Scéna.cz 

Kuřačky - příběh rodiny dnešní doby s čechovovským rodokmenem

Národní divadlo Moravskoslezské v Ostravě uvedlo tuto komorní inscenaci dvakrát v rámci festivalu Ost-ra-var 2012. Původní hru KUŘAČKY A SPASITELKY napsala na tělo tomuto divadelnímu souboru mladá autorka Anna Saavedra a režírovala generačně spřízněná Janka Ryšánek-Schmiedtová. Dramaturgie se ujala Klára Špičková. Možno říci, ženy sobě a o sobě. Světová premiéra se uskutečnila na Den učitelů 28. března 2012 ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka, od té doby je každá repríza neustále vyprodaná.

Výhodou textu, který pracuje se symbolikou, motivy i postavami ze Tří sester, je to, že už o všech předem tak trochu něco víme a jsme překvapováni tam, kde je to zcela jinak nebo docela naopak. Jakoby před námi paralelně probíhal čas Čechova a čas Saavedry. Ve vile mrtvého rusofila bydlí Olga, Máša, Irina, bratr Andrej i modrá liška, ochránkyně rodinného štěstí. Jako hlava rodu zde Renáta Klemensová v roli Olgy dostala příležitost ukázat decentnější odstíny svého herectví. Svobodná pedagožka Olga, pod maskou moderní intelektuálky skrývá svou citovost, lpí na tradicích a loajalitě, což se jí vymstí potlačením milostného vzplanutí k plachému nápadníku své nejmladší sestry Iriny. Zatímco temperamentní Nikola Birklenová jako prostřední Máša, hledá lásku v nejrůznějších seznamkách, jež pak fantazie dotváří k ideálu, který ve finále praská pod tíhou skutečnosti. Současně prožívá vášnivý dokonalý vztah, který má jen jednu vadu, je zcela virtuální. V reálu se vyrovnává s nedostatkem reprezentativního muže po svém boku při společenských příležitostech alkoholem. Je to kuřačka par excellence. Nejmladší Irina, scénicky ztělesněna Petrou Lorencovou, je ambiciózní studentkou hudební konzervatoře a daleko menšími životními zkušenostmi než její starší sourozenci, přesto odmítá jít v jejich stopách. Vstupuje naivně do dospělého světa a reaguje na něj dětským pláčem. Nakonec se jí vzorem stane živočišná švagrová Natálie (Kateřina Vainarová), která je prototypem úspěšné a dokonalé ženy, neboť je sebevědomá, energická a vede v televizi vlastní talk show Nahlas o čem se šeptá, zatímco její manžel Andrej se vzdal seberealizace, věnuje se péči o dítě, dietnímu vaření a tajnému pojídání čokolády.

Vladimíru Polákovi jakožto bratru Andrejovi, se podařilo na menší ploše rozehrát příběh muže, který rád čte, protože jinak by se zbláznil, slabocha vůči Natálii, který však dokáže své sestry podržet navzdory době, do které se celá čtveřice jaksi nehodí. Době, která je šílená, absurdní, zrychlená, povrchní a nelze se na ni připravit vzděláním ani výchovou. Musí se žít milé sestry, musí se žít. I ten sranec se musí žít. Tady nebo jinde… K závěrečnému sblížení rozjitřených sourozenců přispěje i náhlý odjezd Natálie s milencem na luxusní eurovíkend do Moskvy. Jako ukázkové prototypy ze současného mužského světa zde vystupují casanovovský suverén Jan v podání Roberta Urbana, psychotický fantasta Petr (Igor Ozorovič) a dojemný milovník Malého Prince Baronek (Dalibor Dufek). Slovní i situační komika se postupně tříští o zklamaná očekávání, promarněné příležitosti, frustrace z tikotu biologických hodin a existenciální pochybnosti. Inscenace pouští sondu do duší současných třicátnic překvapivě hluboko. Divadelním jazykem doplňuje to, co Bridget Jonesová zapomněla napsat do deníku a v nákupní horečce vytěsnily kamarádky Sarah Jessicy Parkerové.

Anna Saavedra sáhla již podruhé po klasikovi. Krom variací na Tři sestry zpracovala tematiku Racka do stejnojmenného monodramu. Soudobé dramatičky se s oblibou točí kolem nesmrtelných sester, aby jim vtiskly osobitou pečeť. Tento pokus vykvetl díky rezonanci v inscenačním týmu, na herecké souhře a hudbě dokreslující atmosféru. Na scéně, která simuluje několik prostorů, trůní tatínkova knihovna se samovarem jako pomník romantické minulosti, zaniklého světa hodnot. Žhavou současnost představuje kybernetická skříň, v níž tráví většinu času Máša na online chatu. O nepříliš příjemný zvukový efekt se starají větráky čechrající záclonky, které zabírají velkou šíři podlouhlého jeviště. Inscenace drží vysokou úroveň a tempo, pracuje s nadsázkou, aktualizacemi, narážkami na literaturu krásnou i pseudopsychologické příručky pro výchovu dětí. V repertoáru činohry NDM navazuje na dramaturgickou linii současných her, do níž se toto divadlo s odvahou pouští. Především zkušebna Divadla Antonína Dvořáka vždy překvapí ulítlou hrou o ženách, v minulosti jsem zde viděla hru o aktivních prostitutkách v důchodovém věku nebo o krutém světě modelingu. Téma Kuřaček se zatím jeví jako nejuniverzálnější z této jakési genderové linie. Především hercům dává intimní prostor možnost blízkého kontaktu s diváky a niternějšího projevu.