Scéna.cz 

Hudební rozhledy 01/2019

Ačkoliv nevystupuje na prestižních operních jevištích ani se pomocí „crossover“ projektů nesnaží získávat masové publikum, patří sopranistka Irena Troupová už řadu let mezi nejžádanější české pěvkyně, a to nejen na domácích, ale i na evropských pódiích. Vedle krásného ohebného hlasu, který si díky vytříbené technice stále udržuje svoji jedinečnou kvalitu, je toho důvodem jistě i její široké repertoárové rozpětí, které sahá od hudby renesance a baroka až po hudební „modernu“. V ní se soustavně věnuje zejména písňovému odkazu tzv. terezínských skladatelů, především Viktora Ullmanna (1898–1944), jehož kompletní písňovou tvorbu před třemi lety se svým klavírním partnerem Janem Duškem jako první v České republice nahrála na CD. A tento repertoár v podání Ireny Troupové a Jana Duška také zazní na prestižním koncertu, který se 27. ledna u příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holocaustu uskuteční v Berlíně...

Třetí listopadový koncert ČSKH ve Dvořákově síni byl věnován Filharmonickému komornímu orchestru, jehož uměleckým vedoucím je Vlastimil Kobrle. Atmosféra večera, na němž vystoupili i sólisté Jaroslav Kubita a Jaroslav Halíř, byla zvýznamněna tím, že koncert byl důstojným dějištěm předání Ceny České hudební rady, českého střediska Mezinárodní hudební rady UNESCO, časopisu Hudební rozhledy. Cena je od roku 1994 udělována nejen význačným, ale i výjimečným osobnostem anebo organizacím a institutům hudebního života za dlouhodobou a soustavnou činnost a propagaci české hudební kultury jakož i vůbec za snahy jdoucí nad rámec oborově běžných standardů v této oblasti, a Hudební rozhledy ji obdržely „za vyvážené zpravodajství, reflexi oboru a zachování tradiční značky oborového periodika“. Z rukou prezidenta České hudební rady Jaromíra Javůrka a generálního ředitele České filharmonie Davida Marečka ji převzala šéfredaktorka Hana Jarolímková...

Programová linie šestého ročníku mezinárodního divadelního a hudebního bienále Janáček Brno vycházela ze stého výročí české státnosti a na rozdíl od předchozích let s rozkrýváním mezinárodních janáčkovských souvislostí se letos koncentrovala na tvorbu tohoto Mistra. Osu festivalu tvořilo kompletní uvedení všech Janáčkových oper (nikoli všech verzí) – od jeho vyrovnávání se s romantismem v Šárce, folkloristického uchvácení v Rákošovi Rákoczym a Počátku románu i secesní dekadenci v Osudu po jeho „kánon“ šesti oper, díky kterým se z Janáčka stal náš nejhranější operní skladatel. A sérii představení doplnila ještě scénická verze písňového cyklu Zápisník zmizelého. Na Janáčkově operním kompletu se podílela nejen všechna tři naše národní divadla – pražské, brněnské a ostravské, ale i zahraniční soubory (vlámská, poznaňská a velšská opera a belgický Muziktheater Transparant) a umělecké školy (Konzervatoř Brno a Janáčkova akademie múzických umění)...

Otázka, kterou je, myslím, vhodné si na úvod seriálu o „zapomenutých operních skvostech“ položit, zní následovně: a opravdu nějaké existují? Nalézt odpověď patrně nebude úplně jednoduché. Vždyť už jen fakt, že se podaří nějakou neznámou operní partituru nalézt, později nastudovat anebo dokonce nahrát, přece znamená, že už onen skvost přinejmenším přestal být zapomenutý, nebo snad ne? Opera je ale podle mého názoru především živým divadelním útvarem, kterému je nejlépe na jevišti. Ještě lépe se mu tam pochopitelně daří jako titulu, který se k divákům a posluchačům pokud možno vrací co nejčastěji. Tento seriál se tedy zaměří na ambiciózní díla vesměs slavných a uznávaných tvůrců, kterým se právě této cti nedostalo. V mém výběru půjde zejména o opery, s nimiž jsem se v průběhu let setkal jako s raritami v divadlech, koncertních sálech a na nahrávkách a které mne nějakým způsobem zaujaly. A kdo ví, možná, že právě tady najde některý operní intendant inspiraci...

HUDEBNÍ ROZHLEDY 01/2019