Scéna.cz 

Dušan Vitázek – Mozart v křiváku a džínách

Muzikál Mozart, který vypráví příběh o střetu skladatelovy geniality s obyčejným myšlením jeho doby, je horkou novinkou Městského divadla v Brně. Představitel hlavní role Dušan Vitázek čiší energií nejenom na jevišti, ale i při rozhovoru. A když z řeči plynule přejde do zpěvu jedné z písní představení, není pochyb o tom, že muzikálem žije.

Celé představení odehrajete v kožené bundě a džínsech, narozdíl od ostatních herců, kteří mají na sobě honosné rokokové róby. Je tak zvýrazněna Mozartova nadčasovost a genialita. Jak se takto na jevišti cítíte?
Je to úžasné a osvobozující, když běhám po pódiu v riflích a bosky. Pro herce je to vždycky fajn, když svým výrazem může trochu „shodit“ to, co se kolem něj děje na jevišti. Hraje se pak mnohem lépe (smích).

Překladatel Michael Prostějovský se přiznal, že převedení libreta k Mozartovi z němčiny do češtiny, byl jeden z nejtěžších překladů, který kdy dělal. Pociťujete i vy obtížnost tohoto textu?
V libretu k Mozartovi je obrovské množství slov, hudba je velmi rychlá a tónina je položená poměrně vysoko. Osobně si myslím, že tak autoři chtěli dostat do hudby ducha samotného Mozarta, který tvořil také rychlé skladby se spoustou slov a vysoko položené. Nastudování muzikálu Mozart nebylo jednoduché. Libreto je původně psáno v němčině a ta má, na rozdíl od češtiny, hodně jednoslabičných úderných slov a ve větách pohyblivý ráz. Každá věta má ale svůj význam. Michael Prostějovský určitě neměl jednoduchou práci, aby vytvořil lehce plynoucí libreto v češtině.

Jak jste se text učil?
Když není text složitý, není problém se ho učit průběžně. Slova si zapamatujete přímo při hraní, hlavně ve vztahu k jiným postavám. Text k Mozartovi jsem se učil intenzivně doma nebo v šatně, při chůzi po ulici, ve sprše..... U Mozarta je důležité, aby text opravdu plynul, protože party všech herců na sebe úzce navazují. Čím lépe text umím, tím větší volnost mám pak na jevišti i v notách. Nejdříve byl trochu překážkou rakouský dirigent Caspar Richter, který s námi Mozarta nastudoval, protože striktně trval na dodržování not, které se s českým textem hodně bily. Na jevišti už dal přednost výrazu a energií.

O muzikálu Mozart jste řekl, že je kvalitní, protože není složen z jednotlivých písní, ale zdá se vám, jakoby vycházel přímo z plynoucí hudby.
Někomu může Mozart přijít popový, jiný divák bude unešený. Důležité však je, jakým způsobem je dělán. Autoři napsali muzikál Mozart s určitým stylem a tváří. Nesložili dohromady třicet let staré písničky, které jim ležely na dně šuplíku. Když se k takovému muzikálu v divadle dostaneme, nemusíme se jej snažit pospojovat. Divadlo potřebuje víc, než jen písničky. Muzikál musí plynout, většina dialogů by měla být v hudbě, děj nesmí být rozsekaný. Autorská dvojice Michael Kunze a Sylvester Levay ví, jak takový muzikál vytvořit. Ale možná jsem příliš náročný.

Když se v Mozartovi objevíte na jevišti, skoro se nezastavíte. Tančíte, skáčete nad orchestřištěm a v jedné chvílí dokonce chodíte po rukou a zpíváte. Takové kousky vymýšlíte spontánně nebo to jsou nápady režiséra Stana Slováka?
Je to půl na půl. Někdy řekne režisér: „Lítej, tohle je lítací píseň.“ Jindy to vyplyne naprosto samo. Napoprvé něco zkusím a vyjde to. Většina začínajících herců, a byl to i můj problém, se bojí zkoušet a vymýšlet vlastní nápady. Máte strach, že budete trapní a uděláte blbost. Mě to naopak baví. Radši se dvacetkrát ztrapním, ale jednou ta scéna vyjde a má to smysl. Když udělám hloupost, vím to hned já i režisér. Kývneme na sebe, že takhle by to nešlo, a hodíme to za hlavu. Stanko Slovák nám v tomto směru dává velkou volnost.

Narodil jste se v Trenčíně, ale v divadle samozřejmě mluvíte česky. Zpíváte, hrajete, tančíte. Považujete se za všestranného člověka?
Chtěl bych být opravdu všestranný člověk. Vždy mě bavilo si ke všemu trochu přičichnout. Muzikál mě lákal proto, že můžu zpívat, hrát i tančit. Jako dítě jsem jezdil na zálesácké tábory k Jindřichovu Hradci, tam jsem se vždycky vyřádil. Hráli jsme na kytary a zpívali u ohně. Jednou někdo navrhl, že bych měl studovat muzikálové herectví v Brně. Nebral jsem to vážně. Pak nás ale na střední vzala učitelka literatury na operu. Pro nás jako pro studenty to byl největší trest, když jsme museli jít do divadla na Verdiho La traviatu. Představení mě ale uchvátilo, takže jsem se okamžitě přihlásil na operní zpěv.

Chtěl jste studovat operní zpěv?
Ano. Dělal jsem přijímačky do Banské Bystrice. Učitelé mi oznámili, že mě přijmou, ale musel bych přestat hulákat s kamarády a s kytarou po akcích. Tak jsem jim řekl nashledanou (smích).
Nakonec jsem se dostal k muzikálu a ten mě baví. Můžu křičet, běhat po rukou, a hlavně pouštět na diváka energii a emoce a to i skrze text, kterému je rozumět! Jednou jsem totiž byl na Janáčkově opeře Její pastorkyňa v Praze. Říkal jsem si, že konečně uslyším český operní text, ale kdyby nebyly k dispozici titulky v angličtině, nerozuměl bych jedinému slovu. Odešel jsem po prvním dějství.

A co vaše nemuzikálové role?
Ještě na JAMU mi dala příležitost paní profesorka Janěková. Hráli jsme na Malé scéně v Mahenově divadle hru od Palomy Pedrero La noche que ilumina. To byla úžasná práce. Hrál jsem takového svobodomyslného týpka, dokonce jsem mohl mluvit slovensky. V našem divadle mě režisérka Hana Burešová obsadila jako lorda Buckinghama ve Třech mušketýrech a hraju jednu činoherní roli v muzikálu Šumař na střeše.

Užíváte si tu změnu?
Stoprocentně. Někdy si myslím, že mě to baví mnohem více. Hraju v mnoha muzikálech, a tak je dobré jednou za čas udělat změnu a vyjít na jeviště bez mikrofonu.

Vaše žena, herečka Pavla Vitázková, je také členkou soboru brněnského Městského divadla, občas ale pracuje v Praze. Uvažoval jste o změně prostředí nebo zůstanete věrný Brnu?
Pavlínka v Praze pracuje, ale také by tam nechtěla žít. A jestli uvažuji o změně? Například na Slovensku pro mě jako pro muzikálového herce není absolutně žádná kvalitní práce. Představení se hrají bez živého orchestru. A v Praze bych určitě nedostával role v takových titulech jako v Brně. Důkazem je právě Mozart. Hraje se v Budapešti, ve Vídni, Tokiu, ale v Praze ne. Myslím si, že pojetí muzikálu je tam odlišné, protože pro mě z neznámých příčin opustilo "divadelní půdu". Je zázrak, že v Brně můžeme dělat tak světové věci jako je Mozart, a to dříve než v Praze. Svědčí to o tom, že o nás svět slyší a ví, jak naše brněnská muzikálová scéna funguje. K tomu se věnujeme původním českým muzikálům, které pro mně mají úroveň a punc divadla, narozdíl od některých prazvláštních pražských původních produkcí. Jak už jsem řekl, Brno je v tomto pro mě opravdu zázrak.

Jak reagujete na to, když někteří kritici řadí muzikál mezi komerci?
Celkově nerozumím pojmu komerční divadlo. Mrzí mě, když toto někteří herci nebo kritici o muzikálu říkají a přitom nevidí, kolik je za každým představením práce. A hlavně, kdybych chtěl na divadle v Čechách vydělat, tak bych po městech určitě jezdil radši s Charleyovou tetou, než s Ježíšem, protože muzikál je poměrně nákladný.

Jste držitele divadelní ceny Thálie, v Brně jste obsazován do hlavních rolí. Máte nějaké tajné profesní přání?
Ano, chtěl bych být opravdu dobrým a uznávaným muzikálovým hercem.

Necítíte se jím být?
Právě teď procházím něčím, co by se dalo nazvat jako rockové rozervané období, necítím se úplně dobře. Ale pomáhají mi lidé, kteří se v divadle pohybují. Tady nepanuje žádný kult hvězd, všichni děláme všechno. Jsme prostě obyčejné brněnské Městské divadlo, které má to štěstí, že se dostane i ke světovým muzikálům. Škoda jen, že Brno nemá pět milionů obyvatel, abychom ta tvrdě nazkoušená představení mohli pořádně vyhrát. Ale není všem dnům konec. Možná se mi budou jednou vnuci smát, že jsme museli "solit" 5 muzikálových premiér za sezonu, aby se brněnští měli na co koukat.

(Zpracovala Michaela Sagitariová)