Scéna.cz 

Lohengrin - lekce divadelní archeologie

Národní divadlo Praha uvedlo 8. června 2017 novou inscenaci Lohengrina, od konce války pouze druhou, což je zřejmě dáno ani ne tak provozní náročností jako spíš politickými souvislostmi opery zneužívané nacistickou propagandou. K režii do Prahy povolali Katharinu Wagnerovou, autorku sice nemnoha, zato však odvážných inscenací nejen ve svém rod(in)ném Bayreuthu. Kdo by se těšil na radikální politickou interpretaci Lohengrina, jakou Wagnerová podala v Budapešti (2004), bude zklamán – v Praze se rozhodli pro rekonstrukci bayreuthské inscenace jejího otce Wolfganga Wagnera z roku 1967. Teatrolog jásá, ale divák se po pravdě řečeno může trochu nudit. Režisér patří jistě k respektovaným, byť zdaleka ne čelným osobnostem evropské opery a bylo by snad zajímavější vidět některou z prací jeho průkopničtějšího bratra Wielanda. Wolfgang se ve svém díle vědomě odkláněl od naivního realizmu či jeho nacisty hypertrofované velikášské verze, i dramatického psychologizování, směrem k poetickému jevištnímu symbolizmu a výtvarnému minimalizmu. Jeho Lohengrin, toť pohádka. Od začátku víme, kdo je dobrý a kdo je zlý, držíme Else a rytířovi s labutí (oba v bílém) palce proti pletichaření Ortrud s Telramundem (oba v černém) za soudcování starého ...celý článek

reklama