zvláštní poděkování
Volný.cz

Zemřel sochař Olbram Zoubek

Sochař Olbram Zoubek

autor: Scena.cz   

zvětšit obrázek

(21. dubna 1926 - 15. června 2017)
Není u nás bezpochyby mnoho takových, kterým by nic neříkalo jméno sochaře Olbrama Zoubka. A pokud snad někdo jeho jméno nezná, určitě si vybaví některou z jeho vysokých štíhlých éterických soch, které zabydlují nejedno veřejné prostranství. Olbram Zoubek navíc proslul svými statečnými občanskými postoji, především tím, že sňal posmrtnou masku Jana Palachovi, z níž poté vytvořil plastiku. Po právu tedy můžeme tvrdit, že patřil k nejvýznamnějším českým výtvarným umělcům 20. století.

Olbram Zoubek se narodil v rodině bankovního úředníka, ke zvláštnímu jménu prý rodiče inspirovaly text o biskupovi z rodu Olbramů. V mládí prý chtěl být hercem, nicméně jeho celoživotní láskou se stala sochařina. K umělecké práci přičichnul na pražské reálce, kde navštěvoval nepovinné hodiny modelování pod vedením profesora Kužela. Za války byl totálně nasazen v pražské továrně na dámské prádlo, a aktivně se zúčastnil pražského povstání. Na AVU nejprve nebyl přijat, takž absolvoval kamenosochařskou praxi u sochaře Velínského. Posléze se ovšem dostal na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, a v letech 1945-52 zde studoval u profesora Josefa Wagnera a specializoval se na renesanční sgrafito a kamennou plastiku. Po vojně se věnoval většinou restaurování, například barokních soch, Matyášovy brány západního křídla Pražského hradu či soch v průčelí opavského chrámu sv. Ducha. Pokud jde o původní tvorbu, zprvu se inspiroval kubismem, po návštěvě Řecka se nadchnul pro antiku. S kolegy poprvé vystavoval roku 1946 v koželužně v pražských Dejvicích. Byl členem Unie výtvarných umělců, skupiny Trasa či Umělecké besedy. Jeho život se výrazně změnil po roce 1969. Poté, co dal najevo svůj politický i lidský postoj a sňal posmrtnou masku Janu Palachovi, stal se nežádoucím a téměř dvacet let pracoval jako restaurátor na zámku v Litomyšli. Patřil k prvním, kdo podepsali v roce 1988-89 manifest Několik vět. S restaurátorkou prací skončil v polovině 90.let s tím, že se chce věnovat vlastní tvůrčí práci. Jako originální sochař, známý hlavně figurální tvorbou, vertikálně prodloužených, jakoby stále rozevlátých postav (někdy zdobených zlatem a polychromií) se hlásil ke svému vzoru k Albertu Giacomettimu. Nicméně, sám sebe považoval především za řemeslníka: „Rád dělám sochy živé, které patří na déšť, mráz a vítr,“ charakteterizoval svou práci. A dodával: „Rád dělám sochy v pohybu – jsou nakročené, nadechnuté, jakoby v beztížném stavu, popřípadě létají. A málokterá z mých soch má chodidla pořádně na zemi…" K jeho neznámějších (a mnohými kontroverzně přijímaným dílům) patří Památník obětem komunismu na pražském Újezdě, náhrobek Jana Zajíce, sochy na Slavíně nebo výzdoba hrobky rodiny Havlových. Za své dílo a občanské hodnoty získal několik ocenění. V roce 1990 to byla Národní cena České republiky, v roce 1996 medaile Za zásluhy a v roce 2015 se stal rytířem české kultury.
Návštěva Řecka Zoubka uhranula, oblíbil si řecké antiky. „Jsou výjimečné tím, že vyzařují harmonii tělesnou i duševní. Jsou inspirované fyzickou podobou člověka, ale mají v sobě zároveň něco trvalého a božského. To když se v umění podaří, je to něco jako zázrak,“ vzpomínal později.
Zoubkovy robustní plastiky z padesátých a šedesátých let ovšem také tíhly ke kubismu. K významným dílům patřila například Múza z roku 1977, socha vzpírající se gravitaci. Její cementové špičky se odpoutaly od země a útlé tělo se ocitlo ve stavu levitace.
Ačkoliv ještě na počátku šedesátých let se Zoubek účastnil přehlídky v Galerii Václava Špály a navrhl dětské prolézačky nebo skluzavku pro někdejší Park kultury a oddechu Julia Fučíka, jeho výjimečně dlouhou kariéru o pár let později protnul režimní zákaz vystavovat.
Sedmnáct sezon pak Zoubek strávil jako restaurátor fasád renesančního zámku v Litomyšli. Roku 1988 podepsal petici Několik vět, v listopadu 1989 se zapojil do obnovy výtvarných organizací. Patřil k nim výtvarný odbor Umělecké besedy, tedy spolku vzniklého už v 19. století, jehož činnost byla v 90. letech minulého století obnovována po letech zákazů za komunismu.
Před čtyřmi roky měl Olbram Zoubek velkou retrospektivní výstavu v Jízdárně Pražského hradu, která shromáždila okolo 300 jeho soch, komorních plastik či reliéfů. Svá díla v Jízdárně rozestavil tak, aby „se spolu potkávala a aby spolu rozmlouvala“, jak řekl.
V české metropoli byla roku 2003 výrazná rovněž přehlídka jeho soch na pěší zóně Ovocného trhu. Les vzpřímených, mírně nachýlených i zcela ohnutých postav a torz představoval průřez Zoubkovou tvorbou od padesátých let – byli mezi nimi hrdinové z řecké mytologie, biblické postavy i stylizované portréty a autoportréty.
V posledních letech Zoubek pracoval například na plastice pátera Josefa Toufara, která byla odhalena letos v únoru v kostele v Zahrádce na Havlíčkobrodsku. Postavu faráře umučeného komunisty začal sochař tvořit po přečtení knih publicisty Miloše Doležala. „Tak mě to vzalo, že jsem si řekl, že to udělám. Pro sebe. A kdyby se to povedlo, tak bych ji věnoval do Číhoště, nebo spíš do Zahrádky," uvedl před dokončením díla.
Roku 1996 byl Olbram Zoubek oceněn státním vyznamenáním medailí Za zásluhy I. stupně. S tehdejším prezidentem Václavem Havlem jej pojilo přátelství. Havel si zvlášť oblíbil Zoubkovu sochu Ifigenie z roku 1986.
V současnosti lze díla Olbrama Zoubka vidět v kostele svatého Vavřince v Klatovech, kde výstava potrvá jen do neděle 18. června, či až do příští neděle 25. června v Muzeu berounské keramiky.

Rozhovor na 1. kulturním portále Scena.cz Olbram Zoubek: Strukturální sochy jsou proto, že já si nejsem jistej.

19.6.2017 02:06:56 JaSop | rubrika - Medailony