zvláštní poděkování
Volný.cz

Zemřela Vlasta Chramostová

Vlasta Chramostová

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Národní divadlo s hlubokým zármutkem oznamuje, že 6. října 2019 ve věku devadesáti dvou let zemřela dlouholetá členka Činohry Národního divadla, žena, jejíž jméno se stalo symbolem statečnosti, pevných zásad a morálních postojů.
Vlasta Chramostová
(*17. listopadu 1926 - †6. října 2019).
Narodila se v Brně, vyrůstala v obci Skryje u Rouchovan. V letech 1941–1945 studovala na Hudební a dramatické konzervatoři v Brně. Po uzavření divadel nacisty účinkovala v představeních v soukromých bytech. Po osvobození stála u zrodu brněnského Svobodného divadla, v následující sezoně 1945–1946 už ale působila v Městském divadle v Olomouci (zahrála si tu třeba Dorinu v Molièrově Tartuffovi). Poté následovaly čtyři sezony v Národním (posléze Státním) divadle v Brně a titulní role v inscenacích Svatá Jana, Počestná holka, Antigona aj.

Na dalších dvacet let spojila svůj umělecký život s pražským Divadlem na Vinohradech (tehdy Divadlem československé armády). Dostala zde řadu velkých hereckých příležitostí, byla titulní Marií Stuartovnou, Annou Kareninou, Čarokrásnou ševcovou, Marianou Pinedovou, hrála také Kateřinu (Zkrocení zlé ženy), Plajznerku (Dalskabáty, hříšná ves) či Roxanu (Cyrano z Bergeracu). Zásadní zlom v její kariéře nastal po událostech osmašedesátého roku. V roce 1970 odešla do Krejčova Divadla za branou (Iokasté v inscenaci Oidipus – Antigone, Arkadinová v Rackovi). Když bylo po dvou letech zrušeno, zahrála si ještě titulní roli Matky Kuráže v Západočeském divadle v Chebu, načež jí bylo oficiální divadlo zapovězeno. Následně se společně se svým manželem, kameramanem Stanislavem Milotou, angažovala v disentu a samizdatu. Patřila k prvním signatářům Charty 77, po jejímž podepsání jí byly veškeré umělecké aktivity zakázány, a tak hrála jen doma ve svém bytě pro přátele (Všechny krásy světa, Hra na Makbetha, Appellplatz, Dávno, dávno již tomu). V květnu 1990 byla jmenována čestnou členkou Národního divadla, brzy se ale její členství změnilo v aktivní angažmá. Na jeviště se vrátila v symbolické roli Kněžny Anežky v Hilbertově Falkenštejnovi, následovala Paní Frolová v Pirandellově hře Je to tak – chcete-li, byla představitelkou pohádek Dobře tak, že je smrt na světě, hrála Starou paní v Přidalově úpravě Peroutkova Oblaku a valčíku, Lenzovou v Steigerwaldově Nobelovi, Gerardu v adaptaci Lope de Vegovy Dorotey, Magdalénu Trčkovou v dramatizaci Durychova Bloudění, Zofii v Kohoutově a Werbowské Kyanidu o páté, Lízalku v Maryše bratří Mrštíků, Volumnii v Shakespearově Coriolanovi, Paní Higginsovou v Shawově Pygmaliónu. Uvedena byla rovněž její benefice Tři životy. S angažmá se rozloučila titulní rolí v Babičce. Jako filmová herečka debutovala roku 1949 ve Veliké příležitosti, výrazné portréty žen vytvořila ve Fričově Pasti a ve Weissově snímku Hra o život. Její nejvýraznější rolí byla Lakmé v Herzově Spalovači mrtvol. Před kameru se pak vrátila v devadesátých letech, za roli ve filmu Je třeba zabít Sekala byla nominována na Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli a za roli ve filmu Kuře melancholik na nejlepší výkon ve vedlejší roli. Za úlohu v televizním filmu PF 77 režiséra obdržela Cenu České filmové a televizní akademie ELSA. Byla jedinou herečkou, kterou Václav Havel z divadelní verze přizval i do filmové adaptace svého Odcházení. Nebála se patosu, sebeironie ani černého humoru. Její osobnost ocenilo v roce 2007 Kolegium Cen Thálie Zvláštní cenou. Hereckou kariéru ukončila odchodem z Národního divadla roku 2011, čtyři roky nato byla uvedena do jeho Síně slávy. Oceňována byla i za svůj občanský postoj. Už v roce 1989 dostala v Kodani Cenu svobody Poula Lauritzena. Prezident Václav Havel jí v roce 1998 udělil Řád T. G. Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Jako čestná a zakládající členka Masarykova demokratického hnutí obdržela Čestnou medaili T. G. Masaryka za věrnost jeho odkazu. Roku 1999 vydala první díl svých memoárů, zásadní svědectví o životě v disentu. Síla jejího osudu vyvolala pokračování knihy i několik dotisků. Ukazuje totiž, že svět ani žádný jednotlivý život v něm není a nemůže být černobílý. Koneckonců milovala verš z básně Olgy Scheinpflugové: „Spravedlnosti času, jsem tvůj vyznavač.“

Poslední rozloučení se bude konat v pondělí 14. října 2019 v 11.00 hod na jevišti Národního divadla. Divadlo bude pro veřejnost otevřeno od 10.30, kdy bude možné poklonit se u rakve a položit květinové dary

7.10.2019 20:10:54 Redakce | rubrika - Ze zlaté kapličky