Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Divadelní revue 2/2002

STUDIE - ANALÝZY

Jindřich Černý: 1954 (České divadlo a společnost v roce 1954)
Represe sice pokračují (především násilné združstevňování vesnice a postihy tzv. kulaků), ale divadelní provoz začal být ohrožován úbytkem publika. Strana už uvolnila stroze třídní estetiku, začala tlačit na rozšiřování klasického repertoáru divadel, povolila operetu, kabarety i satirické žánry, trvala však na tom, že žádná kritika se nesmí dotknout strany a vlády. Divadelníci, existenčně spjatí se stalinským dogmatismem, začínají sami volat po stranickém řízení, případně sami zasahují proti "reakčním" kolegům (J. Pokorný proti prof. Vočadlovi). Strana se začíná rozcházet se svou intlektuální elitou, nikoli však proto, že ta více tíhla k tzv. liberalismu, ale proto, že naopak důsledněji trvala na výchozích stalinských principech.

Tomáš Syrovátka: Iluze a mýty divadelního postmodernismu
Již několik let je v oběhu nový pojem: postmoderna [...] je nadmíru proměnlivý a nanejvýš sporný."1 Tolik varování Wolfganga Welsche. Platí i po deseti letech? Podle Gajdoše ano. "Postmoderné divadlo sa neuľpína na definície, dokonca sa takémuto vymedzeniu snaží vyhýbať."2 Tato premisa však znamená, že je nepřijatelné, aby teorie a kritika setrvávala na modernistických (objektivizujících) pozicích, dosud nevymaněných z doby, kdy si estetika kladla za cíl normativní závěry a humanitní vědy obecně usilovaly o své přiblížení k vědám přírodním. Pro Gajdoše je proto studium postmoderny i příležitostí k tomu "porozumnieť nielen súčasným postmoderným, ale aj minulým modernistickým divadelným aktivitám".3 Nesměřuje k závěrům, které by aspirovaly etablovat se v konzervativním akademickém prostředí, ale hledá souvislosti mezi současným stavem umělecké teorie a praxe na jedné straně, a naproti tomu historickými tendencemi, které k dnešní situaci vedly. Pokusím se o něco podobného.

Jan Bažant: Friedrich Nietzsche v Národním divadle v Praze?
Schnirchův tympanon (1882-1883) nad proscéniem Národního divadla v Praze je sice okázale antický svou formou i zobrazenými postavami, ale jeho duch je zcela neantický. Apollón na Schnirchově tympanonu ztělesňoval morálku, rozum, civilizaci a historii, Dionýsos nevázanost, přírodu, svobodu a bezčasí mýtu. Nesmiřitelné protiklady přitom nestojí proti sobě, ale vedle sebe, bohyně pozdvihuje vítězný věnec jak na stranu Apollónovu, tak na stranu Dionýsovu. Vítězem není ani jeden z nich, ale oba současně, jako jednota protikladů, jejichž mohutnost je právě v tom, že mezi nimi není žádná hierarchie. Právě tato protikladnost ukazuje na Nietzscheho, který tímto způsobem přehodnotil nejen Dionýsa a Apollóna, ale i vnímání světa vůbec.

ROZHLEDY

Bronislav Pražan: Divadlo nemá účel, ale smysl

Barbara Mazáčová: Na okraji chaosu - nebo v samém středu?

Zdeněk Hořínek: Poznámky o poznámkách o režii

Tomáš Syrovátka: Iluze a mýty divadelního postmodernismu

Eva Stehlíková: František Langer redivivus?

Jan Hyvnar: Divadelní poslání emigranta Michaila Čechova

Marc Niubó: Metastasio a souvislosti

Lucie Bartoš: Proč není inscenace autorským dílem režiséra (Polemická ministudie k Základním pojmům divadla)

ČESKÁ DIVADELNÍ ENCYKLOPEDIE

Ingrid Bigler-Marschall, Alena Jakubcová: Johann Baptist Bergobzoom

Alena Jakubcová: Katharina Bergobzoomová