Scéna.cz 

Hra o váze slov a chorobné závislosti

Inscenaci poslední hry Henrika Ibsena Když my mrtví procitneme nastudoval s libereckými herci režisér Ivan Rajmont. Činohra Divadla F. X. Šaldy se tak odhodlala k pozoruhodnému kroku: Nejenže požádala Františka Fröhlicha o nový – přímo pro svoji scénu vytvořený – překlad, oslovila pražského režiséra a bývalého šéfa činohry Národního divadla, především se ale tímto uvedením zasloužila o českou premiéru zmíněného Ibsenova dramatu. Hry, kterou norský autor napsal ke konci 19. století, a jež byla do češtiny už dvakrát přeložena (1928, 1960), se zatím neujalo žádné naše divadlo. Noví inscenátoři tak splatili český kulturní dluh vůči světovému klasikovi, ale i odvážně ozvláštnili liberecký repertoár originálním titulem.
Přestože se poslední Ibsenova hra od ostatních liší některými novými způsoby zpracování tématu, nalézáme v ní i řadu rysů, které známe už z předcházející dramatikovy tvorby. Především jde o analytické drama, které je velmi přesnou a detailní sondou do vztahů a charakterů postav. Pod svůj individuálně zaměřený drobnohled dává autor hlavně postavu sochaře Rubka. Odvrácená tvář jeho osobnosti se stále více rozjasňuje a konkretizuje v komunikaci s ostatními postavami. Právě postupné rozkrývání sochařovy minulosti a jeho lidských nedostatků, chyb a slabin v dialozích s duševně nemocnou Irenou a děj odehrávající se v horském prostředí přisuzují textu hry a následně i inscenaci zvláštní mystický rozměr.

Do lázeňského města v horách přijede známý sochař se svou ženou. Po pěti letech manželství se z obou povahově rozdílných hrdinů stali lidé, kteří už nežijí spolu, ale jen nudně vedle sebe existují. Atmosféru tajemna do příběhu vnáší příchod podivné Ireny. Právě ona byla Rubkovi modelem sochy Vzkříšení. Umělec k ní ze svých slavomanských pohnutek dotvořil celé sousoší a postavu ženy tím upozadil. Stejně tak sochař v životě sobecky odsouval city na úkor svého věhlasu. Na rozdíl od manželky Maji nepřemýšlí ani dnes o lidech, které k sobě připoutal, o dopadech svého počínání. Impulzivně se rozhoduje dát přednost Ireně, jež díky jeho někdejší necitlivosti zešílela. A to se stává příčinou jeho záhuby. (Pozdě pochopil, že Irena je jedinou bytostí, která pro něj může být zdrojem inspirace.) Stojí tu proti sobě tři postavy: Rubek – chorobně závislý na své slávě, Irena – citově závislá na Rubkovi a Maja, která si uvědomuje nesmyslnost prodlužování dávno mrtvého vztahu a ve snaze najít řešení vůči člověku, kterého kdysi milovala, sama manželovi navrhuje rozchod. Jediná dokáže myslet i na své okolí, jediná se umí odpoutat od minulosti. A možná i proto uniká bouři v horách. Díky upřímným citům a čistému vidění světa si zaslouží přežít.

Liberecká inscenace se může pyšnit především skvělými ženskými výkony. Markéta Tallerová jako Irena ve svém výrazově bohatém, přesto však pevně zakotveném, projevu nepředstavuje prvoplánově jen duševně nemocnou ženu. Postupně jsou čitelná i zklamání, která ji do tohoto stavu dovedla. Nádech záhadnosti postavy pozvolna vychází ze vzhledu, „podivných řečí“ a nečekaných reakcí. Eva Janoušková dala Maje ryzí a přímé jednání, zvláštní a osvěžující humor, vyplývající z potřeby žít opravdově a naplno. (Samotné nasazení herečky je silné a opravdové.) Její Maja se sice dovede bezhlavě vrhnout do dobrodružství s lovcem medvědů, na druhé straně se zvláštní něhou a nesobecky řeší s Rubkem konec jejich vztahu. Václav Helšus (Rubek) se neuchýlil ve své úloze k zbytečně explicitní podobě vyjádření sochařova egoismu. Volí technicky jemnější prostředky, které umožňují divákovi hlubší pochopení postavy.

Ve scénickém řešení je zajímavý „průhledný předěl“ v podobě velkého rámu se síťovinou, který přes šířku celého jeviště symbolicky odděluje „Svět nyní“ (před rámem) a „Svět kdysi a potom“ (za rámem – odkud většina postav do současného děje přichází a zároveň jej skrze něj i opouští.)

Inscenací se též prolíná téma váhy slov, která člověk vysloví, a za něž by měl nést odpovědnost. Sochař oběma ženám v minulosti sliboval, že je vezme do hor, odkud jim ukáže „moc a slávu světa“. Obě mu uvěřily. Jedna onemocněla duševní chorobou a druhá ztratila několik let svého mladého života. Ibsenovo drama je také svědectvím o tom, co všechno mohou způsobit velká a prázdná slova.

Henrik Ibsen Když my mrtví procitneme
Režie: Ivan Rajmont, překlad František Fröhlich, scéna a kostýmy Martin Černý, dramaturgie Martin Urban. Hrají: Václav Helšus, Markéta Tallerová, Eva Janoušková, Martin Polách, Jiří Doseděl, Eva Lecchiová. Divadlo F. X. Šaldy Liberec