Scéna.cz 

Anica Jenski: Pochybuji, že mám nějaké vzory…

Zítra 19. května 2012 bude mít ve Švandově divadle premiéru inscenace MLČ, JOBE, MLČ! s inscenačním podtitulem Řezníkův sen. Jedná se o poslední díl cyklu inspirovaného biblickými příběhy. Autorkou je Anica Jenski, která zodpověděla několik otázek.

Proč jste se rozhodla napsat hru do dramatické soutěže Švandova divadla?
Abych přežila sama se sebou a „abych rozevírala skříně, do kterých jsem se sama zavírala“. V minulých dvou letech jsem si zamilovala divadlo, a to obecně i konkrétně - např. Divadlo Komedie, Činoherní studio v Ústí nad Labem. Přemýšlela jsem nad vztahy mezi postavami, nad pomlkami mezi slovy a tíhou, kterou lze na slovech ponechat nebo ji omylem či vědomě shodit. Chtěla jsem si zkusit napsat hru a zkusila. Jób byl tak trochu výzva, zdali stihnu termín a zdali to téma rozevřu. Potřebovala jsem si také někde vyzkoušet, jestli text nedopadá jen na mne, jestli ho i někdo jiný pocítí, nikdo kolem mne se totiž psaním her nezabýval, neměla jsem možnost ji s někým prodiskutovat. Každý mi většinou řekl, že číst divadelní hry neumí, nebo že číst divadelní hry ho nebaví. Odevzdávala jsem hru 20 minut před deadlinem, tj. před půlnocí o Silvestra, ostatní oslavovali a já dopisovala pasáže, které trpěly prázdnotou nebo jim chyběly mosty k druhým pasážím.

A proč právě JÓB? Co vás na tomto tématu zajímá?
Neschopnost vysvětlit příčinu lidského utrpení. Nebo uchylování se k rádoby odpovědím, které mají uklidnit postiženého a ulevit odpovídajícímu. Také jakoby záchvěv vysvětlení na paralelní úrovni vnímání. Také drsnost a sebestředné sklony toho nejvyššího v příběhu. A to, jak sepsuje Joba, jak si s ním pohrává. A otázky, nekonečné otázky. Bylo toho mnoho. Zaujala mne i žena, o které se v příběhu příliš nemluví. Představovala jsem si i její bolest. Cítila jsem jakýsi dluh, který bych ji jako spřízněné duši chtěla splatit. Nevím proč. Také otázka proč zrovna já, proč zrovna mně se něco stalo, asi z podvědomého strachu, že i mně se jednou něco stane, tak asi abych si svůj strach, bolest a jakousi vychýlenost z bolesti prožila a odžila napřed, třeba i jako zaříkávadlo.

Jde o vaši první hru?
Ne. První hru MÉ SOUKROMÉ TICHO jsem měsíc před ní poslala do soutěže Cen Alfréda Radoka. Ten text byl mým úplně prvním pokusem o napsání divadelní hry, do té doby jsem se věnovala poezii a scénáři k poetry komiksu. Hra se dostala do finále, takže byla pokusem, který vyšel. Teď mi leží na dně duše a čeká na někoho, kdo ji zinscenuje, tak, aby nezůstala jen „mým soukromým tichem“. No a třetí hra v pořadí nyní bojuje ve slovenské dramatické soutěži. Hry snad nezůstanou jen na papíře, postavy k sobě potřebují přiřadit skutečné lidi.

Jaké jste měla pocity, když jste svůj text slyšela na čtené zkoušce?
Rozporuplné. Některé hlasy se rozcházely a jiné scházely s hlasy v mých představách, v mé hlavě. Píšu a přitom nebo potom slyším všechny pomlky, nárazy, výkřiky, křehkost. Je to napjaté očekávání, takový tvar upustit – předat. Ale věřím v Doda Gombára, se kterým jsme předtím vedli o hře rozhovory, měla jsem pocit, že do hry pronikl, a věřím i v Lucii Kolouchovou a soubor. Ze souboru mě zejména Zuzana Onufráková překvapila svým hlasem, jeho hřejivostí, intenzitou a křehkostí i schopností se vychýlit a také Tomáš Kobr, jehož hlas jsem do té doby neznala, byl hlasem silným, občasně s lehce ironickým nádechem a občas jakoby v něm něco křáplo – hodil se.

Jaké jsou vaše literární vzory a inspirace?
Pochybuji, že mám nějaké vzory. Ačkoli miluji knihy, mám podprůměrnou paměť, takže žiji jako na vodě: nemám se čeho chytit a je mi často zle z vln. Jsem jaksi odříznuta od aktuálního dění a někdy i lidí, někdy se i sama odřezávám, takže si připadám jako autista, který si vlezl do skříně. Nicméně musím říci, že mě zaujaly výřezy veršů od Ivana Blatného, Irmy Geisslové, Hany Fouskové, Traude Veran, Violy Fischerové, Ireny Václavíkové, Martina Langera, Martina Švandy, Tomáše Řezníčka, Radka Fridricha nebo věty z knih Kateřiny Rudčenkové, Petera Handkeho, Urse Widmera, Davida Drábka a dalších, a stále mi už od čtrnácti let v hlavě vězí výřez verše K. H. Máchy: v matku svou, matku svou, krev syna teče po ni. Něco tak silného, až k bolesti.

Anica Jenski (*1977) žije poezií, dramatem a poetry komiksem. Zabývá se antikódy, zkratovitě kresbou a fotografií. Na kontě má divadelní hry: Mé soukromé ticho (finále Cen Alfréda Radoka 2011), Mlč, Jobe, mlč! (světová premiéra 19. 5. 2012 ve Švandově divadle), Neseš jí dítě (soutěž Dráma, 2012), ale i scénář k připravovanému grafickému románu (spolu s A. Prajzentovou, kresba E. Žižkovská). Podílela se na hudebně-poetickém projektu Wittgenstein circle & Anica Jenski (s R. Hendrychem), je autorkou básnické sbírky Dnes půjdu za ženu (H_aluze, 2009). Poezii publikovala v literárních periodikách a antologiích (Psí víno, Wagon, ant. Sever, západ, východ ad.). Podepsána je pod scénářem a kresbou poetry-minikomiksů (Mé levé prso, Schrei nicht, du wirst nicht deshalb mehr sein). Výstavu poetry komiksu Schrei nicht, du wirst nicht deshalb mehr sein realizovala v tomto roce ve Vídni (Schaufenster Gallery, sdr. Brettpunkt).