Scéna.cz 

Tančírna bez noblesy

K letnímu večeru a k noci, která je mladá, v každé době pasuje posezení v zahradní restauraci spojené s tancem. Podobně uvažovaly autorky scénáře projektu Tančírna Johana Kudláčková a Irena Žantovská. Pozvaly diváky k premiérovému zatančení do Kongresového centra v Praze 22. července 2003. Diváctvo mělo možnost si pobrukovat a oživit si některé buď nestárnoucí nebo poplatně dobové songy.
Autorky scénáře zpracovaly projekt inspirovány světoznámým francouzským filmem Le Bal. K původnímu námětu přidaly k němu hodně českého. Film vychází ze základního tématu - do Tančírny chodí lidé v každé době a při tanci či při vínku přetřásají společenské události. Ovšem historie je podmíněna vždy osudem jednotlivců. Kudláčková se Žantovskou vsadily na masu – na tanečním parketě nechaly přehrát a případně odeznívat stěžejní milníky dějin našeho státu bez účasti nebo s dutým přizvukováním „hrdinů“.

Obyčejný Barman (Hanuš Bor) otevře svoji zahradní restauraci v době osmdesátých let. Přijde jakási Vonásková (Jitka Smutná) a vyčistí pomyslné zrcadlo, které si má divák představovat ve středu forbíny. Symbol zrcadla umožňuje protagonistům upravovat své zevnějšky a charaktery díky svému „odrazu“. Z programu inscenace můžeme vyčíst, že se na jevišti postupně objeví Holčička, Studentka, Kočičí žena, Tanečnice, Holka, Nešikovná slečna a Hraběnka z ženských postav. Páni pak reprezentují Seladona, Udavače, Rebela, Excentrika, Smolaře, Chlapáka a Frajera. Ztvárnění některých postav bylo některými účinkujícími velmi kostrbaté a povrchní, jelikož režisérka vsadila na dav, myslím, že karikatura, kterou toto herecké pojetí vyvolalo, byla zbytečná, neboť – „hlavy setni, těm, co přeční“. Dav je přeci ve své živelnosti povrchní a živelný.

Časová smyčka přesune všechny zúčastněné na začátek století, dalšími milníky jsou – I. světová válka a mezidobí, fašismus, stalinismus, 50. a 60. léta a normalizace. V některých obrazech se objevily nešťastné či nevysvětlitelné nápady – v čase I. světové války, kdy ženy čekají na návrat mužů v Tančírně a při tom šijí československou vlajku (pravděpodobně důraz na vlastenectví), přinese barman „frťánky“, které postaví na vlajku jako na ubrus. Zvláštní vlastenectví. V slavných šedesátých letech přišel balík z emigrace s texty Peroutky a jeans.
Vyjadřovat se k výkonu jednotlivých protagonistů je velmi těžké, vzhledem k již zmíněné režijní koncepci. Nicméně bravurně si všichni počínali při tančení „rockenrollu“.

Tančírna, dle mého, je prostor, kde bychom se zvlášť v létě měli uvolnit a pobavit. Kombinace lidové zábavy a společenské agitky se už několikrát v dějinách kumštu objevila. Tyto dvě okolnosti vyžadují v případě uměleckého ztvárnění velkou odvahu a zkušenost. V případě Tančírny v Kongresovém centru Praha hraje proti už samotný industriální prostor. Za cenu pět set korun bych si raději dopřál večeři v noblesnějším podniku, než v zahradní restauraci. Doufám, že mě barman bude obsluhovat s patřičnou graciózností a distingovaným vystupováním.