Scéna.cz 

Hudební rozhledy 07/16

Letos v létě uplyne dvacet let od chvíle, kdy se na pěveckém nebi zjevila nová tenorová hvězda. Stalo se tak v italském Pesaru při renomovaném Rossiniho operním festivalu, který se soustřeďuje na znovuuvádění děl svého slavného rodáka. Toho srpnového a pro jednoho třiadvacetiletého mladíka osudného večera povstala z archivního popela Rossiniho opera Mathilde di Shabran. Oním zpěvákem byl peruánský tenorista Juan Diego Flórez, který, původně angažován do epizodní role, na poslední chvíli zaskakoval v hlavní úloze Corradina. Zazářil natolik, že se ze dne na den ocitl mezi pěveckou špičkou vládnoucí technikou bel canta. BBC ho dokonce označila za jednoho z největších tenoristů historie. Tento muž chlapeckého vzezření a milým úsměvem je ale zároveň miláčkem publika, o čemž například vypovídá i fakt, že jeho velkolepá svatba s Julií Trappe v limské katedrále v roce 2008 se stala národní událostí, jeho fanoušky sledovanou v přímém televizním přenosu.

Letošní ročník MHF Pražské jaro sice neměl magickou sedmdesátku, byl „již“ 71. v pořadí, ale jedna sedmdesátka přece jen zůstala – bylo to 70 let od prvního ročníku. Pořadatelé již před festivalem představili svého nového generálního partnera, stala se jím telekomunikační společnost CETIN, a tak mohl festival proběhnout na odpovídající úrovni, která bude snad i do budoucna zachována. Celkem letos na 50 koncertech v 17 sálech vystoupilo 14 orchestrů, 65 sólistů a dirigentů a 19 komorních souborů, umělci byli z 23 zemí světa. O velkém zájmu publika svědčí 22 vyprodaných koncertů. Finančně lze uvítat, že letošní ročník vynesl tržby 21,5 milionů Kč a návštěvnost byla kolem 90 procent. Po loňském ročníku, akcentujícím 70. výročí od konce války, se letos festival na rozdíl od v minulém roce kolabujících diváků konal poměrně v klidu. V sálech se nic mimořádného nedělo a z důvodu nemoci odřekli pouze klavírista Maurizio Pollini a španělská pěvkyně Raquel Andueza.

Přestože je Paul Hindemith autorem deseti oper, je pro českého operního diváka téměř neznámým skladatelem. Po válce byly totiž u nás inscenovány pouze dvě jeho opery: v roce 1970 v Olomouci Malíř Mathis (s hostováním v Praze), a v roce 2011 v Ostravě Cardillac (také s prezentací v Praze). Není to trochu málo? Asi ano, ale české operní scény těch dramaturgických dluhů zejména u moderních a soudobých oper mají daleko víc. Objektivně řečeno, Hindemithovy opery jsou nesmírně náročné na provedení, zejména ty celovečerní, a obávám se, že by příliš našeho diváka do hlediště nepřitáhly. Ani ve skladatelově rodném Německu nepatří k běžně uváděnému repertoáru. V Drážďanech měl být 1. května premiérovaný Malíř Mathis hrán sice již v roce 1956, ale nakonec ani po dvouletém odkladu k provedení nedošlo, zabránil tomu totiž režim bývalé NDR. Jeho současné nastudování dirigentkou Simone Young a režisérem Jochenem Biganzolim je tedy první.

Když poslouchám Alicii de Larrocha, je mi vždy, jako bych usedl do toho malého vláčku, co nás na pouti provázel tajemnou krajinou. Když jsem byl děcko, museli mě tam dotlačit skoro násilím, protože mne ti kostlivci, jukající na mě zpoza rohů, moc nebavili. Ale dnes do něj vsedám s dychtivostí, kdykoli mi první dáma španělského klavíru pokyne. Vím, že mne tam čeká jen samá čistá krása – kouzelné meandry říček, potoků i horských bystřin, lemované girlandami nádherných květin, nad nimiž poletují vážky a bělásci, usedajíce na obtěžkané květy, aby ssáli tu sladkou nádheru. Stejně jako já, skryt ve stínu rozložitého stromu, jenž mne chrání před ostře žhnoucím španělským sluncem. A když se pak dám odvézt k východu z té krajiny krásných snů, tak si představuji, že tam na mne čeká drobná starší dáma, a já se jí pokloním, čelem se dotýkaje země. Ale to je jen další sen, Alicia de Larrocha už pár let není mezi námi, a pro mne je už dávno zem čelem nedosažitelná.