Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Rozhovor s dánskou šansoniérkou Majbritte Ulrikkeholm

autor: archiv Scena.cz

Šansoniérka, skladatelka, textařka a spisovatelka Majbritte Ulrikkeholm se narodila 7. června 1964 v Brammingu v Dánsku. Zpívá v angličtině a dánštině. Věnuje se kreativní výchově dětí i dospělých, napsala několik knih. V Praze vystoupí v rámci Mezinárodního festivalu šansonu. Při té příležitosti nám poskytla exkluzivní interview.

Jak vzpomínáte na své dětství, co pro vás tehdy bylo důležité?
Vyrůstala jsem v katolické rodině a má babička hrála roli mé matky, takže to byla babička, kdo měl na mě ohromný vliv. Její matka pocházela z Polska a otec z Ruska. Žili společně v domě v Odense. Matka pro mě byla spíše sestrou v tom společenství, ve kterém jsme žili v jednom velkém domě. I když nejsem vázána jedním jediným náboženstvím, v každém případě mě inspiroval přirozený způsob existence v souvislosti s mystikou. Moje výchova byla duchovní. Vyrostla jsem v silné víře v to, že se člověk nikdy nemá vzdávat, protože vždycky existuje nějaká síla, která vás ochrání.

Kdy a kde jste získala inspiraci pro vaše zpívání?
Hodně mě inspirovalo staré piano, které stálo uprostřed pokoje. Tohle piano na mělo magický vliv, protože babička ho vždycky nechávala zamčený. Její sestra bývala operní zpěvačkou, která na něj kdysi hrávala a zemřela velice mladá. Bylo mi řečeno, že v pianu žije její duše, a kdyby se odemklo, tak by utekla. Takže na jedné straně jsem se toho nástroje bála, a na druhé straně mě to naopak k hudbě hodně přitáhlo. Moje starší sestra začala velice brzy hrát na kytaru a zpívat a právě ona mě naučila zpívat. Společně s mými dvěma staršími sestrami jsme brzy začaly koncertovat jako dětská skupina – myslím, že mi tehdy bylo tak sedm let.

Na kolik hudebních nástrojů umíte hrát?
Na scéně nehraju zdaleka na tolik nástrojů jako při nahrávání ve studiu. Proto si s sebou na koncerty vždycky beru muzikanta, aby mě doprovázel. Na scéně hraju jen na kytaru, ale když nahrávám, hraju na cokoliv, co mi padne pod ruku. Programuju bicí, hraju na bubny a hraju si s nástroji tak, jako by to byly hračky. Při nahrávání mého posledního alba Písně vášně jsem hrála na všechny možné nástroje. Ale jiné je jít s nástrojem na scénu, to se na něj opravdu musíte umět hrát. Proto raději jen zpívám, hlas je mým prvotním nástrojem. A pak ještě kytara. Ale hraju na ní jinak než je obvyklé. Je to proto, že když jsem byla dítě, moje rodina si nemohla dovolit platit mi učitele hudby. A tak jsem objevila svůj vlastní způsob hraní, když jsem psala a zpívala písničky.

Jaká jsou témata vašich písní?
Mé písně jsou hodně o tom, jak se dostáváme do kontaktu s jinými světy – jinými dimenzemi života. A proto je prožívám jako meditativní cestu. Písně jsou jako most, po kterém – přeješ-li si to - můžeš přejít do duchovnější dimenze. To je pro mě místo, kde mizí čas a bolest.

Ve svých knihách mícháte fakta s nadpřirozenými motivy. Setkáváte se s takovými bytostmi i ve svém životě
Ne, nevidím takové věci. Nicméně, právě jsem napsala knížku, která se jmenuje Rozhovor s Marií (In Conversation with Maria), která vypovídá o tom, jak člověk prochází krizí provázen Pannou Marií. V době psaní pro mě byla hodně zpřítomněna, měla jsem pocit, že se mnou opravdu mluví. Jak jsem psala ty pasáže o Panence Marii, měla jsem pocit, že píšu, aniž se dívám na písmena. Jako by mě něco naprosto ovládlo a já pocítila cosi jako blaženost. Stále si ráda čtu tyhle pasáže a věřím, že pocházejí od ní. Ale nikdy jsem ji neviděla.

Věnujete se práci s dětmi – můžete napsat o nějaké zkušenosti z této práce?
Teď zrovna s dětmi nepracuji, ale mám teď velké zkušenosti z práce s dospělými. Učím lidi, kteří nemají zázemí v uměleckém světě, jak různě se mohou kreativně vyjádřit – což má sloužit k obohacení jejich života. Není to tak dlouho, kdy jsem měla fascinující zážitek s pacientem nemocným rakovinou. Učila jsem ho malovat a tančit. Kvůli té své chorobě se strašně třásl, ale zjistila jsem, že prostřednictvím meditace, kdy se smířil se svým třesem, dosáhl stavu, kdy byl schopen tančit a malovat. A vím, že v nemocnici, kde teď je, namaloval třináct obrazů , které jsou rozvěšeny po celém areálu nemocnice. Učím lidi, aby se osvobodili, zbavili se všeho, co jim blokuje cestu k vyjádření svého vnitřního já.

V jakém prostoru ráda hrajete a proč?
Ráda vystupuji v místech, kde jsou lidé otevřeni meditaci. To znamená, že jsou schopni respektovat hudbu a ticho kolem ní. Často vystupuji v chrámech, kde jsou lidé celkově vstřícní a otevření duchovnu, a v Dánsku je jich opravdu hodně. Pak vystupuji v koncertních sálech. Moje muzika se ale vůbec nehodí k místům, kde lidé jen sedí a při muzice si povídají.

Můžete prozradit něco o vašem zázemí – rodině, přátelé, zkrátka o lidech, kteří nějak ovlivňují váš život.
Můj snoubenec Sāren mě hodně ovlivňuje, pokud jde o hudbu. Přijede se mnou do Prahy, hraje na spoustu krásných nástrojů, které probouzejí srdce – jako příklad uvádím japonskou harfu. Mé texty – verše inspirují básníci jako William Blake, Kahlil Gibran či Walt Whitman. Mnoho moudrých lidí z celého světa mě inspirovalo, abych napsala písně podle jejich zkušeností o cestě ke spáse. A stejně tak mě inspiruje muzika z celého světa. Ovlivnilo mě spousta lidí – jak už jsem řekla, především moje babička, mé sestry, má matka, která hrála v mém životě velice speciální roli, protože velmi mladá onemocněla, a tak jsem se musela naučit žít částečně bez ní. To na mě mělo obrovský vliv, a vlastně mě to přimělo psát písně. Od samého začátku funguje moje psaní takovým způsobem, abych vyplnila prázdná místa, která ve mně zanechala. Prázdné prostory a smutek se tak obrátily v krásné písně a příběhy. A o tom to všechno pro mě je – přetvořit nesnesitelné v snesitelné prostřednictvím hudby a krásných slov.

A co teď připravujete?
Připravuju novou knihu, která vyjde v Dánsku v září a jmenuje The perfect lover (Skvělý milenec), a je to ženě, malířce, která při hledání perfektního milence narazí na nejvyšší smysl a obrátí se sama k sobě. Je to také příběh o tom, jak se sexuální aspekt propojuje s duchovním, takže tady neexistuje na jedné straně pornografický svět a na druhé duchovní. Je to příběh o tom, že umění funguje jako most mezi těmito dvěma složkami.

Cestujete často? Která je vaše oblíbená destinace?
Necestuji moc, protože jsem – svým způsobem – nalezla svůj svět v sobě. V obecném slova smyslu samozřejmě cestuji jako všichni ostatní, ale mé skutečné cesty probíhají v rámci a prostřednictvím hudby.

20.6.2005 00:06:26 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!