zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Liberecký (Orlův) Nabucco

Nabucco (Foto archiv)

  

V Liberci v posledních sezonách vznikla řada inscenací velkých světových operních titulů: Otello, Aida, Turandot, Andrea Chénier (všechny v režii Antona Nekovara) – zatím poslední je Verdiho Nabucco, tentokrát v režii Zdeňka Kaloče (premiéry 24. a 25. 5.).
Režisér přehledně, názorně vypráví události, které Verdiho opera zachycuje – za pomoci pro takovéto pojetí šikovně vymyšlené scény, strohé, s minimem rekvizit (scéna a kostýmy Jana Zbořilová). Jeruzalém je dobyt: babylónští vojáci bourají zídky představující opev-nění; strhnou pruh látky a objeví se Nabucco na schůdcích, za ním načervenalý horizont. Abigail uvězní Nabucca: za ním se spojí obří stěna, která zakryje trůn, dominantu obrazů odehrávajících se v krá-lovském paláci. Fenena má zemřít na zadýmovaném pohřebišti, v pozadí se tyčí socha Baala: odsouzenou položí na kámen (vedle se válí dvě lebky), Baalův velekněz se nad ní rozkročí s nožem v napřažené ruce – ale přichází Nabucco, socha se kácí…

Dění na jevišti má být co možná efektní – a proč by také ne, u díla, jakým je Nabucco. Jenže: ač režisér připravil půdu pro drama, bohužel povětšinou zůstalo jen u onoho efektu a teatrálních gest. S jedinou větší výjimkou, kterou tvořil Nabucco první premiéry – Anatolij Orel. Zrazený člověk, zmatený, vzteklý a zoufalý. Bojácně sedí na trůně, který mu Abigail na chvíli uvolnila, ostražitě si pod pláštěm hlídá rouru, ve které doufá mít důkaz, že je Abigail otrokyně. Když pozná, že prohrál, poraženě, odevzdaně podává Abigail plášť coby symbol moci – jen aby mu vrátila Fenenu! Ve spánku jím zmítají zlé sny, vztekle trhá pouty – a pokorně se vzápětí modlí k Jehovovi. Vztek, strach, bolest, prosba – to vše je v Orlově hlase, a to v různých odstínech. Předvedl vlastně jako jediný vskutku emotivní, vnitřně opravdový pěvecko-herecký výkon, dokázal dát smysl akcím, ke kterým ho režisér vedl. Nabucco je jeho další skvělou libereckou kreací (po Jagovi v Otellovi a Gerardovi v opeře Andrea Chénier) – ovšem nikoli bezproblémovou: jeho Nabucco začíná být velmi, velmi zajímavou postavou ve chvíli, kdy je sražen na kolena. S režisérem nenašli způsob, jak představit Nabucca – vládce. Orel je vzteklým buřičem, důstojnost a vznešenost je mu vzdálená. A režisér mu v prvních dvou jednáních mnoho nepomohl: nechal ho v rozkročeném postoji, navíc nedaleko vysoké, mohutné postavy Čestmíra Mléčky ve slavnostním červeném plášti.
Nikolai Longvinov sice Nabucca spolehlivě a hezky zazpívá, leč přes všechnu snahu vnitřní hnutí a proměny postavy zdaleka tak nevyjádří – ani pěvecky, již vůbec ne herecky: jeho gesta jsou pouze vnějškově teatrální. Jako vždy kultivovaný a přesný, tentokráte ale trochu nevýrazný byl pěvecký projev Jevhena Šokala (Zachariáš), Pavel Vančura měl na druhé premiéře větší pro-blémy vyrovnat se s velmi pomalým tem-pem, které pro Zachariášovy árie zvolil dirigent Martin Doubravský, ale zpívá klidně, s citem. Dramatický soprán v Liberci chybí, Anita Baranovská sice Abigail zazpívá, ale hlasem již nyní poznamenaným tremolem, místy je to ukřičené. Obsazení Jaroslavy Schillerové do této role nepovažuji za šťastné – má v sobě temperament, její projev je vášnivý, vzteklý, ale technicky značně nedokonalý, syrový, násilný. Pro Fenenu by se, myslím, v Liberci našly vhodnější představitelky než Blanka Černá a především Monika Cahová, nejslabším článkem pak byl Ismael Roberta Šicha – jeho hlas, obávám se, je již delší dobu na sestupu: přibývá tremola a problémů již nejen ve vyšších polohách.
Nabucco samozřejmě žije v povědomí diváků především jako opera sborová, ten liberecký (sbormistr Martin Veselý) se s ní vyrovnal se ctí, zní čistě, celistvě, jemně i vcelku mohutně. Důvod toho, že jeho výkon – a stejně tak výkon technicky dobře hrajícího orchestru – není příliš emotivní, vidím především v celkovém hudebním nastudování, tentokráte působícím poněkud mechanicky. Dirigent Martin Doubravský staví do kontrastu pomalé pasáže, které jsou u něj obzvláště volné (někde se mu až rozpadá melodická linka), a místa důrazná, úderná a hřmotná, kde podtrhuje rytmus. Dosahuje tak podle mého spíše vnějškově slavnostního, nežli dramatického účinu.
Myslím, že Nabucco je nejméně zdařilou inscenací ve zmíněné řadě velkých světových titulů – především vlivem obsazení (a snad toho, k čemu pěvce režisér dokázal, resp. nedokázal dovést). Nic to nemění na tom, že to bude jistě inscenace divácky úspěšná – Nabucco v oblastním divadle je bezpochyby pro místní publikum událostí.

10.7.2002 Lenka Šaldová | rubrika - Recenze