Scéna.cz 

Edith Piaf s bohatým tanečním slovníkem

Divadlo v Dlouhé hostí od 10. července 2002 taneční muzikál Edith Piaf - vrabčák z předměstí. Autorem libreta, režie a choreografie je známý choreograf Libor Vaculík, hudbu komponoval Petr Malásek, texty písní Vypravěče napsal Josef Kopta.
Libreto nás retrospektivně provází pohnutým životem slavné šansoniérky s nezapomenutelnou barvou hlasu, na které se právě odrážel její nezkrotný styl života a způsob interpretace.

Jednotlivé životní příběhy spojuje a vysvětluje postava Vypravěče. Jeden z alternujících představitelů ho sám charakterizuje jako „dědečka, který vypráví dětem pohádku, jenž by měl být nad věcí a soucítit se zpěvačkou.“ Plně se s tímto názorem ztotožňuji a domnívám se, že Vypravěč představuje po herecké a výrazové stránce nejnáročnější postavu, která během jednoho představení prochází několika fázemi: od objektivního Vypravěče, přes nezměnitelný Osud až po - pro nás, jako obdivovatele zpěvačky – krutou, ale ne mstivou či zlou Smrt.
Při premiérovém představení tuto postavu ztvárnil Zbyněk Fric. Na některých místech nebylo dobře rozumět textu. Nápravou by mohla být buď srozumitelnější artikulace nebo ztlumení doprovodné hudby. Jinak je vidět, že Zbyněk Fric umí nejen dobře hrát a zpívat, ale i tančit. Postavě vtiskl zajímavý drsný výraz. Velmi přesvědčivý byl ve scéně, kdy se Piaf doví o smrti boxera Marcela Cedana a propadá alkoholu.
Paní Kateřina Benešová – Rejmanová vytvořila touto rolí vrcholnou postavu celé inscenace a přes všechny své dosavadní úspěchy i nejnáročnější roli své dosavadní tvorby. Byla výborná nejen tanečně, ale i výrazově – samozřejmě že také díky tomu, jak bohatý taneční slovník jí choreograf nabídl.
Edith Piaf – zpívající patřila při premiéře Radce Fišerové. Ta se zhostila svého partu velmi dobře. Její pěvecký výkon dosáhl takových kvalit, že mnohdy vzbuzoval dojem, že Fišarová zpívá na playback a diváci tleskají studiové nahrávce. Nelze upřít, že byť zpěv skutečné Edith Piaf již nikdo nenapodobí, přesto se Radka Fišarová dostala k „Piafce“ hodně blízko.
Přes velmi vydařené představení by neuškodilo malé zkrácení. Např. první obraz, který je na některých místech příliš popisný a „ukazovací“. O tom, že je možné děj „vytančit“ vidíme hned v další citové a líbezné scéně s dítětem – druhý obraz Marcelka. Pád na dno pařížské ulice by možná snesl tlumenější výkřiky opilců, i když se v tomto příběhu nelze naturalistickým scénám ubránit.
Najít zlatou střední cestu ve výši decibelů je asi u muzikálu velmi obtížné. Obzvláště dnes, kdy má většina mladých lidí u ucha celý den „přilepený“ řvoucí walkman a normální síla zvuku by už pro ně byla neslyšitelná. Hudba k tanci a pro tanec má „zaplnit“ prostor, ale pouze svou hodnotou, kvalitou své nahrávky a samozřejmě únosnou mírou hlasitosti. Přimlouvám se pro dobro věci za zvukovou revizi, obzvlášť v technických možnostech tohoto divadla.