Scéna.cz 

Zámek na Vinohradech

Dílo Franze Kafky je stále výzva, a proto šanci možnosti popasovat se s tímto autorem přijme každý, komu je nabídnuta. Nicméně autor se svou literárností značně vzpírá. V druhé polovině 20.století se Kafka stal dokonalým symbolem nesmyslného totalitního systému. Nedá se proti němu bojovat, svět normálních lidí je elitě neviditelných vládců natolik vzdálen, že je jakákoli snaha pochopit ho a pokořit marná. Doba se však změnila, a mnohé z toho, co trápilo předchozí generace, je dnes pasé. Člověk sice stále bojuje se systémem, ale čím dál tím víc si uvědomuje, že největším nepřítelem je sám sobě. A že jsou to jeho předsudky, egoismus, ctižádosti, které ovlivňují jeho pohled na svět a vlastní existenci v něm.

Je tedy dobře, že byla režie adaptace, která je dílem Jana Vedrala a její úpravu vytvořil Vladimír Čepek, svěřena mladé režisérce Natálii Deákové. Ta nabízí svůj velmi specifický, dnešní pohled na celý příběh.

Legendární zeměměřič K. tedy znovu vstupuje na scénu. K. je pro mě člověkem odnikud. O jeho zázemí, ani jeho myšlenkách se příliš nedozvíme, ale právě jeho očima sledujeme celou situaci. K. je sice povolán pánem zámku do svých služeb, ale má možnost kdykoli odsud odejít. On ovšem takovou situaci bere jako výzvu, chce zámek (potažmo neviditelnou moc) pokořit. Bez ohledu na to, že jej všichni přesvědčují, jak marná je jeho snaha, a nikdo se mu tudíž nesnaží pomoci. Závěrečné odevzdání K. je tedy jeho osobní rezignací, kdy si uvědomí, že vyčerpal své životní síly na dobývání „vzdušných zámků,“ nedosáhl ničeho a nic nepochopil.

V dnešní době ovšem takový marný boj nemůže být pojat jako čistá tragédie či existenciální drama, ale žánrově se rozbíhá do nejrůznějších stran. Najdeme tu prvky hororu, mysteriózní hry, grotesky, černé komedie, a zároveň prvky zvláštní poetiky krutých pohádek, blízkých Andersenovi či bratřím Grimmům. Je to příběh člověka, který se pohybuje ve snovém světě, ve kterém realita funguje úplně jinak než je zvyklý, a nelze ji tedy pochopit. V mnohém mi příběh připomněl filmový mysteriózní horor Ti druzí Alejandra Amenábara, ve kterém se v jednom prostoru objevují postavy z různých časů, a ani jedna strana není ochotna uznat, že ten její svět není reálný.

Objektivně řečeno, svět ospalé vesnice v podzámčí není tak divný, jak se může z prvního pohledu zdát. Má svá přísná pravidla a danosti, svůj ustálený rytmus. Nikdo z vesničanů příliš nezkoumá, proč věci jsou tak, jak jsou. Nejsou sice spokojení, ale vlastně ani nespokojení. Smířili se, neřeší.

My ovšem vidíme – jak bylo řečeno - celý tento svět očima K. Je plný stínů, které se vynořují odnikud a spěchají nikam, předmětů v obludném zveličení (pec, na které spí starosta, obrovské postele, či náčiní v tělocvičně). Zdejší obyvatelé žijící v tiché soudržnosti, místních intrikách a klevetách a drobných osobních ctižádostech, jsou pro něj bizarní, groteskní komiksově dvojrozměrné postavičky, jejichž motivace nechápe. Protože on je jiný, zahleděný do sebe, svého cíle, ambicióznosti, která se snaží narušit jejich – sice pochybný, ale ustálený – řád. Většina toho, s čím se setkává, je pro něj nejen nepochopitelné, ale i směšné, a jeho způsob myšlení nedovoluje tento pohled změnit.

Scénograf Lukáš Kuchinka vytváří tento začarovaný svět pomocí soustavy průsvitných bílých ploch, které přeskupováním a spouštěním proměňují scénu, a jsou střídavě doplňovány lehce omšelou venkovskou hospodou, přirozeným shromaždištěm místních obyvatel, později pak naddimenzovanými hrozivými artefakty. Navíc tu zbývá dost prostoru pro „pustinu“, kterou se K. ubírá, boří se do neexistujícího sněhu a čelí překážkám, které ostatní nevidí. Pro divácké oko malebně, ale pro hrdinu až hororově působí stínový pohyb postav za paravány, které evokují rozporuplnost jeho pocitů.

Jiří Dvořák postavu K. dokonale vypracovává po pohybové stránce, už jeho vstup do zapadlé vesnice je téměř taneční choreografií. Z tváře mu dlouho nemizí lehce pobavený, suverénní úsměv na půl úst, ale vlivem okolností se pozvolna mění v masku zoufalství. Pokud vezmeme jako klíč k interpretaci dalších postav fakt, že je vidíme očima K., vysvětluje to jejich podivnou „dvojrozměrnost“, obludnou zkreslenost. S tím souvisí i fakt, že veškeré vztahy, které se tu před našima očima odvíjejí, působí nelogicky, studeně, téměř nelidsky. Přijmeme-li tento způsob pohledu, můžeme si vychutnat vskutku úctyhodnou plejádu bizarních postaviček - pravého „židovského“ hostinského Jaroslava Satoranského, prkennou, zvláštním způsobem nepříjemnou hostinskou Daniely Kolářové, přihrbeného titěrného Barnabáše Pavla Baťka, dvojice snaživých, dychtivých pomocníků – Artura a Jeremiáše Michala Novotného a Jana Holíka, prudérního opatrnického učitele Daniela Bambase. A je tu také plejáda žen, u kterých vyzývavá sexualita působí chvílemi až odpudivě - Frída Jany Strykové, Pepina Lucie Šěpánkové či Olga Lucie Juřičkové.

Kafkova díla na scéně nikdy nebyla diváckým trhákem, a ani Zámek v Divadle Na Vinohradech jím patrně nebude. Je ovšem třeba ocenit vinohradské divadlo za to, že se nebojí experimentu, a nabídlo svým hercům, ale i divákům výraznou myšlenkovou výzvu.