Scéna.cz 

Pláč v Kolowratu

Text Lenky Lagronové lze přirovnat k meditativní básni nebo jakési zvláštní hudební skladbě. Slova jsou důležitá, ale ještě důležitější je to, co nebylo vysloveno. Navíc je to text svrchovaně intimní (patrně nejosobnější z her této dramatičky). Máte pocit, jako by hrdinka objevila někde na půdě zaprášený deník, kterým listuje sem a tam, prolínají se v něm pasáže snové, vzpomínkové, úvahy nad vlastním životem (a vírou), nad neujasněnými vztahy. V každém případě je to záležitost natolik křehká, že nesnese žádné razantní zásahy a násilné interpretace. Je v něm prostota, a pod hladinou mlčení obrysy postavy, která je zároveň prostá jako chléb se solí, ale také komplikovaná a zranitelná jako skleněný labyrint. Takové dílo může autenticky na scénu přenést jen citlivý „herecký“ režisér, jakým bezpochyby je Jan Kačer. Musí mít ovšem k dispozici stejně citlivý herecký tým. Taťjana Medvecká, Jana Boušková, Eva Salzmannová a Nina Divíšková představují osobité herecké typy, které se do textu a příběhu noří se zatajeným dechem, ale neváhají – je-li to třeba - vynořit se s halasným důrazem nad hladinu, k intimním tajemstvím přidat i cosi z negativních ženských vlastností – ať už je to egoismus, klepaření, jízlivost, sebelítost.

Na potemnělou scénu, kde zahlédneme jen náznak zdevastovaného domu, přichází trochu váhavě postava. Naslouchá. Nejprve znějí tmou hlasy z minulosti – hádavý hlas matky, vzdor dcery. Když utichnou, kromě zvuků klavírů se do pozornosti diváků i její vtírá naléhavé až protivně srdečné láskyplné kázání, namířené – jak vyrozumíme- k milovanému dítěti. Ale to jen bezdětná Sylva (Eva Salzmannová) mluví se svým kocourkem. Když pak rázně vyběhne na scénu, málem příchozí nevšimne. Je to Helenka (Taťjana Medvecká). Vrátila se po letech domů. Tam, odkud kdysi utekla, a kde ji čekají nejen vyčítavé sousedky – Sylva a paní Květa (Nina Divíšková), sestra Alenka (Jana Boušková), ale také spousta problémů minulosti, se kterými je třeba se vyrovnat. Závidí jí život ve městě, slávu v novinách, možná i peníze. A ona jen s tichým údivem a trochou bezmoci vysvětluje – ne, nežije v klášteře, ale u kláštera, není tak slavná, jak by se mohlo zdát. Svou agresivitou ji přimějí zkoumat svou víru, svou vinu, svou lásku a možnost pochopení a odpuštění. Minulost se vrací ve vlnách, je neodbytná – ale nakonec Helenka najde sílu vyrovnat se s někdejším traumatem, skoncovat s minulostí, podat ruku své sestře a vyvést ji z labyrintu minulosti.

Herečky citlivě balancují na hraně tragiky a lehkého humoru, drobných radostí a velké skepse. A jejich vzájemná souhra vytváří působivý obraz ženství v celé jeho rozporuplnosti. Helenka, do sebe uzavřená, málomluvná. Tušíme v ní ještě zbytky dítěte, vylekaného, udiveného světem, který doráží. Ale je současně také dospělou ženou, která už VÍ. A dokáže odpustit. To její sestra Alenka je ještě zacuchaná v cárech minulosti, někdejších křivd. Malé poplašené zvířátko. Ale i v ní je jakási naivní moudrost. Jen potřebuje více opory než Helenka. Sylva až neurvale odhazuje na všechny strany ústrky svého života, brání se hrubostí a skepsí. Prohru samoty léčí mateřským vztahem ke své kočce. Směšné a dojemné zároveň (k dětem nikdy nemůžeme přilnout tolik jako ke zvířatům – jsou němá a neprotestují). A paní Květa? Její dobrácká nátura je od počátku zkřivena minulostí. Netuší, co bylo špatně. A tak se zaujetím a obdivem předčítá z deníkových záznamů svého zemřelého manžela, „hodného a svědomitého“ estébáka, nasazeného jako špicla na Helenčina a Alenčina otce. Všechny ty ženy mají v sobě PLÁČ, drobky nepovedeného života a nenaplněných tužeb. I když je téma hry smutné, přece se inscenace neutápí v sentimentu, marasmu, ale spěje k závěrečné katarzi. Z té temnoty je cesta – otevřenými dveřmi v pozadí scény, které svítí jako slunečná brána, odcházejí na závěr Helenka ruku v ruce s Alenkou. Cesta k naději nejen pro dvě poutnice, ale i pro nás diváky. Můžeme si k tomu přimyslet náboženskou symboliku (tak jako autorka), ale není to pro katarzi není nutné. Nutná je jen otevřenost...

Lenka Lagronová: Pláč
Drmaturgie: Darja Ullrichová, hudba a výběr hudby Petr Skoumal, výprava Klára Langová, režie Jan Kačer.
Hrají: Nina Divíšková, Eva Salzmannová, Jana Boušková a Taťjana Medvecká.
Národní divadlo – Kolowrat.