Scéna.cz 

Hudební rozhledy 04/2011

John Malkovich, hollywoodský filmový herec a režisér, vystoupí letos na Pražském jaru. Vytvoří zde hlavní postavu ve svérázné divadelní hře Michaela Sturmingera The Infernal Comedy, která se zabývá životem a dílem rakouského sériového vraha Jacka Unterwegera. Tvůrce řady úspěšných filmů, který má na kontě nejméně tak úspěšnou kariéru na divadelních prknech, má sám, jak často rád zdůrazňuje, se světem klasické hudby a opery minimum společného. Jeho prvním setkáním je právě tato Pekelná komedie, kde hudba hraje velmi významnou roli. Život sériového vraha Jacka Unterwegera je tu líčen za zvuků hudby Boccheriniho, Webera, Vivaldiho, Haydna, Mozarta a Beethovena. Malkovich s ní objíždí celý svět a v loňském roce ji nakladatelství Art¬haus Musik vydalo na DVD. Přinášíme upravený rozhovor redaktora časopisu Gramophone Jamese Inverneho o tom, jak toto setkání Johna Malkoviche ovlivnilo v jeho herecké činnosti.

V roce 2011 oslaví MHF Český Krumlov významné jubileum – 20 let své existence. Při této významné příležitosti je připravován slavnostní program, na kterém se objeví celá řada předních osobností tuzemské i zahraniční hudební scény v čele se „třemi tenory“, Ramónem Vargasem, Josém Curou, který dokonce vystoupí na Otáčivé scéně v Komediantech, a Plácidem Domingem. Oslovili jsme tedy prezidenta festivalu a jeho zakladatele pana Jaromíra Boháče, aby nejen představil program jeho letošního ročníku, ale zhodnotil i uplynulé dekády a prozradil svoji vizi do budoucna. „Na počátku byla představa vytvořit velký festival. Když ji srovnám s podobou 20. ročníku, tak jsem určitě spokojený, jaký kus cesty jsme ušli a kde dnes festival je. Letošní program by byl pro nás ještě tak před deseti lety z říše snů. Festival má dnes své pevné místo v kalendáři velkých kulturních akcí a vzbuzuje stálý zájem nejen v České republice, ale i v zahraničí...“

Od posledních tónů Donizettiho opery to už musí být nejmíň dvacet minut, ale rozpálení skalní fanoušci, namačkaní co nejblíže k rampě jeviště, rozhodně ještě nemíní odejít. Jakoby tu snad chtěli nocovat. Asiat, stojící v parteru nedaleko ode mne, křičí tak, že mu chvílemi až přeskakuje hlas: „Edita, Edita!“ Na oponu mířící reflektory, které už dvakrát personál zhasl, se tak musejí rozsvítit znovu a hlavní hvězda večera se chtě nechtě znovu musí přijít ukázat. Ti, co v poloprázdném hledišti stále zůstávají, znovu šílí. Z balkonu visí transparent se jménem divy, o patro výš zase kdosi vyvěsil její namalovanou podobiznu, hned vedle pro změnu spustili slovenskou vlajku. Obrovské volání bravo a potlesk se o něco později znovu ozvou i u služebního východu, když se diva objevuje. Desítky fanoušků jsou znovu v tranzu, nastává tlačenice o podpisy. Donizettiho Annu Bolenu zopakovala Edita Gruberová v barcelonském Gran Teatre del Liceu po osmnácti letech a znovu v ní triumfovala.

Ohlédneme-li se pozorně za nervózním a esteticky věcným dvacátým stoletím, určitě mezi několika velkými uměleckými siluetami, třímajícími prapor romantismu, nepřehlédneme křehkou postavu klavíristy Vladimira Horowitze. Cesty jeho životního příběhu byly barvité i křivolaké právě tak, jak veliké a kontroverzní bylo jeho umění. Významná ruská židovská rodina, do které se malý Vladimir 1. října roku 1903 v ukrajinském Berdyčevě narodil, ho při výchově zahrnula láskou, hmotným dostatkem a inspirativním prostředím. Vladimirův otec, inženýr elektrotechnik, zástupce firem Westinghouse a AEG v Kyjevě, amatérsky provozoval hru na violoncello. Od matky, profesionální pianistky a později lektorky kyjevské konzervatoře, dostal základy hudební nauky a klavírní hry. Múzicky naladěna však nebyla jen Horowitzova rodina včetně staršího bratra a mladší sestry Reginy, ale třeba i Vladimirova rodná ulice s poetickým názvem Muzykaľnyj pereulok (Hudební ulička).