Scéna.cz 

Dokumenty: Caruso a Mácal

Enrico Caruso – věčný hlas
Příběh nejvýznamnějšího tenoristy počátku 20. století v německém dokumentu, který zachytil Carusovu proměnu ze zpěváka kostelního sboru na hvězdu světových scén. Režie Norbert Buse. Rok před svou smrtí stojí legendární Enrico Caruso (1873–1921) v New Yorku před osudovým rozhodnutím. Má odjet na umělecké turné na Kubu. Pěvec váhá, protože má zdravotní problémy a je v područí italské mafie „Černá ruka“, jíž platí výpalné. Jeho manažer Adolfo Bracale, který cestu organizuje, však trvá na svém. V tu chvíli se Caruso rozhodne požádat o přemrštěnou částku, 90 000 dolarů za osm vystoupení a dvě dopolední představení. Dopadne to tak, že manažer okamžitě podepíše a Caruso je nucen odjet na Kubu a vystupovat tam. Má v zavazadle vyděračský dopis, který umělci dělá velké starosti. Carusa vydírala Černá ruka: dostal dopis jako všichni Italové, kteří byli v Americe úspěšní. Měl zaplatit, nebo zemřít. Carusův vztah k mafii se táhne takřka celou jeho kariérou. Také jeho rodná Neapol byla v té době významným centrem mafie. Narodil se v dělnické čtvrti Giovanniello 25. února 1873. Jeho matka pracovala jako uklízečka, otec ve slévárně. Jejich příjmy byly velmi nízké. Malý Enrico má ale štěstí. Ve Via Bartolomeo Capasso si přivydělává pár lir sólovými vystoupeními v kostelním sboru. Jeho krásný hlas přitahuje pozornost a chlapec už v raném věku vidí svou budoucnost v hudbě. Postupně se vypracoval na tenoristu, o jehož pěveckém umění se vypráví po více než sto letech. Ostatně patřil k prvním interpretům, jejichž hlas byl zachycen na gramofonových deskách.
Vysílání: 07.1., 20.15 hod., ČT art
Opakování: 09.1., ČT art

Mezi nebem a zemí
Hudební dokument o světově proslulém dirigentovi Zdeňku Mácalovi, od jehož narození zítra uplyne 90 let (2003). Kamera a režie J. Mudra. Po deseti letech, kdy v čele České filharmonie stáli dirigenti zahraniční (1993–1996 Gerd Albrecht; 1998–2003 Vladimir Ashkenazy), se před toto naše první symfonické těleso v roce 2003 postavil opět šéfdirigent českého původu – brněnský rodák Zdeněk Mácal (*8. 1. 1936 – †25. 10. 2023). První setkání orchestru a dirigenta se uskutečnilo již v roce 1966, kdy v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro společně přednesli První symfonii Bohuslava Martinů. Následovala společná zahraniční turné i nahrávání několika titulů pro Supraphon. Po sovětské okupaci Zdeněk Mácal odešel v srpnu 1968 do zahraničí, kde si vybudoval bohatou kariéru. Jeho návrat do rodné země byl spojen opět s Českou filharmonií, kterou dirigoval během Pražského jara v letech 1996 a 1997. Šéfdirigentem České filharmonie byl Zdeněk Mácal jmenován k 1. srpnu 2003. Ve své nové funkci se poprvé představil během prvního zahraničního turné sezony do Německa (Weimar, Wiesbaden) a Itálie (Merano) ve dnech 25.–30. srpna 2003. Všechny koncerty, v jejichž rámci vystoupila i sopranistka Gabriela Beňačková, se setkaly jak u publika, tak i u odborné veřejnosti s nebývalým ohlasem. Režisér Jan Mudra v dokumentu z roku 2003 zachytil právě toto období v uměleckém životě této významné osobnosti naší hudební scény Seznámíme se ale také s jeho dosavadní bohatou kariérou v zahraničí, kde dirigoval více než 170 významných orchestrů, řídil Berlínské filharmoniky, Královskou filharmonii v Londýně, Vídeňské symfoniky či symfonické orchestry v Chicagu a Bostonu.
Vysílání: 07.1., 22.10 hod., ČT art