Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

David Janošek mezi herectvím a scénografií

autor: Jana Soprová

Při premiéře Dobrý konec všechno spraví na Letních shakespearovských slavnostech lilo jako z konve. Herci to ovšem zvládli, a u šaška Lavache jsme měli pocit, že si improvizaci na kluzkém povrchu jeviště vyloženě užívá. A tak jsme zapátrali, kdo ho hraje. Ukázalo se, že David Janošek je nejen zdatný herec, ale ovládá spoustu dalších užitečných dovedností…

S režisérem J.A. Pítínským jste se už jednou při spolupráci setkal. Bylo to v roce 2014 ve vašem absolventském představení Moje výchova k herectví na brněnské JAMU. Jak se s ním pracuje?
Pro mě je to opět fantastická spolupráce, protože pan režisér přemýšlí v obrazech přes metaforu pohybu, slova. Funguje u něj nejkouzelnější divadelní spojení hudby, obrazu gesta a vizuálna, hravosti, což mě baví, protože se rád vyjadřuju pohybem, a rád pracuju s improvizací, která vzniká spontánně, pokud to situace dovolí.

Právě improvizace, která vhodně zapadala do konceptu představení, je u Dobrého konce patrná. Zajímá mě, kolik prostoru dává pan režisér herci k improvizaci?
Máme přesně vystavěnou konstrukci scén, mizanscénu, s danými charaktery postav, které samozřejmě dodržujeme. Ale v momentě, kdy se začne dít něco neočekávaného, což k takové práci v plenéru patří, má člověk jedinečnou možnost improvizovat. Pan režisér dává prostor zejména herecké hravosti. A právě i přes tu dětskou křehkost, hravost při zkoušení přichází člověk každý den na spoustu nápadů. Skrze ní se herec dostává někam dál a otvírá se mu cesta pro improvizaci. Takže není úplně paralyzovaný v momentě, kdy se stane něco neočekávaného (jako byl hustý déšť při premiéře a úplně zatopené jeviště).

Znamená to, že navzdory improvizaci vás režisér vždy dostane tam, kam chce?
Vždycky. Je absolutně připravený, nepracuje nahodile. Na každou zkoušku přichází s přesnou představou. Ale má velmi vzácnou vlastnost, že vychází z herců, nechává si nabídnout, zajímá ho, jak postavu vidí herec a s čím přijde, jaké nápady a asociace přinese. Takže to není jen režijní diktát, ale je to cesta otevřená hereckému přínosu a pohledu.

Vaše postava šaška Lavache je – ostatně jako všechny postavy této hry – dosti zvláštní a nabízí divákovi různé domněnky o tom, kdo to vlastně je… Trochu šašek, trochu sluha, ale možná taky špeh?
To všechno, a ještě něco navíc. Je to člověk, který využívá možností, pečlivě pozoruje, co by se mu kde mohlo hodit pro sebe nebo ku prospěchu toho, kdo je mu blízký. Ale vždy jedná v zájmu Heleny, které se snaží v její cestě za štěstím pomoci. Tedy na počátku zkoušení jsme se, přes Helenu a jeho službu Heleně a Hraběnce, s panem režisérem a dramaturgem dostali k další možné rovině. Vzhledem k shakespearovskému naturelu doby je v té hře zakódována spousta náboženských jinotajů. A my jsme se tam snažili dostat i prvek, že ten šašek je možná převlečený kněz, jehož historie je záhadná. Hraběnka ho zdědila po svém zemřelém manželovi, nikdo neví, jak se vlastně na dvůr dostal, proč si ho tam nechávají a ještě trpí jeho drzost. Skrze to náboženství jsme se dostávali k dalším tématům. Jestli jako duchovní člověk nemá funkci to vše nějak svrchu zaštiťovat a tím, že se k lidem chová ostře, jim otevírá nějaký nový pohled na věci, dává jim možnost odstupu, ukazuje jinou perspektivu a náhled na situace, ve kterých se ocitají, nastavuje zrcadlo. To jsou ale zřejmě spíše věci, které se objeví v detailech, a divák si jich patrně na první dobrou ani nevšimne nebo si je neuvědomí.

Máte už za sebou první várku repríz. Jak ho vnímáte? A nakolik do něj vkládáte sám sebe?
Je pravda, že nejvíc se v té roli spatřuji v momentech, kdy mám možnost nadhledu, být cynický nebo někoho shodit parodií. Zároveň do té postavy rvu svou expresivní energii, kterou každá role nesnese. Tahle postava však nabízí spoustu možností vystoupit z role, hrát velké, ostré střihy. Nejvíce variací všeho jsem si samozřejmě zkusil při zkouškách, při hraní samotném si už žádné velké proměny dovolit nemůžu, protože bych spoustu věcí absolutně zničil vzhledem k tomu, že inscenace je už zafixovaný tvar, kde má každý své pevné místo. Nicméně, kus ze mě v každé repríze pořádá zůstává, protože tu roli hraju já. A když se stane něco nenadálého, reaguje vždycky David Janošek v roli šaška.

Máte už nějakou předchozí zkušenost z hraní v plenéru?
V takhle velkém rozsahu ne. Když jsem byl v angažmá v Ostravě v Národním divadle moravskoslezském, dělali jsme plenérovou inscenaci Po Hamletovi, kdy jsme putovali s různými zastávkami po Ostravě. Byl to takový site-specific projekt, který se odehrával na trase ze Slezskoostravského hradu do Divadla Antonína Dvořáka.

Jak jsem zjistila z různých verzí vašeho životopisu na internetu, k divadlu přistupujete z různých stran. Od výtvarného umění, pohybu a tance, loutkového divadla, a až nakonec přišlo činoherní herectví… Máte v rodině nějaké umělecké kořeny?
Umělecké kořeny se v rodině nikdy nijak zvlášť neprojevily. Jedině sestra maminky nějakou dobu kreslila, ale nevěnovala se tomu nijak profesionálně. Táta byl zručný, pokud jde o práci se dřevem. Ale to je tak vše. Maminka je inženýrka stavařka, má spíše analytické, praktické myšlení. Takže to přišlo zvenku…

Odkud?
Prapůvod to mělo, tuším, v době mých 12-13 let, kdy jsem si poslechl kazetu se Spejblem a Hurvínkem. Nadchlo mě to. Začal jsem si zjišťovat podrobnosti, zjistil jsem, že v Praze existuje loutkové divadlo, kde tyhle fiktivní postavičky existují jako marionety. A právě přes Spejbla a Hurvínka jsem začal pronikat k divadlu. V dětské naivitě jsem tenkrát napsal paní ředitelce Heleně Štáchové, zda by byli tak hodní a věnovali mi nějakou loutku, kterou už nepotřebují. Dostal jsem krásný dopis, kde mi odepsala, že se loutek nezbavují, ale pro každou inscenaci je opravují, převlíkají, upravují. A zároveň mi nabídla, že můžu přijet navštívit divadlo a že mi tam všechno rádi ukážou. Tehdy, při tom setkání, proběhl ten zásadní moment, to kouzlo, kdy jsem propadl divadlu. Měl jsem možnost nahlédnout do zákulisí, ukázali mi loutky, technologie a já objevil, co je to všechno za magii. Zároveň jsem si tehdy uvědomil, že za tím kouzlem jsou lidé, kteří vytvářejí scénu, loutky, hrají s nimi, mluví za ně. A tak skrze ten zájem o loutky jsem se hlásil na Střední školu uměleckých řemesel v Brně, ŠUŘku, kde jsem chtěl studovat hračku. I když zrovna ten rok obor neotevírali, moje touha dostat se na tuhle školu s výjimečným geniem loci byla tak velká, že jsem se přihlásil na obor jiný. Absolutně mě to pohltilo.

Jaký to byl obor?
Design nábytku a interiéru, a zároveň jsem pak chodil na konzultace ke scénografovi Jardovi Milfajtovi, který učil na hračce. A přes tyhle různé souvislosti a odbočky jsem k divadlu začal dostávat víc a víc, až jsem pak ve 3. - 4. ročníku místo navrhování židliček začal koketovat s prvními výpravami. Témata, která se zpracovávala u klauzur, jsem už zkoušel zpracovávat jako scénograf, a ne jako nábytkář nebo designer. Následně jsem zjistil, že existuje nějaká JAMU, obor scénografie atd. Takže, takhle klikatými cestami jsem se dostal k divadlu.

Herectví tedy přišlo až jako poslední?
V době studia jsem souběžně tancoval a zpíval, hrál loutkové divadlo, a tak mě napadlo, že bych se sám mohl zkusit nějak realizovat i přes ten tanec a zpěv. A samozřejmě, že i přes ty panáčky, loutky, u kterých jsem si mohl zkoušet měnit hlasy, hrát si. Chtěl jsem to všechno nějak propojit. Přihlásil jsem se na JAMU nejprve na muzikálové herectví, ale nevzali mě. Tak jsem ještě odbočil na Vyšší odbornou školu restaurátorskou, kde jsem se věnoval řezbě a restaurování dřeva. To, že jsem se později přihlásil na činohru, zavinila moje kamarádka, která mi řekla: "Ty jsi tak strašně divnej typ, že nemůžeš jít na muzikál. Musíš na činohru, kde se víc využívá individuality, a divnost jim nevadí." Měla asi pravdu, vyšlo to hned na poprvé.

Nicméně, v muzikálech jste si už zahrál…
Po JAMU jsem dostal nabídku do ostravského Národního divadla. Tam jsem sice nastoupil do souboru činohry, ale hned první sezónu jsem začal spolupracovat i s muzikálovým souborem v představení Jesus Christ Superstar, a zaskakoval jsem také v Sunset Boulevardu.

V databázi Divadelního ústavu máte na kontě už 42 titulů, některé jako herec, jiné jako scénograf. Dá se říci, že něčemu z toho dáváte přednost?
Na to se mě často ptají i přátelé, a já s humorem odpovídám, že vždycky "utíkám" od jednoho k druhému. Když hodně hraju a mám plné zuby herectví, strašně rád se přehodím do škatulky výtvarník, a obráceně. Ale pochopitelně to nejde tak úplně oddělovat, škatulkovat, protože paralelně pořád hraju i dělám výpravy. Ale vždycky, když dělám jako výtvarník aktuální výpravu, strašně si užívám, že v té inscenaci nemusím hrát. A když zkouším jako herec, tak si užívám, že nemusím řešit to všechno kolem, a že si čistě zahraju. Jsou to diametrálně odlišné světy, které se ale ve výsledku úžasně doplňují a obohacují.

A co děláte právě teď? Kromě letního hraní na Letních shakespearovských slavnostech.
Na konci sezóny jsem ukončil angažmá v souboru činohry Národního divadla moravskoslezského, a odcházím do Prahy, kde budu hledat štěstí v dalším divadelním putování. S tím, že jsme domluveni na spolupráci s Divadlem Spejbla a Hurvínka. Oklikou se tedy nějakým způsobem vracím zpět k tomu, co mě k divadlu přitáhlo. Zároveň se už teď připravuju na další sezónu, kdy budu realizovat spoustu výprav po celé republice a také na přespříští sezónu, kde mě už teď čeká výprav taky dost. Sám jsem zvědav, jak se to všechno bude dál odvíjet. Protože přece jen cestování po celé republice - Praha, Ostrava, Brno, Opava, Zlín - se dá dost těžko skloubit s provozem divadla, kde je člověk ve stálém angažmá jako herec. Provoz divadla má své zásady, pravidla, a nejde říct: Teď si na týden nebo měsíc odjedu… Strašně záleží na úvazku, na ochotě souboru a vedení, jestli něco takového dovolí nebo ne. To je taky důvod, proč odcházím z Ostravy, i když ještě během sezóny budu dohrávat. Nechci soubor víc brzdit než mu přinášet, nepřijde mi to fér...

Ptát se na vysněné role je asi klišé… Ale stejně se zeptám.
Já mám spíše vysněné spolupráce. Přál bych si potkávat se s lidmi, které se zájmem sleduju, jejichž tvorba a přemýšlení o divadle mě baví, fascinuje, okouzluje, vzrušuje. Může se to týkat jak estetické, tak intelektuální roviny. Obecně mohu říci, že mám rád velké moderní divadlo, velké gesto, velké příběhy, metaforu a stylizaci, což je u nás momentálně hlavně doména Národních divadel i vzhledem k velikosti těch domů samotných. Nutně to ale neznamená, že sním pouze o práci v Národních divadlech, i když momentální směrování např. Národního divadla pod vedením Daniela Špinara a jeho spolupracovníků mě opravdu baví. Před časem jsem měl třeba možnost spolupracovat v Ostravě s Honzou Fričem na Králi Ubu, fantastický zážitek. Těch vysněných spoluprací je mnoho, zároveň mě však těší veškerá setkání, která jsou zároveň vzácným lidským obohacením a která přinášejí další opakovaná setkávání. Vlastně můžu říct, že ten splněný sen asi žiju. Snad se nezmění v noční můru...

Je polovina léta. Máte vůbec nějaké volno?
V srpnu volno mám, to jsem si povinně naordinoval, ač už budu pomalu ale jistě v klidu domova pracovat na výpravách pro příští sezónu.
A od 30. srpna do 7. září nás čeká druhý blok představení Dobrý konec všechno spraví.
A pak začnete nový život v Praze… Ať se vám daří!

27.8.2018 16:08:10 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!