zvláštní poděkování
Volný.cz

Yvona Kreuzmannová: Začalo to velkou shodou náhod

Yvona Kreuzmannová

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Mezinárodní festival TANEC PRAHA má letos třicet let. Celou dlouhou cestu s ním ušla ředitelka Yvona Kreuzmannová, které se spolu s jejími spolupracovníky podařilo přivést v jeho rámci do Čech množství uměleckých veličin z nejrůznějších kontinentů. Tanec Praha se pro umělce a také fanoušky současného tance stal pojmem. Třicet let – to už je opravdu pádný důvod k zastavení a zavzpomínání. I když právě v této době, kdy probíhá festival, ho Yvona rozhodně nemá nazbyt…

  • Vzpomenete si, jak to všechno začalo?
    Začalo to takovou velikou shodou náhod. Honza Hartmann, choreograf, který studoval i ve Velké Británii, se snažil přimět nějakou agenturu, aby se zabývala současným tancem, který v pražské kulturní nabídce vůbec nebyl. V roce 1988 v prosinci navštívil vedení Pražského kulturního střediska společně s Jiřím Kyliánem. Přesvědčili pár lidí, že by bylo dobré v rámci Pražského kulturního léta udělat i malý festival současného tance. Samozřejmě, přišli i s nabídkou, kdo by mohl přijet. A nebyl to nikdo menší než Kyliánovi junioři z NDT 2, jeden britský soubor a Honza to doplnil několika českými soubory, které v té době byly velice progresivní. Tahle událost, která se odehrála ještě před revolucí, se jmenovala Tanec 89. A bylo to první hostování Kyliána na festivalu, který se posléze etabloval jako TANEC PRAHA. Po pádu železné opony přijela do České republiky jedna z velice aktivních emigrantek Michaela Pavlin, která v 80.letech byla spoluředitelkou Bernských tanečních dnů, a přišla s myšlenkou pořádat v České republice mezinárodní festival současného tance vysoké úrovně, a předat nám to know how, veškeré zkušenosti, které v Bernu měli. Udělala to proto, že miluje Prahu a Česko, a měla obrovský zájem, aby tady něco takového vzniklo. I díky tomu, že už proběhl nějaký první ročník tanečního festivalu, byla připravená půda na PKS. A zároveň přišli Švýcaři s obrovsky velkorysou nabídkou, že přivezou Ženevský balet se špičkovým repertoárem a několik menších švýcarských souborů. Ale samozřejmě hledali, kdo by to tady mohl pořádat.
  • A jak konkrétně jste se k festivalu dostala Vy?
    Já jsem do toho taky vpadla náhodou. Studovala jsem poslední ročník AMU a chtěla jsem jet na stáž do Francie, což se posléze podařilo. A tehdy jsem byla oslovena jako tisková mluvčí II. ročníku pořádaného v roce 1990. A jako tisková mluvčí jsem začala být děvčetem pro všechno: co nefungovalo, jsem rychle zachraňovala, a projevila jsem i určité manažerské a organizační schopnosti. Míša si toho všimla, a přemluvila mě, abych ten festival dělala já, že jinak to nevydrží. V té době totiž bylo jasné, že PKS zanikne. A jestli se měl festival TANEC PRAHA, jak jsme ho tenkrát pojmenovali, udržet, bylo třeba ho transformovat, vytvořit samostatně. Byly tady pokusy přiřadit ho například pod Pražské jaro, ale myslím, že by to nefungovalo. Měli jsme spoustu jednání na pražském magistrátě a s ministrem kultury – tehdy to byli primátor Jaroslav Kořán a ministr Milan Uhde, a dospěli jsme k tomu, že uděláme ten festival samostatně.
  • To už byl jen krok k založení společnosti…
    Ano, v roce 1991 jsme založili občanské sdružení Tanec Praha. Tehdy začal platit nový zákon o sdružování a já jsem tu odpovědnost přejala kompletně. Takže, když to shrnu, první ročníky byly takové souhry náhod, obrovského nadšení Míši Pavlin a do toho vstoupila moje maličkost, protože si mě Míša vybrala.
  • A bezpochyby Vám pomohlo i to, že v době po revoluci byly západní země a soubory velice vstřícné, a byly ochotny sem přijet za velmi příznivých finančních podmínek…
    Ta euforie po revoluci byla obrovská. A opravdu, měli jsme štěstí v různých ohledech. Já tehdy nejprve odjela na Bernské taneční dny, kde jsem bydlela u Míši, a tak jsem mohla doslova nahlédnout do kuchyně toho festivalu, sledovat, jak se to dělá. Následně jsem odjela na stáž do Paříže, viděla jsem stovku představení, už jsem si začala formovat program, co bych chtěla, aby se do Prahy dovezlo. Zároveň jsme jednala se spoustou partnerů, kteří byli opravdu velmi vstřícní. Například British Council nám tehdy zaplatil celé DV8 a stejně nadšení byli Francouzi a Belgičané - všichni chtěli do Prahy pomoci dovést špičkové umění.
  • Ale Vaše působnost sahala ještě dále…
    V roce 1992 se mi podařilo vyjet na stáž do Spojených států amerických, tam jsem strávila dva měsíce a zase jsem se učila zevnitř. Byla jsem na Boston Dance Umbrella, v New Yorku, v Ohiu, a tam jsem pochopila, jak rozdílné systémy fungují v Evropě a Americe. Nicméně se mi tam podařilo udělat fundraising a pozvat na náš festival ty největší americké hvězdy, jako Bill. T. Jones, Trisha Brown, Martha Graham Comp., Merce Cunningham. A to všechno nám platily americké nadace. Takže devadesátá léta byla opravdu plná této euforie.
  • Líčíte to nadšeně. Byly i nějaké problémy?
    Bylo to relativně snazší v té vstřícnosti partnerů, ale svým způsobem obtížnější, protože v té době nebyly maily, technologie, co dnes. Já dodnes nechápu, jak jsem to všechno mohla vykomunikovat. Dělali jsme to na koleně. Naše kancelář byla chvíli u Divadelní obce, pak jsme se stěhovali někam do divadla Labyrint, potom pod Vyšehrad. Pořád jsme hledali, kde spočinout. Bylo to dost složité, ale hrozně nás to bavilo. S tou produkcí mi strašně pomáhala Stáňa Doubravová, a další osobnosti. Většina z nich je dodnes ve správní nebo dozorčí radě, protože znají historii a váží si toho, že jsme to takhle vydupali ze země.
  • Na to jsem se chtěla zeptat – zda kromě Vás zůstali i nějací další lidé z počátků festivalu?
    Především lidi, kteří dělali v produkci a PR. Honza se tomu sice ještě chvíli věnoval, ale pak šel pracovat jako choreograf, a já jsem v tom zůstala dost dlouho sama. Ale strašně mě to bavilo, objela jsem celý svět. Než jsem měla děti, tak jsem jela všude, kde se dalo, kde jsem dostala pozvání. Vzala jsem auto, přespávala jsme v něm, šetřila jsem, kde se dalo. Ale byli jsme výborně přijímaní v zemích Evropské unie, a už v polovině 90.let jsem úspěšně požádala o grant Evropské unie.
  • Nesmíme zapomenout na to, že pomohlo i to, že jste byla schopna se domluvit cizí řečí.
    Měla jsem štěstí, že jsem dobře mluvila francouzsky. A v Americe jsem pochytila angličtinu. Takže jsem byla jazykově vybavená. A opravdu jsem se snažila nejít po kvantitě, ale kvalitě. Vždycky mi šlo o kvalitu a diverzitu. To znamená ukázat to obrovské bohatství, jaké se v tom tanečním umění děje: od čistého abstraktního tance až po taneční fyzické divadlo, věci, které jsme tu nikdy neměli. Samozřejmě to bylo někdy pro diváky dost šokující, některé věci nemohli strávit. Když jsem přivezla Maguy Marin a May B, třetina lidí z Národního divadla odešla, protože je to nebavilo. Přitom je to geniálně ztvárněné beckettovské absurdní divadlo. Nebo Bill T. Jones v roce 1993 přišel s choreografií Arnie Zane Company, která začíná v totální nahotě, a to tehdy nebylo zvykem. Marie Chounard se svými sóly taky některými scénami velice silně provokovala.
  • Laické publikum mohlo být šokováno, ale odborníci byli nadšeni, ne?
    A víte, že i ze strany odborníků se na nás snesla určitá vlna kritiky? Je potřeba si uvědomit, že tady byl do té doby padesátiletý propad, neměli jsme vůbec možnost sledovat současné umění v tanci i v jiných oborech. Lidi byli zvyklí na tu klasiku či na neoklasiku, anebo na folklor. Nic mezi tím neznali. Takže když jsem v roce 1990 jako tisková mluvčí obcházela nějaké redakce, tak se mě ptali, co to ten současný tanec je? Jestli je to disko… Vůbec ten pojem neznali, nedokázali si to představit. A v tomto směru sehrál obrovskou roli Ženevský balet, už tím, že má v názvu balet. Ale ten repertoár byl bytostně současný. Přivezli Ohada Naharina, Matse Eka, samé špičky, takže nikdo nemohl pochybovat o tom, že se jedná o skvostné velice kvalitní, profesionální věci.
  • Ale určitá tradice tady byla z období první republiky…
    Ale za komunistů se tyhle věci odehrávaly jen na amatérské úrovni. A z toho jsem já taky vyšla. My jsme se učili limonovské, grahamovské či cunninghamovské techniky, ale všechno to bylo na amatérské bázi, profesionální soubor neexistoval. A tak v době, kdy jsme začali s Tancem Praha, došlo mezi odborníky k estetickému konfliktu. I taková osobnost jako Pavel Šmok, kterého jsem si velmi vážila a na prvních ročnících festivalu se souborem účinkoval, to nemohl vstřebat. Nedokázal uznat, že ten současný tanec je ještě něco jiného než neoklasika, že ta jeho progresivní linie byla samozřejmě zajímavá, ale že se tanec posunuje stále dál. Podobně smýšlel skvělý teoretik a pedagog Vladimír Vašut, kterého jsem si taky velmi vážila.
  • Je to pravda, tanec se stále vyvíjí, a přiznám se, že ne vždy mi ty nové trendy sedí. Máte pocit, že i díky festivalu, účasti zahraničních souborů se zlepšilo povědomí o tanci?
    Ten úkol, aby se tanec dostal do povědomí, bylo strašně silné poslání našeho festivalu. Na začátku v 90.letech, kdy jsem dokázala sehnat silné partnery, jsme měli velkou kampaň, Snažili jsme se ukázat, že tanec je něco velmi atraktivního, silného. Snažíme se o to doposud, a myslím, že to přineslo své plody. Diváci si zvykli. A podle ankety, kterou si uspořádal magistrát, mnozí uváděli Tanec Praha jako jednu z věcí, na které může být Praha pyšná. Takže jsme kus práce odvedli, za tím si stojím. Přispělo k tomu i to, že jsme začali dělat doprovodné programy, otevírat zkoušky, workshopy, umožnili české taneční obci, aby se setkávala se špičkovými umělci. A postupně jsme začali pořádat Českou taneční platformu. A tyhle věci vyvolaly obrovskou vlnu nového současného tanečního a pohybového umění. Když se podíváte, kolik vzniklo prostor, kolik souborů, projektů, a jaký boom česká taneční scéna zaznamenává, tak je to opravdu skok. Speciálně v novém miléniu můžeme pozorovat, že české soubory dosahují uznání a dostávají nabídky na rezidence a koprodukce. Je to prostě nesrovnatelné s tím, co bylo na začátku 90. let.
  • Kdo je Vaším nejbližším spolupracovníkem?
    Jsem strašně ráda, že se mi podařilo přemluvit Markétu Perroud, aby se po skončení aktivní kariéry tanečnice v Lyon Opera Ballet, kde spolupracovala se špičkovými choreografy celého světa, přemístila do Prahy a stala se mou spoluředitelkou. Protože pro jednu osobu obsáhnout vše, co se děje v oboru ve světě, je prakticky nemožné. Takže, i když jsme obě frankofonní, dokážeme se podělit o jednotlivé kontinenty, regiony. A snažíme se mapovat co nejvíc. Děláme si opravdu důkladné výzkumy, co kde rezonuje, jakým způsobem. Já nemám ráda škatulkování – každá země je velmi barvitá, dnes je typická multikulturnost, otevřenost lidí z různých částí světa. Tenhle mix je velmi zdravý a přináší strašně hezké impulsy a dialog různých kořenů, kultur, způsobů myšlení. Zatímco Markéta se nyní věnuje převážně Evropě, ale také třeba Kanadě, já jsem se v poslední době zaměřila na kontinenty jako je Afrika, Latinská Amerika a Asie. Přiznám se, že je to pro mě ta nejkrásnější část práce. Vedle toho obrovského tlaku na shánění peněz, ekonomiku a organizaci, je těchto 20% mojí práce pro mě strašně zajímavé. To objevování nových kultur, současného umění, toho, jak to přenášet do jiné části světa.
  • V Evropě už je tanec hodně sofistikovaný, a tak se mi zdá, že tahle inspirace z jiných kontinentů může být inspirativní jakýmsi návratem ke kořenům.
    Je to tak, Evropa je v mnohém už hodně zapouzdřená, a pro diváky mnohdy až nesrozumitelná. U lidí z jiných částí světa je přirozené a logické, že tanec vyvěrá z jejích tradic. Přitom je to zároveň hodně současné. Z mého pohledu jsou to věci, které mohou vrátit Evropu nohama na zem. Mohou nás inspirovat, vracet k nejprostším věcem života. A to mě hrozně baví.
  • Dají se vypozorovat nějaké konkrétní trendy?
    Myslím, že v poválečné době probíhal pořád ještě velký dialog mezi americkými modernisty a evropským tancem. A ten vliv Ameriky byl velký. Ale připomeňme, že ani Martha Grahamová na poprvé v Evropě neuspěla. Že to trvalo nějakou dobu, než si lidi na postmodernisty navazující na Cunninghama, jako Trisha Brown, Lucinda Childs – zvykli. Tenhle dialog byl strašně silný po válce. Pak přišla nová evropská vlna, kterou nepochybně ovlivnila hlavně Pina Bausch, její taneční divadlo, a celý německý expresionismus, který má kořeny v období První republiky. Tady se to začalo dostávat do dimenzí přesahu žánrů, který je strašně zajímavý. Pina Bausch nikdy nedělala čistý tanec, ale taneční divadlo. Tohle divadelní myšlení se projevilo na celé evropské scéně hrozně silně. A v Čechách to také hodně rezonuje, protože tu máme silnou divadelní tradici. Divadelní režiséři, kteří začnou pracovat s tanečníky jako Jiří Havelka, Jiří Adámek, Viliam Dočolomanský, Petr Boháč nacházejí řeč těla, objevují úplně nový svět, a hodně je to baví. Uvědomují si, že řeč těla už není čistě tanec, ale fyzický výraz. Něco, co je otevřeno zajímavějšímu výrazu, tvaru. Tyhle přesahy znamenají permanentní dialog mezi tancem a divadlem. Do toho nastupují nové technologie, v tomto miléniu obzvlášť. Někdy vás to nechá chladnými, protože technologie válcujou vše kolem, a potlačují důležitý kontakt tanečníka s divákem, ale někdy to je naopak dokonale sladěno. A zase to posouvá myšlení o tanci kousek dál.
  • I když propojení uměleckého výrazu, tance s mimodivadelními prostory není nic nového, myslím, že v současné době jsou různé typy site-specific další z módních trendů…
    Vstup do veřejného prostoru, oslovování diváka na netradičních místech, to je něco, co v tuto chvíli strašně rezonuje po celém světě. Třeba v latinsko-amerických zemích je to naprosto přirozené. Oni nemají ty dokonalé vybavené taneční sály, jako je to v mnohých zemích Evropy. A tak mnohem více pracují venku, v plenéru, pracují s krajinou, architekturou. A tyhle věci se teď hodně dělají i v Evropě, a jsou čím dál tím více podporované. Díky tomu jsou více vidět, jsou svou koncepcí dokonalejší a mě baví pozorovat, kam se to posouvá, a jakým způsobem můžete překvapit diváky. Jako příklad našeho příspěvku v tomto ohledu je Origami. Ve veřejném prostoru se objevuje nevzhledný kontejner, který se postupně rozloží poeticky do tvaru, který nečekáte.
  • Další trend, který letos propagujete, jsou tanečníci vyšších věkových kategorií.
    Ta věková hranice se posunuje až do nekonečna. Jako první s tím vlastně přišel Jiří Kylián. Objevil to a prostřednictvím NDT 3 tomu dal prostor. To byl skvělý projekt pro tanečníky mezi čtyřicítkou a smrtí, jak říkal. A s tou nádhernou ironií to myslí úplně vážně. A myslím, že tím otevřel oči mnoha choreografům a režisérům, protože zralá osobnost skutečně na jevišti dá mnohem více než ten, kdo dá nohu výš nebo udělá více piruet. To vás přestane po nějaké době zajímat. Technika má být nástroj, prostředek k výrazu. A ta zralá osobnost takový výraz má. Udělá jedno gesto, a vy zůstanete úplně němí, vidíte, co je v tom za životní zkušenost. Tohle já miluju a vyhledávám to. A letos máme na festivalu linii, která se drží motta Na věku nikdy nezáleželo méně. Například Tančící babičky z Koreje ukazují tu přirozenost, tu nádhernou vlastnost tance, že se jím můžete v jakémkoli věku obohatit. Protože, kdo to zkusí, nemůže odolat.
  • Ještě jsme nemluvily o koprodukčních projektech, na nichž se Tanec Praha podílí. Kdy to začalo?
    My jsme se o to snažili, když byla příležitost, už od začátku. Už v 90. letech Hervé Diasnas udělal projekt s českými tanečníky. Měli jsme mnohé další koprodukce, např. site-specific na Pražském hradě, kde jsme oživovali starý královský palác, s českými a zahraničního tanečníky a hudebníky. Když jsme před pěti lety slavili 25. výročí, řekli jsme si, že se pokusíme propojit boom české taneční scény a úroveň, které dosahuje, s tím, co může přinést festival. Nabídky zahraničních koprodukcí, zahraničních rezidencí, to je něco, co může pomoci české scéně se posouvat dál. Začali jsme dělat ty koprodukce cíleně, jednu každý rok, začali jsme vybírat i udělali open call. K 30.výročí jsme si nadělili hned čtyři projekty, což je největší počet v historii. V rámci evropského networku Be SpectACTive vytvořil Viliam Dočolomanský a Farma v jeskyni Útočiště. Získali skvělou nabídku podmínek pro tvorbu, rezidenci v Londýně, v Sibiu, dostali solidní koprodukční vklad našich partnerů. Věnovali se tomu rok, mohli do toho vtáhnout zahraniční tanečníky, české muzikanty atd. Další je koprodukce s Karin Ponties, která už pracovala s českými tanečníky dvakrát. Tentokrát se jedná o spolupráci choreografky s tanečnicí Terezou Ondrovou a režisérkou Petrou Tejnorovou, což je strašně zajímavé. Protože režisérka Petra Tejnorová nikdy na scéně netančila, a tahle výzva pro ni je velmi inspirativní. Třetí projekt dělá skvělá belgická dvojice Nicole Mossoux a Patrick Bonté, která pracuje se studenty JAMU. Katedra Pierra Nadauda je velmi otevřená takový projektům a pro studenty je to nenahraditelná zkušenost. Budou to uvádět v neobvyklém prostoru – vybrali si sami žižkovský tunel a v Brně kasematy. Poslední koprodukce vznikla z popudu dvou tvůrců a interpretů – což je Jiří Pokorný, tanečník od Kyliána, a Radim Vizváry, který se věnuje moderní pantomimě. Když za námi přišli, že dostali možnost udělat nový projekt v divadle Korzo v Holandsku, že je podporuje toto divadlo a NDT a že by rádi našli koproducenta v Čechách, hned jsme se domluvili. Jejich první kratší verzi v Korzo viděl Jiří Kylián, takže měli konzultaci od nejlepší persony, co si mohli přát. Myslím, že úkolem festivalu je i to, vytvářet podmínky, jak vést dialog mezi lidmi, kteří pracují tady a v zahraničí.

    www.tanecpraha.org

    18.6.2018 00:06:15 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory
  • Časopis 29 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    Články v rubrice - Rozhovory

    Miroslav Smrčka: Hra na trumpetu obnáší jistou dávku odvahy…

    Miroslav Smrčka

    Dobrým tipem na prázdninový kulturní zážitek mohou být koncerty, uskutečněné v rámci cyklu Koncerty v kostelíc ...celý článek



    Časopis 29 - sekce

    HUDBA

    Pocta Petru Mukovi

    B. Basiková

    Pocta Petru Mukovi
    Vzpomínkový koncert na předčasně zesnulého zpěváka a hudebníka z Divadla Broadway (2010) celý článek

    další články...

    LITERATURA/ UMĚNÍ

    Otázky pro dvě ženy

    Otázky pro dvě ženy
    Portrét dvou žen odlišného věku a způsobu života (1984). Režie D. Vihanová. Drahomíra V celý článek

    další články...