Scéna.cz 

Staronová Giselle ve Státní opeře

Romantický balet Giselle patřím k dílům, která se bez nějakých velkých modernizačních zásahů udržela v divadelním repertoáru více než 150 let. Také jeho české inscenace sahají dlouho do historie. První se uskutečnila v Národním divadle v roce 1886 v choreografii Augustina Bergera, k těm novějším se řadí období mezi lety 2004 – 2008 opět v ND v choreografii Chirtophera Hampsona, dále např. nastudování v Divadle Jiřího Myrona v Ostravě v roce 2009 a nejčerstvěji ve Státní opeře v choreografii a režii Hany Vláčilové, kde se právě konala premiéra.

Hana Vláčilová, bývalá sólistka baletu ND, která spolupracuje se souborem SO od roku 2005, vychází z pojetí Jeana Coralliho, Julese Perrota a Maria Petipy. „Vypráví“ bez nějakého experimentování ve dvou dějstvích příběh venkovské dívky Giselle, která podlehne svodům vévody Alberta a když odhalí jeho hru, umírá z nešťastné lásky. Podle starých slovanských bájí se z neprovdaných dívek, když zemřou, stávají víly, které musí utančit své svůdce k smrti.
Hana Vláčilová zde sází na působivost klasického baletního umění, přístup, který se nemůže neosvědčit, pokud se orientuje přímo na tu část obecenstva, která si žádné změny nežádá. Diváci zde najdou krásnou hudbu Adolphe Charlese Adama se známými melodiemi – tentokrát ve skvělém podání Orchestru Státní opery Praha pod vedením Tomáše Braunera. Těší se na brilantní partie sólistů, které byly odtančeny v předepsané formě – v hlavních rolích Zuzana Hvízdalová jako Giselle a Michal Krčmář jako vévoda Albert, zavržený nápadník Hilarion - Richard Hlinka, královna vil Myrtha - Rebecca King i vystoupení sborů – venkovských dívek a chlapců a družiny vil.
První dějství na venkovské návsi se neslo v poněkud mírnějším tempu, jakoby se u většiny tanečníků a tanečnic nedostávalo pravého nadšení a radostné energie, které právě jsou vedle preciznosti na tanci tím velmi přitažlivým. Jedním z mála důrazných akcentů vytrhujících z letargie byla smrt Giselle.
V lesním příšeří druhého dějství se interpreti vložili do svých rolí s větším nasazením – Hilarion, Myrtha a víly, Albert. Lyrické pasáže Gisselle a její duet s Albertem, v nichž mohla hlavní hrdinka nejvýrazněji projevit své umění, byly podle očekávání také tím nejlepším.
Pohádkovou náladu druhého dějství se zdařilo navodit díky téměř realistické scéně Martina Černého se světelnými efekty a obligátním bílým, nadýchaným kostýmům vil, bez nichž si děj už ani nedovedeme představit, podle návrhu Josefa Jelínka.

Provedení Giselle ve Státní opeře se řadí ke standardním představením, která se nevyznačují žádnými vybočeními ani propady a tvoří solidní základ běžného baletního repertoáru. Kdo dává přednost moderním koncepcím, zde není na místě, ale mezi tradičními milovníky klasiky si představení své příznivce zcela jistě najde.