Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Racek očima Michala Dočekala

Michal Dočekal, šéf činohry Národního divadla

autor: archiv divadla

Nová inscenace Racek by mohla diváky překvapit tím, že představí prostor Stavovského divadla ze zcela jiného úhlu - publikum sedí na jevišti, zatímco děj se odehrává v hledišti.
Myslím, že ta inscenace nechce být ničím efektním. Fakt, že publikum sedí na jevišti a hraje se částečně v hledišti, by mohlo toto tvrzení vyvracet. Ale důvody pro tento způsob inscenování rozhodně nemotivuje nějaká okázalost nebo snaha se zviditelnit se formálním způsobem. V té hře jde hodně o strach ze života, o smysl života, kdy část postav tento smysl hledá v umění a divadle. My máme svého druhu jedinečnou kulisu, to je jedna věc, druhá věc je, že dvě z dějství se odehrávají na břehu jezera. Jezero je tu jakýsi symbol, přírodní úkaz, který jsme se pokusili na jevišti zpřítomnit. Úplně nejdůležitější, jednoduchý důvod je, že tak můžeme pracovat s detailem, jistou intimitou, následně s hloubkou.

Racek na Národním divadle je nerozlučně spjat se slavnou inscenací Otomara Krejči. Na to asi mnozí budou poukazovat (byť tuto legendární inscenaci si osobně zažil málokdo z diváků)
Není náhoda, že se Racek znovu vrací až po tak dlouhé době. Krejčova premiéra se odehrála před padesáti lety, a bylo by možná rozumnější to nechat být. Protože je to sám o sobě takový Matterhorn... Ale já jsem říkal hercům, že pokud člověk zkouší v tomto divadle Racka, nemůže mít na paměti Krejču. Já jsem tu legendární inscenaci ze 60.let neviděl, ale přece jen jsem si něco z lekcí od Krejči, který zde pracoval i později, odnesl. A to, že je nejdůležitější jistá vážnost, kterou on divadelní práci přikládal. My jsme se nechtěli v žádném případě přiklonit ke groteskní linii inscenování Čechova, která je v posledních letech na našich scénách běžná. Snažíme se o vážnost. Nerozumím však tomu slovu tak, že by to bylo nějaké plačtivé nebo zatěžkané. Doufám, že v té inscenaci je humor, ale že se tam nevtipkuje. To mluvím o přístupu - práce to pro mě byla krásná, ať už díky nádhernému textovému materiálu, tak i materiálu hereckému. Jsem za to strašně vděčný, protože ta hra je nejen o divadle a o smyslu života, ale také o stáří, o strachu ze stáří. A čím je člověk starší, tím více si těch vzácných okamžiků váží.

Využíváte překladu Leoše Suchařípy, který vznikl už hodně dávno, Nakolik je současný?
Překvapivě. Upravovali jsme jej jen nepatrně. Nemůžu říci, že bych byl jeho současností překvapen. Ale když s tím textem pracujete, je pozornost je soustředěnější, více zaměřenější, a tak si člověk jen potvrzuje, jak Suchařípův překlad stále funguje. On při překladu dělal dosti výrazná rozhodnutí, která se ukázala jako velmi správná. A stal se tak jakýmsi dobrým duchem té hry. Byl bych rád, kdyby byl i duchem naší inscenace. Říkám o ní, že se nesnažíme, aby vypadala, že se odehrává v současnosti, ale že ji hrají současníci.

V čem je podle vás Racek současný?
Když jsem se pro tuto hru před dvěma lety rozhodoval, říkal jsem si, že ta hra by se měla dávat, protože je o deziluzi. My všichni jsme v jisté deziluzi, nespokojení se svým životem. Já sám jsem v hluboké deziluzi sám ze sebe, představoval jsem si svůj život nějak větší a lepší... Bylo to tedy pro mě téma osobní. Ale když jsem na té hře začal pracovat, zjistil jsem, že je její téma větší, tématicky bohatší. Jsou tam všechna důležitá životní dramata, která jsou jen zdánlivě obyčejná – láska, kariéra, peníze, smrt.

Zmiňoval jste se, že jste dostal otázku, v čem by Racek mohl zaujmout mladou generaci? Jak na ní odpovíte?
Bude to možná znít divně, ale asi ničím. Já to dělám, nebo se aspoň snažím to dělat velmi osobně, a mladá generace už nejsem. To, co mě na té hře zajímá, prostě odpovídá mé životní zkušenosti. Navzdory tomu, že hlavní postava Treplev je mladý, jeho zkušenost ve hře, kdy k poslednímu dějství uběhnou jen dva roky, je tak komprimované, že by to vydalo za deset let zkušenosti.

Nové inscenace Čechovových her ukazují jeho nadčasovost. Co fascinuje vás?
To, co napsal Čechov, bylo ve své době revoluční. On napsal ticho, prázdnou dobu. Ten rozměr existenciální tíhy, která se v jeho hrách otevírá, psal v té prázdné době. Mně to přijde stejně revoluční, jako když Luciano Fontana proříznul plátno, destruoval obraz a vznikl „Nulový bod“. Je to něco, co dokážou jen velcí umělci. Je to skutečně revoluční impuls pro formu, žánr, v tomto případě pro drama. Navíc to z dnešního pohledu vyznívá velmi vtipně, kdy dobová dekadence, symbolismus, pro který je nadšený Treplev, je konfrontována s programem realismu. Slova o realismu, doslova jeho program, ovšem vkládá autor do úst té nejméně respektované postavy, učitele Medvěděnka. Ten ve hře říká slova, kterých si vlastně nikdo nevšímá, ale která jsou pro tehdejší vývoj divadla určující. Medvěděnko říká, že by bylo zajímavé napsat hru o učiteli, jak žije a jaké má starosti a jak to nemá lehké. A právě o takových věcech a lidech psal Čechov. V tomto ohledu je pro mě hra naprosto fascinující.

13.6.2011 00:06:12 JaSop | rubrika - Rozhovory

TIP!