Scéna.cz 

Don Giovanni - koncert?

Národní divadlo se rozhodlo přispět k Mozartovu roku obnovením inscenace Dona Giovanniho Václava Kašlíka z roku 1969. Chápu proč právě Don Giovanni, není mi ovšem zcela jasné, proč se režisér a šéf Jiří Nekvasil rozhodl obnovit právě tuto inscenaci, jsou to totiž už téměř čtyři roky co je na repertoáru (ve verzi Ladislava Štrose). Zatímco ale Štros v roce 2002 zcela rezignoval na jakékoli režijní sdělení a z Kašlíkovy inscenace užil pouze Svobodovy scénografie, Nekvasil obohatil mizanscénu alespoň o některá nová aranžmá. S Kašlíkovou koncepcí ovšem souvisely pramálo a dá se říct, že i toto je inscenace volně na motivy Václava Kašlíka, nikoliv podle Václava Kašlíka.

Režie se tedy nikterak nevyznamenala. Nekvasil staví spíše oddělené (místy vtipnější, místy méně vtipné) situace, které fungují sami pro sebe, nemají smysl z hlediska celku. Nedokázal nijak přesvědčivě tlumočit původní Kašlíkův odkaz o našem světě, který nemá k fikci dramatu daleko – ten nebyl jenom ve stavbách, ale také ve světle, kostýmech a herecké akci! A právě v herectví je režisér opět nejslabší; na jevišti se prostě postává, sem-tam se zazpívá nějaká ta árie, přešumí nějaký ten recitativ. Až na pár vzácných okamžiků opravdu žádný kontakt, žádný přesah, žádné zichovské „vespolné jednání“, natož nějaký filozofický diskurz! Obě premiéry navíc potvrdily malou fixaci divadelního díla – takto se přeci opera režírovat nedá!

Na první premiéře se představila současná první liga světového operního zpěvu. Národní divadlo prostě chtělo gala premiéru, kolik vstupenek ale šlo do prodeje a kdo z diváctva měl možnost toto hvězdné obsazení vidět je tajemstvím, které asi divadlo neprozradí. Nicméně řekněme již úvodem, že žádný zázrak se nekonal. Odhlédneme-li od toho, že zde chybělo zřetelnější režijní vedení a každý zpěvák byl odkázán na vlastní schopnosti a charisma, chyběl také solidní výkon dirigenta. Asher Fisch byl zklamáním a možno se jenom dohadovat do jaké míry za to mohou samotní hráči v orchestru, jejichž nesoustředěnost byla patrná. Ten tam je nějaký upřímnější výraz, ta tam je zvuková vyrovnanost orchestru, bezchybnost hry – místy se dirigentovi celý tvar vysloveně sype. Naopak velmi příjemné bylo poslouchat báječně sezpívaný sbor Pavla Vaňka.

Z hostů se blýsknul především barytonista Gerald Finley v titulní roli a Maurizio Muraro coby Leporello. Oba podali – po pěvecké stránce – profesionální výkon, oba disponující silným, leč lahodným hlasem a skvělou technikou. Inu, pěvci jiného formátu. Trochu v jejich stínu se ocitnul Juan José Lopera (Don Ottavio), který jistě neměl nejzářivější den své kariéry. Soprán Adrianny Pieczonkové (Dona Anna) byl ostře výrazný a rušil zejména ansámblovou souhru. Emily Mageeová (Dona Elvira) nemile překvapila poněkud slabým hlasem, působícím tak trochu opotřebovaně (snad nesprávnou péčí o něj?). Jaakko Ryhänen, známý již z hostování v Národním divadle, předvedl jak se dalo čekat, pečlivý a vynikající výkon v roli Komtura. Vedle hostů se neztratil ani Zdeněk Plech (Masetto na prvé a Komtur na druhé premiéře) a se ctí obstála také Alžběta Poláčková (Zerlina), i když její obsazení bych považoval za riskantní, přesvědčila mne, že je velkým talentem. Petra Nôtová (Zerlina 2. premiéry) se zase kromě krásného hlasu vyznačuje také dobrým zvládnutím techniky. Herecky i pěvecky nadaný je rovněž Adam Plachetka (Masetto na 2. premiéře), je však potřeba další intenzivní práce. Další pěvci 2. obsazení byli Roman Janál (Don Giovanni), jemuž představení příliš nesedlo a teprve ve druhé půlce večera nabyl trocha jistoty; Adriana Kohútková (Dona Anna), která nenabídla víc než standardně dobrý výkon; František Zahradníček, jenž byl Leporellem spíše fádním, unaveným; Pavel Černoch (Don Ottavio), který reparoval dojem, jež na mne zanechal coby Ernesto v Donu Pasqualem a konečně Marie Fajtová (Dona Elvira) se zřetelnou intonací a dobrým smyslem pro míru, ale poněkud málo kultivovaným projevem.