Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Kristýna Daňhelová: Možná se skutečně potvrdilo, že mě Múza políbila …

autor: archiv divadla

Mnozí si vzpomenou na její úchvatné vystoupení v rámci televizní talentové soutěže. Už tehdy měla jedno vítězství za sebou – překvapivě to pro všechny její fandy bylo absolutní vítězství v celostátní soutěži cimbálových kapel. Nyní si dobývá ostruhy jako muzikálová herečka a zpěvačka. S Kristýnou Daňhelovou jsem měl možnost se setkat nejdříve anonymně, byla součástí chóru v rockové opeře Evangelium o Marii a členka company inscenace Bítls. Více prostoru získala v komorním prostředí pražského NoD, kde spoluúčinkovala jako host během večera věnovaného všestrannému hudebnímu géniovi Zdenku Mertovi. Druhý den jsem skladatelovi a interpretovi volal a on potvrdil samými superlativy mé rozhodnutí oslovit rodačku z Uherského Hradiště.

Zanedlouho jsme se sešli v klubu Městského divadla Brno, v době, kdy Kristýna měla plné ruce práce s přípravou role Glorie ve zpěvohře Horečka sobotní noci. Jaké to je, když zpěvačka cítí, že musí jít proti všem a všemu? Jak zvládala současně studia a talentovou soutěž? Jak se cítí v Městském divadle Brno? Námětů k povídání bylo bezpočet …

Přiznám se, že i když jsem vás zažil v několika inscenacích Městského divadla v Brně, zblízka jsem Vás poznal až díky Vašemu hostování v povídání se Zdenkem Mertou v pražském NoD. I když Zdenek Merta je s MDB hodně spjatý, Vy jste v žádném jeho muzikálu neúčinkovala. Můžete prozradit, jak jste se vlastně poznali?
To byla velká náhoda. Za všechno vlastně může Leonard Bernstein…

…to zní zajímavě, do Mníšku pod Brdy přes Ameriku?
Konkrétně jeho Mše, o které jsem psala diplomovou práci. V loňském roce realizoval tento projekt Vojtěch Dyk. Postupně, když jsem dávala dohromady materiály, setkala jsem se se Stanislavem Mošou, který Mši režíroval v roce 1997 na Pražském hradě. A protože za tímto projektem stál tehdy i Zdenek Merta, oslovila jsem ho, a sešli jsme se. Po půl hodině povídání se na mě hluboce podíval (prý svým pověstným jiskřivým pohledem – pozn. red.) a navrhl mi, zda bych si s ním nechtěla někdy zazpívat…

To byl myslím v přípravách projekt Večer plný hudby?
V MDB ho Zdenek Merta uvádí zhruba čtyřikrát do roka. Po krátkém přemýšlení jsem souhlasila, následně jsem dostala partitury a další moje cesta byla do zmíněného Mníšku pod Brdy, kde jsme zkoušeli. Velmi dobře se mi s ním zpívá, jsme podobně naladění, a máme i shodné názory na hudbu. Dokonce si rozumíme i v tom, že oba neradi zkoušíme víc než je únosné. Účinkování se Zdenkem Mertou je pro mě příležitost vyzkoušet zase něco nového.

Váš přístup ke zkoušení je pravděpodobně ovlivněný i tím, že se hudbě věnujete od dětství…
Oba mí rodiče jsou učitelé. Tatínek má velmi dobrý hudební sluch a hraje na kytaru. Oba mají z mých úspěchů radost, snaží se jezdit na všechny mé premiéry a koncerty. Muzikály mě chytly už v dětství hlavně díky rodičům. Kdykoli jsme jeli autem, zněly muzikálové árie z Bídníků, Drákuly nebo Vlasů naplno. Doma jsem pak v poslechu pokračovala, ale to už jsem si vymýšlela i choreografie, připravovala jsem vystoupení. Rodinnou show museli povinně absolvovat dědečkové, babičky, celá široká rodina, tety a strýcové. Všichni museli sedět a poslouchat. Rodiče mě nikdy od muziky neodrazovali. Naopak. Vždycky stáli za mnou, ať už jsem se rozhodla jakkoli.

Zmínila jste povolání rodičů, chodila jste na stejnou základní školu, kde působila maminka coby učitelka?
Toho jsem byla naštěstí ušetřená. Rodiče byli vždy zásadně proti, abychom já nebo sestra chodili na stejnou školu, kde jeden z nich učí. Možná i proto, že jsme obě byly vždy trochu divočejší, než ostatní žáci.

Vy jste ale po páté třídě přešla na gymnázium…
Máte pravdu, dostala jsem se na osmileté gymnázium v Uherském Hradišti. Vzpomínám si, jak mě někdy v té době vzali rodiče do Prahy na muzikál Golem. To jsem si muzikál úplně zamilovala. Zpívání, hraní, tanec - to všechno mi učarovalo. Moc jsem si přála, abych se tomu mohla jednou v životě věnovat.

Pokud se nepletu, talentovou soutěž jste absolvovala za dob studií?
Bylo to docela náročné, půl roku v Praze, a do toho mi nepovolili individuální studijní plán. To pro mě byla další zkouška, zda zvládnu zpívat a studovat současně. Po návratu ze soutěže jsem musela zvládnout doplnit všechny mezery ve výuce a za rok mě čekala maturita.

Vy jste zpíváním doslova zocelená. Zvládáte nejen populární skladby, muzikálové role, ale i lidovky, cimbálovou kapelu…
Jsou to hodně odlišné disciplíny. Lidovky jsem zpívala už odmalička. Zazpívala jsem si s BROLNem, Vojenským uměleckým souborem Ondráš, Haraficou nebo s Hradišťanem. Lidovku zpíváte vlastně sám za sebe, kdežto u muzikálových písní vždy za jinou postavu, což je někdy vlastně osvobozující. Můžete se „schovat“ za tu postavu, kterou zrovna hrajete. Pocházím z Uherského Hradiště, kde je lidová píseň jako doma, takže se tam velmi ráda vracím jak za rodinou, tak k cimbálu.

S divadlem má folklór společný „kostým“, v tomto případě kroj. Co Vám divadlo přináší?
Divadlo se mi stalo druhým domovem. Trávím tam většinu času a naplňuje mě to. Musím se ale přiznat, že ne vždy tomu tak bylo. Na JAMU jsem si prošla jakýmsi obdobím vzdoru. Za každou cenu jsem musela mít na všechno vyhraněný názor. Tenkrát si to zrovna schytal muzikál. Nelíbilo se mi, jak se u nás tento žánr dělá.

Pokračovala Vaše revolta v době studií na JAMU?
Vždycky jsem šla malinko jiným směrem než ostatní. V tomto ohledu si se mnou užili nejen naši ročníkoví pedagogové Petr Štěpán a Mirek Ondra, ale i spolužáci. Na konci druháku jsem dostala příležitost zahrát si v inscenaci Pískání do větru, což bylo vůbec poprvé, kdy jsem stála na jevišti a hrála. Cítila jsem, že je to přesně to, co chci v životě dělat.

Dnes už máte studia na JAMU za sebou, absolvovala jste v ročníku Petra Štěpána…
Myslím si, že mluvím za všechny absolventy tohoto ročníku, když řeknu, že jsme měli nejlepší vedení, které jsme si jen mohli přát. Petr Štěpán a Miroslav Ondra jsou oba vynikající pedagogové, herci, režiséři i autoři. Udělali pro nás první poslední a jsou tak trochu zodpovědní za to, že všechna naše absolventská představení v Divadle na Orlí byla vždy vyprodaná a že šest z nás má stálé angažmá v Městském divadle Brno. Ostatní jsou sice na volné noze, ale také zůstali u divadla. Působí na pražských muzikálových scénách, v Ostravě, nebo hostují tady u nás v Brně.

Prozradila jste, že s Městským divadlem Brno jste měla možnost spolupracovat už za dob studií…
Ano, v Městském divadle Brno jsem hostovala od druhého ročníku. Nyní jsem tady ve stálém angažmá a musím říct, že jsem velmi spokojená.

Začátky jsou vždycky těžké… Už jste získala nějaké ostruhy?
Dá se říci, že už jsem se trochu ostřílela… Dostala jsem krásnou roli v Chaplinovi, tam jsem se potkala s Hankou Holišovou a Viki Matušovou (alternace role Heddy Hopperové – pozn. red.). S Viki se navíc alternujeme i v Horečce sobotní noci. Nemůžu ale říct, že bych si byla jistá, to ne. Jen jsem už o něco klidnější a pomalu si zvykám.

Máte za sebou premiéru muzikálu Horečka sobotní noci, kde jednak alternujete roli Glorie, ale rovněž vystupujete jako Stephanie Mangano (understudy). Pojďme nejdříve k roli Glorie, která je v podstatě vypravěčkou? Prozradíte, jaký máte vztah k této postavě?
Gloria je nádherná role. Provází celým příběhem. Je u všeho, co hlavní postavu Tonyho Manera potká. Za celou dobu neřekne ani slovo, pouze zpívá. Je to zase něco jiného a moc mě to baví.

Jak jsme zmínili understudy alternujete hlavní roli Stephanie Mangano. Jaké to je, když Vám zavolají z divadla, dneska máte roli Stephanie?
V této roli se alternujeme se Svetlanou Janotovou a Ivanou Vaňkovou. Obě mi s přípravou pomáhaly a vycházely mi vstříc. Máme dopředu rozdělená představení, takže vím dopředu, kdy budu stát na jevišti jako Stephanie, nikoli jako Gloria.

Stephanie Mangano prožívá na jevišti velký vnitřní oblouk, od odmítání Tonyho, jistou uzavřenost, až po finální otevřený a silný tanec... Co vy na tuto příležitost?
Opravdu jsem za ni vděčná. Musím se přiznat, že se mi Stephanie trochu „vkradla“ i do osobního života a tím se mi tak zvláštně zaryla pod kůži. Celkově je pro mě tato inscenace zlomová. Během zkoušení se kolem mě udála spousta věcí, které mě zase posunuly o něco dál. Sedmého února jsme odehráli poslední Horečku v tomto měsíci a musím říct, že už se mi i trošku stýská… :D)

Pro Městské divadlo Brno je charakteristická velmi disciplinovaná company. V podstatě je to jedna velká postava, jede na sto dvacet procent ve zpěvu, tanci a výrazu… Můžete to přiblížit zevnitř?
Většina diváků si ani neuvědomuje, jak je tato disciplína těžká. Company v každém představení odvádí obrovský kus práce a nebýt jí, nefungovalo by to. Já sama jsem si tím prošla a musím říct, že je to velká dřina. Vše musíte perfektně umět a fungovat jako celek.

Prozradíte, jak to máte s premiérou, máte trému nebo jste v pohodě jako jindy při reprízách?
Trému mívám pokaždé úplně stejně. Ať je to premiéra, nebo repríza. Proto před každým představením dodržuju své rituály. V klidu se rozmluvím, rozcvičím, rozezpívám a zběžně si ještě projdu celou hru.

Zajímá mě, jestli jste jako rodačka z Hradiště někdy hrála ve Slováckém divadle? Předpokládám, že jako divák jste tam jako doma…
Ano, tamní herce znám odmalička. Jsou mezi nimi i mí blízcí přátelé, Tomáš Šulaj, Pavlína Hejcmanová, Petr Čagánek. Hrála jsem tam v inscenaci Hra o pyžama režiséra Mikoláše Tyce. Hrát ve svém rodném městě, je pocit k nezaplacení.

www.mdb.cz

26.2.2018 19:02:30 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!