Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Rozhovor s Tomášem Dvořákem a Tomášem Vaňkem o systému nového projektu

autor: archiv divadla

Holešovické divadlo Alfred ve dvoře funguje jako stagiona a poskytuje prostor umělcům, kteří svou tvorbou přesahují jednotlivé umělecké disciplíny a pracují projektovým způsobem. Podobně je tomu i v případě projektu Živá partitura, pod kterým je autorsky podepsaná dvojice - Tomáš DVOŘÁK a Tomáš VANĚK. Oba pro Alfred připravují unikátní hudební performanci postavenou na studiu fenoménu partitury. Výchozím materiálem hudební složky jsou maďarské lidové písně - "Magyar Képek" od Bély Bartóka. S oběma performery jsme se sešli dva týdny před premiérou projektu. Bylo proto nasnadě, že i v průběhu rozhovoru řešili produkční záležitosti typu – jak dostat klavír do Alfreda, jak nasvítit scénu, aby nevrhala stín apod. Hudebník Tomáš Dvořák a výtvarník Tomáš Vaněk se snažili přiblížit, co vlastně může od takovéhoto setkání očekávat divák.
„Divák bude jednoznačně sledovat nějaký proces,“ uvedl Tomáš Vaněk a Tomáš Dvořák doplnil: „Nehrajeme si na to, že chceme vytvořit emocionální zážitek pro diváka. Diváci budou přítomní při tvorbě živé partitury. Pro diváka to bude hudební zážitek obohacený o další složky.“
Struktura Živé partitury se podobá "sluneční soustavě". Jeden zvukový objekt lze přirovnat ke Slunci a zvukové efekty k obíhajícím planetám. Pohyb uvnitř této soustavy mění vzdálenosti a vzájemné působení. Proměnlivé vztahy zvukových prvků dynamicky generují nekonečné variace hudební kompozice. Projekt Živá partitura bude v divadle Alfred ve dvoře uveden v premiéře 2. června 2006, další repríza 4. června a na podzim.

Základem projektu je hudební složka. Proč právě maďarské lidovky? Jak jste se k ní dostali?
TOMÁŠ DVOŘÁK: Zajímavý příběh. Dostal jsem archiv desek od jedné mé známé Japonky. Desky byly po jednom DJ, který se zbláznil a zůstal v Německu v sanatoriu. Mezi LP byly skladby od Bartóka a to buď inspirované nebo reinterpretované maďarské lidovky. Po prvním poslechu mě zaujali, obsahují velké množství skvělých nápadů.

Můžete přiblížit druhou stránku projektu? Mohu použít termín výtvarnou?
TOMÁŠ DVOŘÁK: Náš projekt není postavený na tom, že bychom se snažili vizualizovat hudbu. To je teze stará sto let. Snažíme se o partituraci – o zápis hudby přes jednotlivé vrstvy. Na začátku si lidé předávali hudební záznam pomocí své paměti. Pak se přešlo na klasické noty a partitury, na které se zaznamenávaly možnosti interpretace. Náš systém vychází právě z vnitřní logiky.
TOMÁŠ VANĚK: Nejedná se o výtvarné zpracování. To je jen složka. Nesnažíme se vytvořit výtvarné dílo.

Pokuste se tedy přiblížit celý systém vašeho projektu.
TOMÁŠ VANĚK: Důležité je, že při představení vyloženě nehraji jako herec. Vystupuji tam na pozici sběrače samplů z hudby.

Slovo sample – sbírat vzorky, namátkově zkoušet…
TOMÁŠ VANĚK: Když budu hodně popisný, tak já si budu vytahovat určité vzorky. V současné době vyvíjíme a zdokonalujeme systém domluvených znaků, které jsou dané, a já je používám pro záznam hudby. Budu mít bílou plochu, na níž nasprejuji znak a pro daný software to bude povel pro nahrávání určité zvukové smyčky. Takto budu postupovat skrz všech pět skladeb.

Ještě počítač do toho?
TOMÁŠ VANĚK: Nejen to, po celou dobu mě bude snímat kamera. Řešili jsme technický problém, abych nebyl vidět před bílou plochou. Musím být opravdu neviditelný. Kamera bude snímat jen moje aranžérské zásahy, pohyb a znaky, které mají přidělenou nějakou funkci.
Hodně stručně řečeno – ve druhé části vytvářím zásoby znaků z muziky. Ve třetí části budu používat to, co jsem nasbíral.

Zmínil jste slovo ikona. Pokud používáte lidovou hudbu, tak ta má nějaký archetyp – vychází z nějakého velmi jednoduchého systému – život, láska, smrt, vojna… Jak je to ve vašem systému? Dojde k nějakému sdělení pro diváka, posluchače?
TOMÁŠ VANĚK: Celé je to založené na vztahu nejen těch komponentů, ale i na vztazích - co se děje mezi mnou a muzikanty, mezi mnou a počítačem, mezi námi a divákem. Celý projekt je to prostě vztahová záležitost.
TOMÁŠ DVOŘÁK: Určitě. Vizuální stránka je spojníkem mezi muzikanty, Tomášem a diváky. Partitura, která vznikne, umožňuje komunikaci mezi více složkami.

Předpokládám, že nastanou emoce.
TOMÁŠ VANĚK: Myslím, že to je určitý risk. Nehrajeme si na to, že chceme vytvořit emocionální zážitek pro diváka. Buď se to povede nebo ne. Snažíme se napojit, aby to zafungovalo. Jedná se o neopakovatelný experiment – pouze dvě představení. Diváci budou přítomní při tvorbě živé partitury. Celé je to určitý proces.
TOMÁŠ DVOŘÁK: Emoce jsou obsažené v hudbě, už ale ne v dané konstrukci partitury, v koncepci celého projektu.
TOMÁŠ VANĚK: Když jsem slyšel Bartóka – interpretaci pro klarinet a klavír, tak první dojem jsem měl, že se jedná o průzračnou, křišťálovou záležitost. Byl jsem si jistý, že dané hudbě dokážu přes emoce porozumět. Myslím, že by celá záležitost našeho projektu měla být průhledná.

Máte dané hudební nástroje, jak jste na tom s barvami. Říkáte, že nevytváříte klip k hudbě, ale oživujete partituru.
TOMÁŠ DVOŘÁK: Partitura představuje jasný logický systém, kterému postupně, jak doufáme, diváci, posluchači postupně porozumí. Nebudeme jim nic vysvětlovat.
TOMÁŠ VANĚK: Systém, aby fungoval, musí být srozumitelný. Divák by ho měl pochopit v průběhu celého představení. Ze začátku to bude velmi abstraktní. Pracuji s obdélníky a čtverci, krok po kroku vycházím z jednoduchosti až po různé kombinace. Mám pocit, že divákovi postupně dojde, že partitura je ovládaná interprety podle akcí, které nastanou.

Podle vašeho popisu mi to připadá jako chat, protože při něm odkrývám ihned své myšlenky, svůj systém.
TOMÁŠ DVOŘÁK: Je to podobné v tom, že naše partitura vychází z toho, jakoby člověk něco psal a ono mu to hned hrálo. Proto tvoříme na papír, abychom zachovali kontinuitu s konvenční partiturou.

Vám partitury vadí?
TOMÁŠ DVOŘÁK: Naopak. My se na ně napojujeme. Domníváme se, že představujeme poslední článek záznamu hudby.

Jak vás to napadlo?
TOMÁŠ VANĚK: Vychází to z našeho dlouhodobého snažení.
TOMÁŠ DVOŘÁK: Normálně se věnuji hudbě – připravuji koncerty, CD. K tomu tyto projekty. Primární důvod spočívá v tom, že se snažím hledat nový prostor pro tvorbu, který umožní nové možnosti. projekt Živá partitura je hodně o komunikaci. Vytvořil jsem systém a dávám ho k dispozici.

Je v tomto projektu improvizace?
TOMÁŠ VANĚK: Je. Převládá princip náhody, bublifuk a spoustu dalších věciček. Pro mě to bude normální tvrdá práce, které bych chtěl dodat vzdušnou eleganci. Odmítám, že něco hraju, že do projektu zasahuji divadelně. Divák bude sledovat proces.
TOMÁŠ DVOŘÁK: Náhoda je pro nás výchozím tvůrčím principem. Důležité je naučit se sytém ovládat, ale samotné představení nebude nacvičené.

Chcete k něčemu dojít nebo je to jen legrace?
TOMÁŠ DVOŘÁK: Doufáme, že pro diváka to bude hudební zážitek obohacený o další složky. Hudebně – vizuální věc, kde partitura je nástrojem pro další tvorbu.
TOMÁŠ VANĚK: Pro mě je výstupem výsledná Živá partitura. K jejímu předvedení potřebujeme diváky.

29.5.2006 21:05:00 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!