzali jsme si z lidského světa inspiraci jen pro situaci, jak myši řeší apokalypsu. Protože náš způsob řešení konfliktu jsou konference, kongresy a summity. Tak jsme se na situaci podívali tímhle zvláštním, poněkud absurdním prizmatem.
  • Koncepci, že my jako diváci budeme účastníky „myšence“, tedy myší konference, jste měli od počátku?
    Ne, přišlo to až postupně. Nejprve tam byly takové woodyallenovské kostýmy u herců (viz kniha W.Allena Vedlejší příznaky), ale pak jsme začali přemýšlet, jak to rozehrát v hledišti, a dosáhnout určité anonymity těch herců. S tím přišel nápad s maskou.
  • Někteří herci jsou tedy rozesazeni v publiku, a díky tomu, že mají stejně jako diváci myší masky, to působí, že jejich příspěvky jsou skutečně autentickou reakcí z publika. Nebojíte se, že vystoupí někdo, s kým se nepočítá?
    I to jsme schopni vzít do hry. K tomu přímo vybízí ty momenty, kdy je na plátně záběr do hlediště, a výzva „prosím o reakci…“ Když se divák přihlásí, dostane mikrofon, a může reagovat. Ale nedojde k žádné interakci, jsou to výpovědi osamocených bytostí, to je základní princip.
  • Pro mě je to nesmírně zajímavá vize apokalypsy. Neustále se v médiích mluví o různých pohromách, které mohou zničit lidstvo, existují bombasticky pojaté katastrofické filmy, ale poukaz na to, že nás ke zkáze může přivést blahobyt, a jím způsobený nedostatek motivace a následné chátrání, zatím nezazněl. A přitom to působí logicky.
    Je to v principu ten Calhounův experiment, ale otočený. On tehdy experiment nedělal kvůli tomu, aby tohle dokázal, ale poskytl myším blahobytné podmínky, aby mohl zkoumat, co dělají a jak se chovají v hodně husté aglomeraci. Až následně se ukázalo se, že blahobyt je příčinou zkázy. Je zajímavé, že ten pokus dělal asi šestkrát, a vždycky to vedlo k úplně stejným výsledkům. Skoro přesně na dny - to společenství se začalo rozpadat vždycky ve stejný moment. To znamená, že takové chování skupiny má své přesné zákonitosti.
  • To je hodně chmurná vize. Chcete ukázat, že jsme definitivně odsouzeni k zániku, nebo je tam nějaký zárodek naděje? Třeba v těch zmražených zárodcích?
    V tom je další paradox, jsou tu sice zmražené zárodky, ale absurditou je, že už neexistuje žádná živá děloha. Původně jsme tam chtěli mít na konci kolouška, jako symbol toho že se do těch míst vrátí příroda, podobně jako do opuštěných amerických shopping mallů. Ale pak jsme došli k tomu, že nás více zajímá samotná situace zániku. Začali jsme zkoumat a přemýšlet nad tím, jak to asi ten 750. den vypadalo, když už byli všichni nějak fyzicky nebo emočně handicapovaní. Zajímala nás ta vyšinutost. V Calhounově experimentu zůstalo posledních 500 myší, které už nebyly schopny interakcí. Byly deviantní, a i když je zkusil přemístit mezi zdravou populaci, nebyly už schopné se socializovat. Takže my se ocitáme v momentě, kdy jsou všichni desocializovaní, a nezadržitelně to spěje ke konci. Nejdřív jsme s tím ztvárněním hodně bojovali, ilustrovali to, na scéně se pořád něco dělo - postavy padaly, umíraly. Chtěli jsme znázornit tu apokalypsu, ale pořád jsme naráželi na doslovnost, stupiditu takové strategie. A tak jsme se snažili hledat funkčnější, i když asi divácky složitější tvar.
  • Ano, toho jsem si jako divačka všimla. Téma mi přišlo nesmírně zajímavé, ale velmi málo divadelní. Taková prezentace může diváka uondat, že ztratí pozornost…
    Ono vlastně do jisté míry o to jde, že to může vrcholit divákovým odchodem ze sálu. My posledních čtrnáct dní ten tvar stále oddivadelňujeme, ubíráme kostýmy, akce, chození po jevišti, protože zjišťujeme, že to vše ruší, pokud chceme po tom divákovi nějakou participaci. Musím říci, že pokaždé, když jsem byl na Nové scéně, tak půlka hlediště koukala do mobilů, a nesledovala, co se děje na scéně, protože je to nudilo. My tuhle situaci přímo nabízíme, děláme to záměrně…
    Nejde se zbavit paralely mezi myším a lidským světem, ale současně člověka štve „tlustota“ té paralely. I když je jasné, že tam paralela bude vždycky, přestali jsme na to tlačit. I když se samozřejmě nabízí vytvořit nějakou vizuálně atraktivnější, a divácky tedy vděčnější vizi. Já celou dobu se sebou bojuju, že bych to víc zdivadelňoval. Původně jsem si představoval takový velký apokalyptický obraz s kouřem a výbuchy, vypadalo to hrozně dobře. Takže bylo třeba najít odvahu ubírat a ubírat a pokusit se diváka vtáhnout do simulace posledních dnů v myším ráji. Což jakákoli divadelnost, jakákoli hranost, mrtvá těla na jevišti, a podobně, ruší. Protože se z toho stává popis, ale ztrácí se ten prožitek. A já myslím, že skrz tu nudu, skrze ten jiný čas, vede cesta, jak otevřít nějaké jiné centrum diváckého vnímání.
  • Texty, které v inscenaci zaznívají, jsou vesměs autentické?
    Záměrně jsme hledali jenom na internetu, bez úprav, jenom jsme skládali útržky z různých diskusí, z fór, výkřiky ze zpovednice.cz. Sice jsme k tomu načítali knihy jako Zánik západu a podobně, ale nakonec jsme chtěli, aby to byl skutečný výkřik toho, kdo něco napíše anonymně u počítače, kde se to pohybuje jen ve virtuálním světě a má tedy daleko větší odvahu a razanci. A my jsme tomu znovu dali tu tělesnou přítomnost v divadle. Což může působit ve výsledku zajímavě. Třeba, kdy vedle vás někdo řekne to, co někdo napsal o Lence Dusilové, tak to s vámi zahýbe víc, než když si to přečtete, kdy to s vámi nic neudělá.
  • Existoval na počátku nějaký konkrétní scénář, z kterého jste seškrtávali, nebo k němu naopak přidávali?
    Existoval náčrt konference, která se rozpadá. Součástí toho byly vstupy z hlediště na jeviště, odpovědi na to, co bylo řečeno na scéně. Potom jsme začali ubírat na interaktivnosti a vyšly nám z toho příspěvky, které jsou osamělými monology, trošku jako Fórum 2000. Takže tam padají hodně chytré, zajímavé řeči, ale interakce samotná probíhá až v kuloárech. Je to tak, že při panelové diskuzi k diskuzi vlastně nedochází. A tak jsme to přiblížili reálné situaci, z níž vyplynuly ty monologické části, osamělé výpovědi jedinců.

    www.narodni-divadlo.cz

    30.5.2016 15:05:03 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory
  •