zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Hudební rozhledy 07/19

Obálka Hudební rozhledy 07/19

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Letošní jubilant Bohuslav Matoušek, který v srpnu vystoupí na MHF v Českém Krumlově, je významným představitelem současného českého houslového umění, jenž na sebe upozornil již v dětství četnými vítězstvími v mnoha národních soutěžích. V letech 1967–1972 studoval na pražské Akademii múzických umění ve třídách J. Pekelského a V. Snítila a ve Švýcarsku u W. Schneiderhana a N. Milsteina. V letech 1977–1980 byl pozván jako sólista a koncertní mistr do Japonska k tokijskému Yomiuri Nippon Symphony Orchestra, kde pod taktovkou významných světových dirigentů (Celibidache, Masur, Mehta, Bernstein a další) provedl řadu houslových koncertů. Po návratu z Japonska začal v roce 1980 vedle sólistické činnosti působit také jako primárius Stamicova kvarteta. Od roku 1995, kdy z kvarteta odešel, se Bohuslav Matoušek věnuje především sólistické koncertní činnosti, kdy jeho rozsáhlý repertoár zahrnuje skladby od raného baroka až po díla současných skladatelů…

Po loňské záplavě výročí jich letošní 74. ročník MHF Pražské jaro sice neměl tolik, ale přesto mu dodaly (hlavně 150 let od úmrtí Hectora Berlioze) přitažlivou formu i náplň k vytvoření nosné dramaturgické linky. Její osou bylo vedle častěji uváděné francouzské hudby i zařazení většího počtu francouzských souborů, takže kromě Národního orchestru z Toulouse, který přehlídku zakončil, jsme měli možnost slyšet i některé významné sólisty (Renaud Capućon, Emmanuel Pahud). Škoda jediné nemilé termínové kolize, kdy se posluchači museli rozhodnout, zda jít na Les Arts Florissants či na Ensemble intercontemporain, soubory, patřící ve svých oborech ke špičce. Zažili jsme ale i jeden francouzský objev, dirigenta Louise Langréeho, hvězdu z MET, který u nás teprve debutoval! K vrcholům festivalu, jenž tentokrát nabídl padesát koncertů, z nichž třicet bylo vyprodaných, rozhodně patřil například večer s Isabel Faust či Franckova Symfonie d moll v podání České filharmonie...

Jméno Einojuhani Rautavaara u nás není skloňováno tak často jako jména známějších představitelů experimentálních koncepcí Xenakis, Stockhausen, Nono či Boulez. Je to škoda, protože se jedná o autora, který dospěl k nesmírně originální syntéze, aniž by rezignoval na základní postuláty dávných funkcí hudby jako něčeho archetypálního, tajemného, evokativního a fascinujícího. Neznalost Rautavaarovy hudby je o to trudnější, když víme, že ve světě tento skladatel patří k nejuznávanějším a nejpřístupnějším skladatelským osobnostem po Alfredu Schnittkem. Po neoromantismu a neoklasicismu si vyzkoušel i experimentální hudební techniky včetně serialismu a dodekafonie, spíše se ale jimi pouze inspiroval a pokud je využíval, tak velmi neortodoxně. Dodejme, že zásluhu na tom měl i jeho pedagog, skladatel Aarre Merikanto, který sám prodělal zajímavý stylový vývoj, směřující od zvukové radikality k polytonalitě, folklorním kořenům a zpětně k neoklasicismu...

Letos vyšlo pod hlavičkou ECM kapelnické album pianisty Yonathana Avishaie s názvem Joy and Solitudes. Nebyl to přímo jeho debut na této mnichovské značce – u klavíru byl už při předchozím nahrávání dvou alb trumpetisty Avishaie Cohena, jehož kvarteta i kvinteta je dlouho členem. Jak už bývá samozřejmostí, album je autorskou záležitostí pianisty. Ale nahrávku přesto otvírá skladba převzatá (Mood Indigo), patřící ke standardům jazzové muziky už od dob swingových a napsaná rovněž pianistou, kterým nebyl nikdo menší, než Duke Ellington. Současně je někdy také uváděno spoluautorství Barneye Bigarda, mnohaletého klarinetisty a tenorsaxofonisty orchestru Dukea Ellingtona. To je zajímavý fakt, který přiznává spoluautorství díky jeho sólovému vstupu do skladby. Píseň s verši Irvinga Millse byla napsána už v roce 1930 pod názvem Dreamy Blues, definitivní název Nálada v temně modré evokuje Ježkův Tmavomodrý svět a připusťme, že i hudební atmosférou...

HUDEBNÍ ROZHLEDY 07/19

8.7.2019 19:07:24 Naďa Rašilovová, dramaturg DP | rubrika - Z médií