Scéna.cz 

Kytice v ND - vášnivé a smyslné příběhy plné nadpřirozena

„U lavice dítě stálo, zplna hrdla křičelo…, Šiju, šiju si botičky…“ kdo by neznal tyto a další doslova zlidovělé verše Karla Jaromíra Erbena, které vyšly pod souhrnným názvem Kytice. Soubor činohry Národního divadla Praha přizvalo tvůrčí duo SKUTR, tedy Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, aby vybrané balady Svatební košili, Vodníka, Záhořovo lože, Zlatý kolovrat, Holoubka či Polednici převedli na jeviště historické budovy Národního divadla. Na hudební spolupráci se v inscenaci podílejí Tomáš Fuchs, Vít Halška a Adam Koller. Inscenátoři jsou podepsaní pod úspěšnou inscenací Lorkovy Krvavé svatby ve Stavovském divadle. K Erbenově látce mají velmi blízko − ritualizovaná archetypální témata jako láska a smrt, vztah matky a dítěte, muže a ženy nebo člověka a přírody se v jejich inscenacích opakují v mnoha obměnách a kontextech. Premiéry se uskuteční 28. února a 1. března 2019 od 19:00 h.

Kytice, sbírka baladických básní K. J. Erbena, patří právem mezi klasická díla české literatury. Poprvé vyšla v roce 1853 pod názvem Kytice z pověstí národních a šlo o jedinou původní knihu, kterou Erben kdy vydal. Byla inspirována českými lidovými pověstmi a již v době svého vzniku slavila úspěch a ovlivnila mnoho umělců. Dílo, jehož symbolika je svázána s přírodou, každodenní venkovskou zkušeností a tradicí, je zároveň souborem vášnivých a smyslných příběhů, plných nadpřirozena a děsuplných přízraků.

„Z třinácti balad jsme jich do inscenace nakonec vybrali osm,“ říká Ilona Smejkalová, dramaturgyně inscenace, a dále přibližuje: „Nad volbou konkrétních básní jsme dlouho váhali a finální výběr nakonec vzešel nejen z jejich obsahu a tématu, ale i možnosti převodu na jeviště a sdělnosti samotného příběhu. Kdo jsou lidé, kteří nám je vypravují? Jdou si pro odpuštění a zůstávají „zaseknuti“ ve svém příběhu? Myslím na baladu Věštkyně, která se do finálního výběru nakonec nedostala a v níž ústřední postava přemýšlí o budoucnosti národa a zdůrazňuje naši bájnou minulost. Když kdysi promluvili moudrá Libuše a Svatopluk, a přinesli svá varování, lidé nepochopili vážnost jejich slov. Erben dokonce ústy své hrdinky nepřímo říká, že ztrátu postavení jsme si zavinili sami, nedokázali jsme se spojit, když se rozhodovalo o českém osudu. Vytvořili jsme si mezi sebou příkopy a propadliště, barikády i bariéry, které ničí naše privátní životy a deformují svět, jenž nás obklopuje. Přestáváme tak vnímat lidi a příběhy, které nám přinášejí myšlenky, náhlé emoční výkřiky jsou pro nás zajímavější.“

Tradici divadelních zpracování výrazně podpořilo v roce 1972 divadlo Semafor, když uvedlo na svých prknech Kytici coby dramatické pásmo. Na repertoáru divadla se hra udržela deset let, dočkala se téměř šesti set repríz a v roce 1993 byla obnovena a rozdělena dokonce do dvou večerů. Úspěch jí zajistila vynalézavá a silně akcentovaná hudební složka, kterou realizoval Ferdinand Havlík, především však částečně parodický přístup, zvolený při adaptování předlohy textařem Jiřím Suchým. Zatím poslední semaforská verze Kytice byla premiérována roku 2009 a jejich dramatizace je inscenována i dalšími soubory, například ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti v roce 2004 obohatili semaforskou Kytici o další dimenzi, v každé baladě měli sami diváci v určité chvíli možnost rozhodnout, jakým směrem se má děj dále ubírat.
Zejména v posledních dvaceti letech vzniklo množství zajímavých projektů, které představují nejrůznější pojetí sbírky Kytice. Za všechny bychom zmínili zejména několik inscenací režiséra Karla Brožka, jenž svoji úpravu (inscenovanou například v Divadle Alfa v Plzni, v Západočeském divadle v Chebu či v Klicperově divadle v Hradci Králové) postavil na téměř čistě ženském obsazení.
V Národním divadle se Kytice premiérovala poprvé až roku 1984, a to souborem baletu, v režii a choreografii Daniela Wiesnera, Miroslava Kůry a Jiřího Blažka. V Činohře ovšem nebyla až do dnešních dnů uvedena nikdy.

Na jevišti se setkáme s ostřílenými bardy – Františkem Němcem, Ivou Janžurovou, Taťjánou Medveckou, Janou Bouškovou, i mladšími hereckými kolegyněmi a kolegy – Janou Pidrmanovou, Igorem Orozovičem, Pavlou Beretovou, Lucií Polišenskou, Radúzem Máchou, Pavlínou Štorkovou i Patrikem Děrgelem, rovněž s hostujícími Annou Fialovou a Csongorem Kassaiem.

„Přesto, že Kytice byla součástí povinné četby, nikdy se mi nezprotivila, mám dokonce radost, že pojetí SKUTRů ještě víc zhmotnilo moje prvotní představy. O Holoubkovi, tedy baladě, v níž účinkuji, jsem ale toho před první čtenou věděl úplné minimum, jde přece jenom o méně známou báseň. Ale i díky ní jsem si uvědomil, kolik zvratů a kolik života se v jednotlivých baladách skrývá,“ uzavírá herec Patrik Děrgel.

www.narodni-divadlo.cz