zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Angažované divadlo ve Zlíně

Vojna nemá ženskú tvár

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Zatímco na počátku zlínského divadelního festivalu Setkání Stretnutie převažoval ve složení programu zábavnější tón se "zvláštními úkazy", byla středa 16. května ve znamení politické angažovanosti. V dopoledním představení Slováckého divadla v Uherském Hradišti Přes ploty přišla na pořad otázka možnosti a nutnosti dialogu s „protivníkem“. Představení vychází z nedávno publikované stejnojmenné knihy Fedora Gála, v níž jsou sebrány emaily, které si po několik let vyměňoval s extrémistou Matějem. Na jedné straně známý humanisticky orientovaný intelektuál židovského původu, proti němu neurčitá postava s vyhraněnými názory inteligentní, skrývající se pod jménem Matěj. Již toto rozložení sil skýtá velký dramatický potenciál.

Autor inscenace Michal Skočovský ale nad autentickým textem nebuduje žádnou speciální divadelní konstrukci. Aby dosáhl žádaného účinku, stačilo jen postavit oba pisatele na jeviště proti sobě a nechat je vyříkat si do očí své názory. Petr Cigánek jako Fedor Gál, postarší distingovaný muž, konzistentní osobnost s pronikavým myšlením a hlubokými znalostmi, se jen mimořádně nechává unést k nadmíru citově zabarveným výrokům. Je konfrontován s útoky a obviněními proti své vlastní osobě i proti celému dnešnímu světu, kterými zasypávají extrémisté, všechny ty, kdo s nimi nesouhlasí. Matěj je anonymním zástupcem myšlenek šířících se ve společnosti hlavně mezi frustrovanými mladými li dmi a je ho osobnost proto poskládal režisér Skočovský z různých lidských typů, žen i mužů, mladších i starších,, každý z nich má svůj způsob projevované názorové agresivity.
Možnou reakcí, jíž by asi volila řada lidí, by bylo na podobné poloanonymní výzvy vůbec neodpovídat. Fedor Gál ale zvolil opak a pustil se do riskantního podniku. Zdálo se mu totiž, že nejde jen o cílené urážky, nýbrž že dotyčný za svým útočným postojem skrývá mnoho pochybností a dožaduje se odpovědi. Díky Gálově nadhledu, trpělivosti, schopnosti argumentace se postupně během let rozvíjí skutečný dialog,, tu více tu méně přínosný.
Životní zkušenosti, kterými prochází, přibývající léta a diskuze s Fedorem Gálem postupně otupily nejostřejší výpady anonyma Matěje. I Fedor Gál měl prospěch z této konfrontace – musel nově promýšlet stará témata, chtěl-li obstát, dohledávat fakta v literatuře, i u něho se vynořovaly nové pochybnosti a nejistoty. Příběh končí takřka happyendem. Nakonec oba dospěli přes odlišná stanoviska k jakémusi polo přátelskému vztahu a dokonce se setkali. I divákům může v posledku připadat Matěj ne zcela nesympatickým.

Politicko filozofická diskuze trvající téměř dvě hodiny je náročná jak pro interprety tak pro obecenstvo Je otázkou, do jaké míry vůbec pochopí běžný divák některé speciální body. i když jsou neznámá slova vysvětlována průběžně na světelné tabuli. Přesto je strhující zážitkem sledovat s jakým emočním nasazením vyjevují oba protagonisté, Fedor Gál i kolektivní Matěj, své myšlenky, jak dokáží být přesvědčiví, jak zásadní existenciální záležitostí to pro ně je.
Kniha i hra přesvědčuje o tom, že začít dialog s těmi, kterým nerozumíme a kteří nerozumí nám, má smysl, i když se to zdá zcela nepravděpodobné. Že je to vlastně to jediné, co se dá dělat, aby se předešlo násilí – neboť „lehčí je udeřit někoho, koho neznám, než toho, kdo se mnou sedí u jednoho stolu“ jak také zaznělo.

K autentickému textu se vrací také inscenace Nového divadla v Nitre Anna Franková. Jedno z nejznámějších literárních děl z období druhé světové války, deník, který si psala během dvou let v úkrytu v Amsterodamu německá židovská dívka Anna Franková, se dočkal řady dramatizací po celém světě i u nás.
Šimon Spišák z Nového divadla v Nitre četl „Annu Frankovou“ přesně v tom věku, kdyby by se tato kniha měla číst., když mu bylo tolik jako Anně - třináct, čtrnáct let a zamiloval se do své hrdinky. Dobře chápe její myšlenkové pochody a pocity a může-li je sdělovat prostřednictvím takové herečky, která i v civilu působí jako třináctiletá dívenka, Lucie Korené, vyvstává před námi Anna Franková jako živá. (Lucia Korená získala za tuto roli také slovenskou obdobu české Thálie Cenu Dosky 2017). Jako „správná kámoška“ (představení je určeno mládeži), které rozumíme, žádná oběť na piedestalu, ale někdo kdo, chce sice jednat dob ře,, al e má spoustu chyb s nimiž stále zápasí. Jako „klevetnice“ - klepna a upovídaná žába, která má ráda zábavu a nesnáší nudu, jako dospívající mladá žena, které se dotýká erotika, jako soupeřka své matky a obdivovatelka svého otce. Jako pisatelka bravurně formulovaných vět a napínavého i humorného děje, jako zjevně talentovaná spisovatelka. Sršící vtipem se smíchem na tváři, která se rázem rozesmutní, když se stane něco zlého a dozví se špatné zprávy. Jako někdo, kdo si nezastírá, že smrt je blízko, ale přesto se dokáže radovat ze života a krásy světa. Jako krásná dívka a krásná duše. Až by se zdálo, že kdokoliv jiný na scéně se musí ztratit v jejím stínu. Neplatí to o Ivanu Martínkovi, z něhož sice nevyzařuje takové kouzlo, ale jeho statická přítomnost a těžkopádnost v daných momentech vyrovnává Anninu živost a podtrhuje její výjimečnost. Učitel, který si neví rady s příliš živou žákyní, milovaný otec, který má stále co dělat, aby zklidnil svou energickou dceru ale především neohrabaný Petr a jeho kocour, šestnáctiletý syn rodiny, s níž se Frankovi ukrývají. Nejdříve trochu nechápaví ale s podobným cítěním jako Anna podlehne jejímu svádění. Tak opravdově, komicky a přitom citlivě, by dokázal „namlouvací etudy“ teens ztvárnit málokdo. Ve hře vystupují vedle živých postava také ostatní členové obou rodin zastoupeni kostýmy na věšáku, které se jen sundají i s ramínkem. Skvělým (režijním) – Anniným nápadem, abychom pochopili, jak stísněné podmínky v úkrytu vládly, je papírová krabice, v níž sedí, a v níž si vyřízne jen male okénko, kterým vykukuje a komunikuje s obecenstvem. Petr (režisér) má zase jiný pubertální nápad – obleče se na první opravdové rande jako kocour – že by kvůli Annině slabosti pro kočky?
Pár slov bez velkého patosu o tom jak v posledních okamžicích války byli Frankovi a jejich spolubydlící prozrazeni a jak zemřeli ukončí hru. Nelidskost války a holocaustu? Ano přirozeně, ale to, co nám Anna a inscenace odkazují především - velká víra a nezkrotná radost ze života, ať se děje cokoliv.
S touto hrou navštěvuje soubor různé lokality a hraje ji hlavně pro školy. Bez pochyb jeden z nejúčinnějších způsobů, jak poučovat mladou generaci o dějinách.

Dospělým uděluje lekci z té části historie Velké vlastenecké války, která byla donedávna zcela tabu, hra Slovenského komorního divadla v Martině Vojna nemá ženskú tvár podle knihy běloruské spisovatelky, Svetlany Alexejevič, laureátky Nobelovy ceny za literaturu. Svetlana Alexejevič se zabývá orální historií a v tomto případě vedla rozhovory s ženami, které dobrovolně vstoupily do Rudé armády za druhé světové války. O tom, co tam prožily, se nikdy nemluvilo a ani dotazované ženy nebyly zpočátku ochotné se k těmto zážitkům vracet.
Režisér Marián Pecko si pozval několik z nich v zastoupení hereček na pódium, usadil je do velké „odborářské zasedací místnosti“ z doby minulého režimu a nechal je, aby vypovídaly a v krátkých scénkách přehrávaly, co na frontě prožily. Asistují jim při tom dva muži – jako moderátoři, jako herci - velitelé na frontě, němečtí vojáci, ranění nebo politici.
Mladé nedospělé dívky odcházely bojovat za vlast z vlastního rozhodnutí bez nějakého nátlaku. Nebyly zařazeny jen jako zdravotnice, jak by se mohlo soudit, ale dostaly se do první linie, kde se musely naučit zabíjet. Jejich vzpomínky na to, co cítily, jak se s tím vyrovnávaly, působí otřesně, stejně jako popis obtížné každodenní existence. Nedostupnost základní hygieny, nedostatečné oblečení, zdravotní problémy, namáhavé přesuny, nepřízeň počasí, v zimě mráz, v létě vedra.
Materiální existence je tématem prvního jednání, druhé se zaměřuje více na prožívání vztahů žen k mužům i vzájemných vztahů mezi ženami. Zaměřuje se ale i na obecnější otázky, které stály život mnoha ruských vojáků - Stalinovy rozkazy o trestu smrti pro ty, kteří se nechali zajmout, zaváhali, neprojevili dostatečnou odvahu nebo dezertovali.
Výpovědi, které jsou samy o sobě dostatečně tíživé, jsou doplňovány vysvětlujícími komentáři na display nad scénou a hudebními vstupy - „agresivním“ zpěvem bojových písní. Součástí scénografie je také skleněná skříň proměnlivého účelu - např. tribuna, z níž hovoří Stalin, která je posunována na různá místa.
Ty, které válku přežily, měly velké obtíže, aby se zařadily do normálního života. Některé nemohly už mít děti, mnohým se rozpadly vztahy. Na rozdíl od mužů - hrdinů, kterým patřilo vítězství, vojačkami jejich okolí opovrhovalo..Neměly chuť se s tímto obdobím svého života někomu svěřovat a nikdo o ně také neprojevil zájem. Až Světlana Alexejevič prolomila toto mlčení a šokovala veřejnost. Neudiví, že vzhledem k politické situaci v Bělorusku tam kniha nemohla být zatím publikována.
Shodou okolností se ale podařilo Slovenskému komornímu divadlu v Martině jí v Bělorusku uvést. Podmínky byly velice dobrodružné, text byl zcenzurován, a přesto mělo představení silný pozitivní i negativní ohlasu. Někteří uraženě odcházeli ale mnozí nadšeně aplaudovali a děkovali souboru.
Za objevnost v dramaturgii a v odhalování minulosti pro realitu dneška získala inscenace na Slovensku hlavní cenu 13. ročníku festivalu Nové drama 2017.

Tři inscenace založené na autentických textech a týkající se aktuálních nebo historických témat zahrnuté do dramaturgického plánu festivalu těsně vedle jakoby chtěly poukázat na čerstvý divadelní trend hlavně na Slovensku související s děním ve společnosti - po často máloobsažném formálním experimentování příklon ke společenskému apelu.

28.5.2018 23:05:32 Helena Kozlová | rubrika - Festivaly