Scéna.cz 

Střípky z Festivalu německého divadla v Praze

Sedmnáct let přináší festival to nejzajímavější z německy mluvícího divadla (nyní pod názvem Theater.cz), mapuje nejnovější trendy a představuje režiséry i herce uznávané za našimi hranicemi. Zájemci se tak mohou seznámit nejen s tvorbou renomovaných scén jako vídeňský Burgtheatr či berlínská Volksbühne, ale i s produkcí, kterou bychom patrně neměli možnost vidět jinde (Lichtejnštejsko, Lucembursko).

Letošní ročník ukázal několik základních tendencí. Propojení až extrémní artistnosti se zábavností. Téma uzavřenosti jednotlivých světů, v němž bublají lidské vášně, lásky, nenávisti a intriky a pod rouškou zábavnosti servírovaná kritika společnosti a způsobu života. Jistě nikoli náhodou se tu objevuje klasika zpracovaná v nejrůznější nadsázce. Pravdou je, že německé divadlo mě oslovuje spíše formou nežli obsahem, a emocionálně na mě většinou nepůsobí. To byl i případ letošních inscenací, kde jsem obdivovala nápaditost scénického ztvárnění, sofistikovaně zpracovanou symboliku i perfektní herecké výkony.

V obrovském barrandovském ateliéru zahájila festival inscenace hry Rainera Wernera Fassbindera Hořké slzy Petry von Kantové v režii Martina Kušeje v provedení herců mnichovské Bavorské státní činohry (Residenztheater). Zatímco před pár let jsme tuto hru mohli vidět v interpretaci herců divadla Komedie jako stylizovanou, nicméně psychologicky jímavou záležitost, zde jsme jako diváci byli konfrontováni s výrazným scénickým ztvárněním, pyšnícím se přímo viditelně svou výlučností a odtažitostí, dokonalou artistností. Uprostřed ateliéru byla postavena obrovská krychle, do níž diváci nahlíželi skrze skleněné stěny ze čtyř stran (scénografie Anette Murschetz). Nejprve v zrcadlovém povrchu diváci vidí sami sebe, teprve prudké světlo ozařující vnitřek krychle odkryje strukturu tisíce lahví vyrovnaných v geometricky přesných řadách. Je to současně exkluzivní byt slavné módní návrhářky Petry von Kantové, ale i její vnitřní svět, křehký designově srovnaný – vlastně výtvarně pojatá instalace, v níž se pohybují Petra a její oddaná služebnice Marlene jako v neporušitelném labyrintu. Je to přísně organizovaný, prázdný život, z něhož Petra (Bibiana Beglauová) podvědomě hledá únik. Vykloubenost prostředí souzní s vykloubeností Petřiny psychiky. Katalyzátorem je vstup mladičké dívky Karin Thimmové (Andrea Wenzlová), která si svou drzou krásou, bezprostředností a sexuální vyzývavostí Petru zcela podmaní (je tu však zřetelný prvek v chování Petry – to, co obdivuje, si musí podmanit a ovládnout). Karin se však trvale ovládnout nenechá, spíše využije slavné návrhářky pro nastartování vlastní kariéry. Jsme svědky toho, jak se postupně Petřin svět hroutí, přibývá střepů, a nepomohou ani bílé matrace, které na konci příběhu zakryjí střepy. Petra patří k lidem egoisticky vypjatým, zaměřeným na své ego, své touhy a bolesti, která bezohledně a možná nevědomky ničí všechny kolem sebe, jak svou rodinu, tak i oddanou asistentku Marlene (Sophie von Kessel). Hrdinky se pohybují v nekonečných dialozích a především ve vypjatě sexuálních sadomasochistických scénách jako v začarovaném kruhu, z něhož není úniku. Je to podívaná dokonale naprogramovaná, vypjatě artistní, náročná na sledování, i tím, že prakticky není možné s některou z postav se ztotožnit, a její příběh skutečně prožít.

Fenomén Kamiski on-air se u nás představil poprvé loni, a setkal se s úspěchem, takže letos dramaturgie festivalu naplánovala přivést celý legendární cyklus – zpracování wagnerovského Prstenu Nibelungova ve čtyřech večerech. Viděla jsem první díl – Zlato Rýna. Stefan Kaminski zavřený ve fiktivním prostoru rozhlasového studia „vyrábí“ příběh s velkou vynalézavostí, je nejen zaujatým vypravěčem, ale zároveň zapáleným tvůrcem ruchů, hudby a dalších technických efektů. Nicméně okruh scénických možností takového kousku je přece jen omezený, a pokud vás neláká jako obdivovatele Wagnerovy opery zjistit, jak si Kaminski poradil s digestem ze všech dílů, na ochutnávku stačí jeden večer.

Spíše kuriozitou se stalo uvedení hry Sebastiana Frommelta Dědictví, kterou také sám režíroval v TAK Theater Liechtenstein. Na nové scéně ND jsme byli konfrontováni s rodinným tématem, které se v různých variacích objevuje na scéně poměrně často. Zde se ocitáme v domě, kde sourozenci po smrti matky řeší, co s nejmladším autistickým Berniem (Thomas Beck), o kterého se matka starala. Herci v psychologicky laděné (nepříliš invenční) inscenaci rozvíjejí několik linií příběhu s tajemstvím (kdo je skutečný a kdo adoptovaný syn, jak je to s kletbou, že nikdo z dvanácti generací rodu neodejde ze života přirozenou cestou, záhadné sepětí Bernieho s domem, v jehož zdech má jinými neobjevitelnou skrýš, plnou úhledných krabic obsahujících důležitá svědectví o životě rodiny), jejichž řešení se však nikdy nedozvíme. Příběh samotný oba starší bratry poměřuje jen vztahem vůči Berniemu, a tak jeden z nich vyznívá jako zahořklý vyvrhel, a druhý naopak jako sympaťák (byť odkazy na minulost toto rozdělení do jisté míry relativizují). Není jasné, nakolik koncepce hry (a inscenace) je úmyslnou nabídkou divákovi, aby si celou mozaiku složil sám, a nakolik se jedná o bezděčné neumělosti. V každém případě, navzdory nikterak novátorskému provedení, vzbudila inscenace mnohé diskuse, s dohady o tom, jak to vlastně bylo. Už z tohoto důvodu bylo dobré, že se inscenace na festivalu objevila.

S výrazným scénografickým pojetím a velmi aktuálním výkladem Kleistova Rozbitého džbánu v režii Matthiase Hartmanna přijel vídeňský Burgtheater. Symbolika scény – sněhobílá platforma, kterou obklopuje bláto, postupně ztrácí navzdory snahám jednotlivců svou neposkvrněnost. Jasně odkazuje nejen ke kritice nekompetentních a korumpovaných soudců, ale i k tuposti společnosti, která těmto lidem umožňuje, ať již z nevědomosti či ze strachu, vládnout. Absurdní nadsázka, spojená s konkrétním scénickým prvkem, totiž lepivým bahnem, vytváří spoustu komických situací a gagů, a dá se říci, že potenciál scény byl využit na 100%. Tato přímočará symbolika, stejně jako velmi přesné charakteristiky záporných vlastností postav, chvílemi může zavánět až banalitou. Nicméně herci na hraně mezi humorem a trapností zdatně balancují, a zdá se, že si komické momenty, včetně klopýtání v bahně náležitě užívají. Nejvýraznější je samozřejmě postava rychtáře Adama (Michael Maertens), který svou studii opilce, sukničkáře a vůbec esence všeho špatného propracovává s až dojemnou důsledností, potěší trapně erotické vlnění paničky Marty (Maria Happelová), která si přichází zjednat právo, aniž by jí vůbec došlo, o co všechno se v případě hraje, i krkolomné balancování soudního rady Waltera (Roland Koch), který zprvu vypadá jako ten, který přišel zjednat lidu právo, ale postupně – s jeho obalováním bahnem – zjistíme, že mu rovněž nejde o nic jiného, nežli o vlastní prospěch. Hartmannův Rozbitý džbán může být zajímavou inspirací pro naše tvůrce, jak si poradit s klasikou.

Do jisté míry je ze stejného rodu i inscenace Španělské mušky v berlínské Volksbühne. Herec Herbert Fritsch je už delší dobu jedním z výrazných režisérů německy mluvícího divadla. Banální melodramatickou a zároveň komickou hru – slátaninu zapomenutých autorů Franze Arnolda a Ernsta Bacha Španělská mu(š)ka proměnila nápaditá scéna, hravost a přesné výkony herců ve velmi zábavnou, energeticky nadupanou, čirou divadelní radost. Režisér Fritsch je zároveň autorem scény, kterou tvoří obrovský koberec, jež přesahuje až do poloviny zadního projektu. V záhybu kopcovité vlny v pozadí scény je skryta trampolína, která se stává doslova startovním můstkem pohybových gagů (včetně sugestivního zvukového doprovodu) a prověřuje dokonalou fyzickou připravenost herců. Jednotlivých klišé příběhu z maloměšťácké domácnosti majitele podniku na výrobu hořčice, v němž jde nejen o to podnikatelsky se uplatnit, ale především o to, aby mladá hledající srdce nalezla vhodného partnera, využil Fritsch a jeho herci k doslova vyšperkované podívané, zjevně inspirované wilsonovskou, parodistickou nadsázkou v grimasách i pohybu postav. Z hlediska divadelnického stojí za samostatnou studii už jen chůze, charakterizující jednotlivce, od plíživé klouzavosti, přes opatrné přískoky, holčičí rozmarné hopkání až po suverénní bonvivánské rázování. Kostýmy Victorie Behrové s obrovskými účesy a roztodivně karikovanými replikami dobových kostýmů ve spojení s naddimenzovaným kobercem před námi rozprostírají svět skřítků, nikoli nepodobných Tolkienovu Hobitínu. V tom nejlepším slova smyslu rozpoutané divadlo, z něhož doslova čiší energie a radost z tvorby.