Scéna.cz 

Monika Timková: Trpím s knírem a parukou

Letní shakespearovské slavnosti zahájily letošní premiérovou inscenací Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete. V dvojroli Violy a Césaria účinkuje Monika Timková. Setkali jsme se druhý den po premiéře. Dozvěděli jsme se, že letošní rok je pro ni doslova shakespearovský. Jaké to je vystupovat chvíli jako holka a dlouhou dobu jako kluk? Kolik času má na převleky? Jak se vypořádala s umělými vousy? Vezměme to po pořádku…

Jaké byly vaše umělecké začátky. Hádám, že herectví jste si musela asi prosadit?
Narodila jsem se v Trutnově. Žila jsem v ulici Za komínem a naproti mně ve stejném vchodě bydlela Marie Doležalová (v inscenaci hraje Olívii – pozn. red.). Od malinka jsme trénovaly různé grotesky a scénky, tance a další. Jsem trošku jiná než zbytek celé mé rodiny. Bývalý přítel říkal, že si mě rodiče asi koupili v hračkárně… Vystihl to přesně. Občas si uvědomuji, jak na mě zírají.

Není divu, jak se v inscenaci Večer tříkrálový suverénně z krásné dívky proměníte v kluka… Je to pro vás dobrodružství?
Hlavně jsem se musela hodně zamyslet. Baví mě hrát si s tou rozdílnou energií. Podle mého je ta mužská silnější. Uvědomila jsem si, že muži například jinak chodí nebo sedí než ženy. Při zkouškách jsem si několikrát sedla s nohou přes nohu, ale tak by si chlap nikdy nesedl. Snažila jsem se Césaria vytvořit spíš v pohybu a chůzi. Nechtěla jsem prvoplánově měnit hlas, to mi přišlo hloupé.

Zevnějšek Violy se většinou upravuje do podoby Sebastiana, herečky v tomto ohledu mají tak trochu smůlu. Kam se při této přeměně podějí vaše krásné dlouhé vlasy?
Je to přesně tak. Moje vlasy se vejdou hezky pod paruku. Ondřej Rychlý, představitel Sebastiana, má velké obočí, takže mi ho podle něj ještě dokreslují. Jinak to vyhrál, protože také měl mít paruku, ale nakonec si prosadil své vlastní vlasy. Já trpím s knírem a parukou - na rozdíl od Ondry. Ten je prostě v pohodě.

Mastix (lepidlo na kůži) Vás tedy neminul?
Při prvních zkouškách mi knír zkoušeli přilepit, ale osypala se mi celá pusa. V první půlce knír kreslíme, a na konci ho lepíme oboustrannou páskou.

Kostým Vám také výborně sedí. Při závěrečné scéně se proměníte z Césaria do velmi nádherných šatů…
Oba kostýmy se mi líbí. Přišla jsem do dílen Národního divadla, kde nám šili kostýmy, a jen jsem zahlédla z povzdálí, jak něco tahají… Poté se mi zatajil dech. Oblékli na mě svatební šaty, začali je na mně aranžovat a to už jsem se neudržela: „Určitě si je od Vás koupím a budu se v nich vdávat,“ Jsou opravdu nádherné. Můj přítel (herec Jakub Štáfek – pozn. red.) byl včera na premiéře a doma se mě hned ptal, zda to jsou šaty svatební. A ve Večeru tříkrálovém skutečně svatební jsou.

Předpokládám, že vám také sdělil své „připomínky“?
U Jakuba vždycky vím, že mi řekne naprostou pravdu. Nejvíce se mu prý líbilo, že ten kluk na jevišti je prostě jako já. „Trošku jako kluk vypadáš. Líbilo se mi, jak si to užíváš,“ přiznal a dodal: „Nejvíc se mi líbí, jak jsi na začátku hezká coby Viola, pak jsi celou dobu za chlapa, a na konci, jak tam přijdeš zase jako Viola, jsi přímo nádherná. Jen jsem koukal na diváky kolem sebe, jak se na tebe koukají a bavil jsem se tím, jak obdivovali, jak ti to sluší.“
Cítím, že až se v postavě daleko víc zabydlím, že budu daleko víc jistější.

Kolik vlastně máte času na převlek z kostýmu Césaria do svatebního šatu Violy?
To je v podstatě šílenost. Zatím jsme to v kuse jeli jen čtyřikrát, takže převleky nemám ještě vychytané. Doběhnu a už cestou sundávám sponky z paruky, je to velký adrenalin.

Postava Violy nabízí zajímavý mix emocí – na jedné straně truchlí za svého domněle mrtvého bratra a zároveň je zamilovaná do Orsina…
Viola i Sebastian přicházejí do Ilýrie z jiného kraje a jsou velmi láskyplní. Místní obyvatelé, ať už jsou to Olivie nebo Orsíno, jsou velcí pozéři, v oblékání, v chování. V podstatě je to taková zlatá mládež. Viola má vřelé a čisté city. V civilu jsem hodně emotivní, tím je pro mě role příjemná a moc dobře se mi hraje. Dávat tam střihy pravé lásky, to mě baví, a líbí se mi to.

Nicméně Césario (Viola) je ve stínu lásky. Do toho Orsíno miluje Olívii. Předpokládám, že byste něco podobného asi nechtěla zažít v životě?
Bude se to zdát vtipné, ale do podobné situace jsem jednou spadla. V tomto jsem Viole hodně podobná. Kolem patnácti let jsem byla zamilovaná do jednoho kluka, který miloval mou dobrou kamarádku. Trápila jsem se tím, ale pro dobro druhých jsem je z čisté víry dávala dohromady. I když se přiznám, že jsem si užívala chvíle, kdy jsem byla s ním. Nakonec jsem musela zapřít sama sebe, ale přála jsem jim to. Chtěla jsem, aby byli šťastní. Viola má něco podobného.

Letos si Shakespeara doslova užíváte, že?
Na konzervatoři jsem dělala roli Rosalindy v Jak se vám líbí, opět kalhotové převleky. V lednu jsem nastudovala roli Hermie ve Snu noci svatojánském v příbramském divadle. Opravdu mám půl roku se Shakespearem.

Co je pro vás na Hradě nejtěžší?
Určitě noční zkoušky. Tím, jak jsme všichni unavení, oceňujeme, že mezi námi není nikdo, kdo by to nějakým způsobem podkopával. Naopak jsme všichni makali do poslední chvíle i dechu. Tím je to tu hodně sympatické. Vždycky jsem se sem těšila. Měla jsem pocit, že jdu na takový příměstský tábor. Generálky jsme měli v dešti. Měli jsme teplé bundy, popíjeli horký čaj a cítili se jako spiklenci.

Hraje pro vás nějakou roli, zda inscenaci režíruje muž nebo žena?
To vůbec nerozlišuji. Beru kartu v herectví podle toho, jaká padne. V případě režisérky Jany Kališové je to ta nejlepší karta, která mi mohla přistát. U Jany si nesmírně vážím toho, jakou nesmírnou trpělivost má. Je empatická, úplně přesně cítí, co by se mohlo dít, chce pomoci té situaci na jevišti, nevylévá si nějaké své mindráky na komkoli. Je férová a takový by podle mě měl být jakýkoli režisér. V tomto ohledu je pro mě režisérka číslo jedna. Také má nesmírný cit pro rytmus a hudbu vůbec, protože tak, jak se zmiňoval překladatel Martin Hilský, je to pro Večer tříkrálový to nejdůležitější. Byla radost se od ní učit a vůbec hrát pod jejím vedením.

Jak vznikaly Vaše hudební vstupy?
Bylo to náročné. Když na mě vybalili, že budu zpívat, neskrývala jsem obavy. A pak to bylo na Danielu Šubrtovi, autorovi hudby. Prosila jsem ho, ať mi tam dá něco, abych se z toho na premiéře neodbourala. Ať je to trochu takové tajemné jamování. Myslím si, že už to dnes půjde lépe a lépe. Uvolním se a budu si tam přidávat svou náladu a bude to takové free.

Největšími nástrahami jsou na Hradě nástupy. Jak to zvládáte?
Kdyby někdo viděl, jak se potkáváme za tím paravanem (u jediného vstupu na jeviště – pozn. red.), jak jsme tam natlačení, tak by se všichni divili, že to vůbec zvládáme. Vstoupíme na jeviště a musíme být v pohodě. Mám štěstí, že se často nepletu. V tomto nejsem žádný zbrkloň, nezaspávám výstupy. Mám v sobě zvláštní spínač a budík, s tím problém nemám.

Jak to máte jako absolventka konzervatoře s prací? Když absolventů hereckých škol je tolik…
Skutečně je to strašné. Hostovala jsem v Pardubicích. Nyní hraji v Divadle Palace a v Příbrami, kde mám od ledna nabídku stálého angažmá. Uvidím, jak to všechno půjde. Líbí se mi tam moc, je to velké a pěkné divadlo. Nechci být nafrfňaná, moc se mi tam líbí. Lidi jsou tam fajn. Dostávám tam velké role v hezkých věcech.

Když se nad tím tak zamyslím, tak máte oba rodiče neherce…Přeci jen to představuje jakousi výzvu jim dokázat, že se v branži prosadíte.
Určitě to tak trochu funguje. Pro mě to byl ze začátku hnací motor. Předvést jim, že to dokážu. I když mi nikdy neříkali, abych se ukázala, co dovedu. Dokonce se divím, s jakou důvěrou mi v prváku dali peníze na ruku, abych se v Praze neztratila. Právě jejich důvěra je pro mě nesmírně důležitá. Nesmím je zklamat, a to pro mě bylo důležité znamení. Nedovolila jsem si dělat nějaké špatnosti, opíjet se nebo něco podobného, do čeho mnozí na konzervatoři spadnou. Mám pocit, že jsem byla docela šprťák... Dělala jsem si vždycky, co jsem chtěla, ale v rámci dobrých mravů. Docela mě vytáčí, že obecně jsou herci považováni za nevychovance, opilce, bohémy…

Ne každý má hned na počátku kariéry štěstí na film. Vy jste to štěstí měla, když po konzervatoři přišla filmová pohádka Princezna a písař…
Hodně za všechno děkuji tam nahoru, hlavně dědovi, který mě seshora hlídá a opatruje, drží nade mnou ochrannou ruku. Osobně nemám odvahu na to, abych se sama nějak propagovala nebo žadonila o práci. Prostě to neumím, doufám, že se to naučím. Všechno, co mě zatím potkalo, bylo štěstí.

Princezna a písař byla velká vánoční pohádka. Byla jste doma a sledovala s celou rodinou?
To pro mě byly nejhorší Vánoce. Jsem hodně nejistá, a jak jsem tím největším generálem a katem vůči sobě, tak mám pocit, že mi to v pohádce moc neslušelo. Měla jsem pocit, že tam vypadám trochu jako kluk.

To je pro vás snad osudové…
(Smích.) Hodně jsem to prožívala. Bylo mi to hodně líto, protože to byla pro mě zatím největší filmová věc. K tomu to natáčení bylo hodně náročné. Vlastně jsem to všechno obrečela, ale moc si této příležitosti vážím.

Držím palce, ať vše dobře dopadne.

Monika Timková
Narodila se roku 1990 v Trutnově. Maminka Monika pracuje v farmacii, otec Dušan ve strojírenství. Má o rok staršího bratra Dušana, se kterým bydlí v Praze. Vystudovala herectví na Pražské konzervatoři pod vedením Františka Laurina a Johanny Tesařové. Dále studuje na UJAK obor Sociální a mediální komunikace. Zahrála si několik rolí v divadlech: K4, Reduta, Divadlo Járy Cimrmana, Komorní činohra, Východočeksém divadle Pardubice. Nyní hraje v Divadle A. Dvořáka Příbram a v Divadle Palace. Zahrála si ve filmovém zpracování románu Miloše Urbana Santiniho jazyk a také roli princezny Amálky v pohádce Princezna a písař, menší role v seriálu Ordinace v růžové zahradě a ve filmu Kameňák 4. Je zadaná, její partnerem je Jakub Štáfek známý ze seriálu Ulice.

Zadáno pro Letní shakespearovské slavnosti – více ZDE