zvláštní poděkování
Volný.cz

Roman Blumaier: Hlavní je, jak se nastaví pravidla hry…

Roman Blumaier

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Piazzetta před rekonstruovaným Janáčkovým divadlem ožila v pátek 6. září 2019 tradičním zahajovacím koncertem Národního divadla Brno. Celým večerem provázelo moderátorské duo Hana Tomáš Briešťanská a Roman Blumaier z činoherního souboru. Oba se v jedné sezóně setkali v Městském divadle Zlín, a po čtyřech letech přešli do Národního divadla Brno. S oběma jsme se již při rozhovorech na portále Scena.cz setkali. Vzhledem k dvacetiletému výročí portálu se našel čas pro druhé setkání s Romanem Blumaierem. Nejnověji za sebou má premiéru inscenace Noc bláznů, ale také hostování v Divadle na Fidlovačce. Sedíme v divadelním klubu a vedeme takový typický herecký rozhovor o pauze, kdy se herec potřebuje najíst, aby mohl jít na další zkoušení, odskočit si do běžného života, a večer být plný energie při další repríze.

Můžeme prozradit, že Roman je šťastně ženatý, otec dcery Heleny, aktivní hráč hokeje, a zároveň je dnes hercem „plakáťákem“. Rolí má za sebou pěknou řádku, z posledních uveďme – Lewis (Noc bláznů, r. Šimon Dominik), Baron de Charlus (Hledání ztraceného času, r. J. A. Pitínský), Mirek Zedníček, Lapiduch (Hana, r. Martin Glaser)… Do toho absolvoval hostování v Praze, nahrávání v rozhlase (o prázdninách Český rozhlas odvysílal rozhlasovou hru Silvie Disékyové Liliová přikrývka, kde Roman namluvil postavu Petra Kučery). Při rozhovoru jsme zavzpomínali nejen na MD Zlín, ale mluvili jsme i o tom, jak je důležité být pokorný k divadelním rolím. Vezměme to tedy od Brna do Zlína a zase zpět…

  • Poprvé jsme se setkali ve Zlíně. Ale pokud se nepletu, nebyla to tvá první divadelní štace po JAMU?
    Poprvé jsem byl v profesionálním angažmá bezprostředně po škole tady v Národním divadle Brno…
  • … a hodně herců se neshodlo s tehdejším vedením činohry?
    Přesně tak, proto jsem odešel na volnou nohu, i když jsem v důsledku toho byl bez práce. Volná noha, to je taková zástěrka pro mladé herce, a vlastně pro mnohé herce. Pohyboval jsem se po brněnských divadlech – nejvíce v HaDivadle. Tam jsem nazkoušel tři věci a doufal, že mě vezmou do angažmá, ale nestalo se. Po roce a půl jsem dostal avízo, že se ve Zlíně rozšiřuje soubor, zda bych tam nechtěl nastoupit. A tak jsem jel na konkurz…
  • A to jsme se potkali. Jako první inscenaci jsi nazkoušel pohádku.
    Čučudějské pohádky. A od nich se odvinulo krásných čtyři a půl roku.
  • Následovaly zajímavé role: Janek ve Věci Makropulos, Brindsley Miller v Černé komedii, Gustave v Ohlušujícím pachu bílé, Felix v Největším z Pierotů, František Lelíček v Agentu Františkovi ve službách Sherlicka Holmese aj.
    Přijímal nás tehdy nový umělecký šéf Petr Veselý. Spolu se mnou nastoupili Marek Příkazský a Hanka Tomáš Briešťanská. Zlín byl pro mě zásadní v tom, že jsem se udržel v divadle po prvotním nezdaru. A neskončil jsem jako číšník v kavárně. Touha hrát divadlo byla tak veliká, že mě zavála až do Zlína. Byla to skvělá tovaryšská léta. Městské divadlo Zlín má přezdívku divadlo pracujících. Není divu, vždyť se dělalo třeba i čtrnáct premiér do sezóny. Sedmdesátitisícové město, tři scény v jednom baráku (Studio Z, Divadelní klub, velká scéna), to už je pěkné sousto. V prvním roce jsem nastudoval asi osm inscenací. Bylo to doslova nasávání divadla, divadelnosti, a všeho, co s divadlem souvisí. S životem, který je s tím spojený. Všechno dohromady přináší, jak kladné, tak negativní stránky. Například, že tě divadlo pohltí a nevnímáš svět kolem sebe. Zlínské divadlo je zvláštní, takové město ve městě.
  • Jedno s pojítek s okolním světem, jak říkáš, byl pro tebe hokej…
    Hrál jsem ho nadále. Bydlel jsem a žil v Brně, ve Zlíně jsem pracoval. Když to shrnu, tak to byl pro mě velký zásah do soukromí. Zlína jsem se v dobrém slova smyslu nasytil, a tak se logicky dostavila touha po odchodu, respektive po návratu. V té době se objevil Martin Františák, který nastupoval v Národním divadle Brno na post uměleckého šéfa. Ve Zlíně právě zkoušel. Sice si přijel pro Hanu Tomáš Briešťanskou, ale vnutil jsem se mu i já… (Smích.) Nejdříve u piva, no a pak mě viděl hrát, a bylo rozhodnuto.
  • Nakonec se ukázalo, že udělal dobře, protože jak mi potvrdil pokladní z Reduty, stal se z tebe nejerotičtější herec Mahenovy činohry…
    (Smích.) Ano, plakáťák. Všechno vzniklo díky setkání s fotografem Ivanem Pinkavou, který mě postupně využil na čtyřech plakátech. A teď jsem vlastně na pátém k inscenaci Noc bláznů.
  • V této inscenaci ztvárňuješ postavu režiséra Lewise…
    Za tuto roli jsem moc rád. Hodně dlouho jsem se na podobnou těšil, protože to není role primárně ve stylu „kopeme se do zadku, děláme klauniády“. Pokud chceš odehrát charakterní figuru, potřebuješ k tomu prostor. A já ho tady mám, tak snad se mi to povede.
    Noc bláznů je daleko hlubší a rafinovanější komedie. Je velmi lidskou komedií, co nejopravdovější, takže na nějaké stylizované hraní nemám prostor. Ten naopak mají mí kolegové, kteří hrají nejrůznější škálu bláznů. Ti se v tomto ohledu mohou vyřádit.
  • Tvoje postava je čerstvý absolvent režie…
    …Lewis přijde do blázince udělat inscenaci. Jako novopečený režisér má všechny rysy nezkušeného eléva – naivitu, plachost, nadšení… Svět blázince si nebere servítky, blázni jednají na rovinu. Nějaké veliké spekulace se tam nepěstují, všechno se říká otevřeně. A to všechno se na něj valí. Musí si s tím poradit.
    Je několik možností, jak přistoupit k výkladu hry. Může to být ve stylu Přelet nad kukaččím hnízdem, to se v některých anotacích objevilo. Nebo si najít jiný styl, třeba víc komediální. O tento druhý se pokoušíme, při plném vědomí, že musí zůstat opravdovost…
  • Co o Lewisovi ještě prozradíš?
    Prožije velké dobrodružství v blázinci na startu své kariéry. Jinak je mi hodně emočně sympatický. Vnitřně jsem ale přesvědčený, že takový jako on nejsem a ani jsem nikdy nebyl.
  • Předpokládám, že to je hlavně díky tvrdé škole v hokeji?
    Na ledě je skutečná vlčí smečka, a v ní se musíš naučit stát si za svým, a trvat si na tom, že některé hráčské finesy budou podle tebe. A pochopitelně v rámci své obrany schopnosti musíš jít do něčeho tvrdě. To samé platí i v prostředí divadla.
  • Když jsme u toho hokeje a herectví… Opravdu je stejná tvrdost na jevišti jako na ledě?
    Obrazně řečeno, ano. Shoda je třeba v tom, že se zápasu i představení říká „špíl“. Na ledě i v divadle je to týmová práce, pokud se nehraje monodrama.
  • I když je to monodrama, tak je to také o týmu lidí v zákulisí, osvětlovač, zvukař…
    Hovořím o větším obsazení, kdy je důležitá partneřina. Na hřišti i na jevišti musíme táhnout za jeden provaz, být soudržným týmem. A když začne „hercokracie“, autoritativní prosazování sebe sama, tak se nikdy nikam nedostaneme. Stírat kanderdase, že je blbý, že to neumí? Nebo ho nechat koupat pokud mu není rozumět? Pak jde celé představení do háje. A hloupě vypadá i ten bard, který měl pomoci. Říci mu: „Tady máš hluché místo, dej si pozor, tady ti to uniká… Není ti rozumět koncovka, mluv nahlas, buď na mě útočnější…“ Takové rady jsou na místě. Pokud přichází pouze výsměch, mladý herec se zablokuje a nic z něj nedostaneš. Bude stát na jevišti jako panák, připadat si hloupě a bude z toho ve stresu. Tým musí fungovat tak, že pokud se člověk snaží, vydává ze sebe maximum, měli by se všichni snažit mu pomáhat. To potom celé partě pomůže. A to je stejné i ve sportu. Potřebuješ nahrávku, vystřelit, dát gól, vykrýt záda a pomoc, když uděláš chybu. Bohužel, někteří zkušenější si toto neuvědomují. Týmovost jsem hodně poznal ve Zlíně. Obrovskou snahu, aby se ti nejmladší co nejrychleji otřískali, byli suverénní, a fungovali na svém maximu.
  • Když to obrátím, jak se podobné podněty přijímají od bardů. Ono to pro ně také není jednoduché, jak nějaké připomínky mladým říct, aby se neurazili.
    Určitě je to o otevřenosti a důvěře. Hlavní je, jak se nastaví pravidla hry, a ty nastavují ti zkušenější. Když přijde nový, mladší kolega, tak v momentě, kdy se s ním nikdo nebaví, to na věci moc nepřidá. Ale když se neberu moc vážně, usměju se, přijdu za ním, navážu s ním rozhovor, aby se cítil dobře v kolektivu a neměl pocit, že je proti němu nějaká zášť, je předpoklad, že se uvolní a bude pracovat lépe. Pak opadne napětí na obou stranách a on se stane součástí týmu. Musíš ho integrovat do party.

    www.ndbrno.cz

    16.9.2019 13:09:57 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  •