Marián Pecko zkouší v Pardubicích Ondinu
autor: archiv divadla
Marián Pecko je slovenský režisér, který v Pardubicích zkouší poprvé, ale velmi dobře ho znají v sousedním Hradci Králové, kde režíroval v poslední době hned dvě inscenace: Jeffersovu Pastýřku putující k dubnu a Dům Bernardy Alby. Z obou je cítit velmi pevná režisérova ruka.
Hodně. Blížím se k sedmdesátce. K divadlu jsem se dostal už asi v sedmnácti letech přes muziku. Měl jsem kapelu, psal jsem texty, jenom textů jsem napsal okolo stovky, a tak jsem si myslel, že se budu v životě zabývat tím. Jenže jako muzikant jsem jednou vstoupil do divadla a už jsem tam zůstal. Posledních osmnáct let jsem strávil v Divadle Na rázcestí. Prošel jsem v něm řadou profesí a už deset let v něm působím jako režisér a umělecký šéf.
Divadlo Na rázcestí se zaměřuje na divadlo pro děti i pro dospělé, hrajeme ho i s loutkami i s živými herci, současně udržujeme kontakty s různými alternativními proudy, pořádáme dílny, navštěvujeme všelijaké akce v zahraničí, v Čechách hodně spolupracujeme s režisérkou Zojou Mikotovou, která pracuje s neslyšícími herci, takže ten název si snad zasloužíme.
To ano, já nejsem žánrově nějak vyhraněný. Základní požadavek, který na divadlo mám, je profesionalita, tu musím cítit, profesionalitu mám spojenou s odevzdáním se nějaké věci a v takovém případě sleduji představení se stejným zaujetím, s jakým ho herci hrají, ať už je to komedie nebo tragédie. Nedávno jsem režíroval operu Čarostřelec, zajímalo mne to a byl jsem rád, že pracuji v opeře.
To ano, ještě bych jeden profesní sen měl. Cirkus. Chtěl bych spojit cirkus s divadlem, hrát divadlo v šapitó. Ale není to samozřejmě jednoduché a závisí to na spoustě grantů, protože bych chtěl vybudovat na určitou dobu velmi kvalitní mezinárodní tým. Jezdím často do Francie a navštěvuji tam cirkusy, takže vím, že i cirkusy dokážou být žánrově velmi odlišné, originální a nezapomenutelné. Je jedno, jestli je člověk v divadle anebo v cirkuse, ale ty dvě hodiny, které tu stráví, by měly být odlišné od těch zbývajících dvaceti dvou hodin jednoho dne.
Pravidelně v Polsku, Maďarsku, v Čechách, ale hráli jsme třeba i v Africe nebo v Indii, černé divadlo, kde není tolik potřeba text.
Zatím jsem mile překvapen. Dobře se mi spolupracuje s herci a čím dál tím více se mi líbí text. Je v něm určitá nejednoznačnost, která člověka nutí, aby si sám odpovídal na otázky, které mu hra dává, a aby si odpovídal po svém. Já si nemyslím, že by divadlo mohlo za někoho odpovídat na jeho otázky, ale může moudře, dobře a smysluplně otázky naznačovat, klást.
Děkuji za rozhovor a těším se spolu s Vámi na moudře kladené otázky po smyslu lidského trvání v pardubické Ondině.
Časopis 18 - rubriky
reklama
Časopis 18 - sekce
HUDBA
Mladí ladí jazz zdarma na Karlovo náměstí
V Praze do 30. dubna patří Karlovo náměstí patřit jazzu i dalším hudebním žánrům. Pod taktovkou festivalu Mlad celý článek
OPERA/ TANEC
Festival Za poklady Broumovska s prvomájovou předehrou
Ve středu 1. května 2024 zazní první z koncertů 19. ročníku festivalu Za poklady Broumovska. Během festivalové celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Pavel Soukup získává Cenu za mimořádný přínos
Cenu za mimořádný přínos v oblasti audioknih a mluveného slova za rok 2023 získává Pavel Soukup. Český herec m celý článek
© Copyright 1998 - 2024 Scena.cz, z.ú. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu Scena.cz, z.ú. zakázáno