Scéna.cz 

Karel Čapek: Matka - silná a přesvědčivá

Mahenova činohra Národního divadla Brno uvedla v premiéře 8. dubna 2022 v divadle Reduta inscenaci Karla Čapka MATKA. Velkolepé Čapkovo drama se do Národního divadla Brno vrací po sedmatřiceti letech. Tehdy ho nastudoval režisér Jaromír Roštínský. V titulní roli se představila Jana Hlaváčková nebo Helena Kružíková, Otce alternoval Zdeněk Junák s Milanem Vágnerem. Postavu Toniho hrál v alternaci Vladimír Javorský, tehdy ještě student JAMU.

“Drama Matka se dotýká všeobecně stavu, který dnes latentně panuje v celé Evropě; ukazuje, jak občané a rodiny doplácejí na to, co se teď ve světě řeší.” (Karel Čapek, Spisy XIX: O umění a kultuře III.)
Citace Karla Čapka dokazuje aktuálnost jeho textu a to zejména v souvislosti se současným světovým děním. Čapek v textu zmiňuje, že suverénní stát bezdůvodně napadl sousední země. Tady nemůžeme uvést, že podobnost čistě náhodná.
Karel Čapek jako jeden z prvních autorů přivedl na jeviště mrtvé postavy, které vystupují jako živé. Ve scénických poznámkách si přál, aby tito neživí nebyli karikování maskou nebo výrazným scénickým pohybem, ale naopak, aby vystupovali mile. V tomto mu režisér Štěpán Pácl ve svém pojetí vyšel vstříc. Pouze na plakátu k inscenaci je matka s pěti mrtvými syny a ti jsou nejen stylizovaní v posmrtných maskách, ale rovněž jejich oblečení tvoří pohřební košile (rubáš).
Pácl po dramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové opět na jevišti řeší silné mezilidské vztahy tentokrát v kontextu světa. Karel Čapek nabízí hluboký a velmi inteligentní text. Předestřený příběh nemá řešení. Pouze nastoluje otázky a podněcuje k zamyšlení.
K takto výborně propracovanému textu patří umírněná scéna a bezesporu hluboké a niterné herecké výkony. V tomto směru režisér vyšel na výbornou. Scéna Antonína Šilara nabízí divákovi jakýsi kabinet, otcovu pracovnu, které dominuje panoptikum artefaktů spojených s osudy jednotlivých protagonistů (trofeje zvířat - bizon, antilopa…; helmy a přilbice - vojenská a policejní; k tomu vrtule; zbraně; ale i bizarní puma, naváděcí raketa; protichemický oblek; stranou nestojí ani medaile za statečnost a hrdinství…

Tento dominantní regál umožňuje hrací prostor. Jednak v prologu sedí Toni (Pavel Čeněk Vaculík) v horní polici (jakási palanda, rozhledna…) ale na druhou stranu přízemní regál poskytuje úkryt Matce (Tereza Groszmannová), možná modlitebna, izolace a prostor pro truchlení.
Režisér Štěpán Pácl nechal všechny tyto artefakty různým způsobem do regálů zavěsit. Když se ze začátku hry rozkmitali, evokovalo mi to scénu ze zmíněné Kdo se bojí…, kde se všechny věci a celá scéna postupně bortila.
Další z tzv. rukopisných prvků Pácla je použití živého snímání kamerou, kterou obsluhuje Toni. Nejdříve souboj svých sourozenců - dvojčat Petra a Kornela, později snímání Matky a Otce… Výsledek vidí divák v projekci na zadní stěně regálu, tím je obraz mozaikovitě roztříštěný, podobně jako city a emoce na jevišti a celý pořádek a soulad všehomíra.

V určitých chvílích končí zapnutá kamera odložená na reproduktoru před televizí a tím snímá v makro detailu výseč obrazu, např. pouze moderátorovu ruku (Bedřich Výtisk) nebo segment titulků.
Zmínili jsme dodržení požadavku autora ohledně civilního vystupování neživých (Záměrně používám tento termín oproti “mrtvých”, protože tím se naznačuje, že dotyční vystupují a vyjadřují se. Mrtví = bez projevu života.) Tady ovšem je na místě zvukový podkres příchodu mrtvých, jakési šumění, vody nebo větru? Nebo letadla? Nebo ladění rozhlasové stanice? Zdroj daného zvuku by musel potvrdit a upřesnit zvukař, ale to není důležité. Daný jingle má v dané inscenaci své místo. Hudba Jakuba Kudláče je střídmá a v žádném případě text nepřehlušuje. Kostýmy Zuzany Formánkové zachycují v moderní aktualizaci charakter jednotlivých postav. Matce předepisuje těsné legíny, důraz na stísněnost a její utrpení při ztrátě manžela a svých synů. V případě lékaře Ondřeje bílá barva kostýmu charakterizuje nejen jeho profesi, ale zejména čistotu jeho úmyslu obětovat se vědě.

Karel Čapek od samého začátku divákovi předesílá, že celé drama je o smrti. Toni skládá báseň - o smrti, sourozenci Petr a Kornel spolu bratrsky bojují (přetahování páky). Řeší šachovou partii (opět válečné pole armády bílých a černých…). A do této “bojové až válečné vřavy” vstupuje mateřská oběť. Matka dárkyně života se snaží zákonitě a od své přirozené podstaty udržet život, který celé společnosti darovala. Z hlediska ženského principu nemá ani jinou možnost. Vedle ní vystupuje mužský element - zdroj ochrany a další záštity života, ať už na poli vojenském nebo vědeckém. Nejvyhrocenější situací je postavení dvou bratrů dvojčat proti sobě. Jeden je na straně státní moci, druhý na straně rebelů. Toto v dějinách lidstva představuje nejvyhrocenější situace (syn proti otci, sourozenci proti sobě nebo dcera proti matce). V dějinách nemusíme chodit daleko - třicátá léta v pohraničí (Henleinovci) nebo 50. až 80. léta (Komunisté) a mohli bychom pokračovat v dalších příměrech. Toto dilema nemá řešení. Dotyčné protagonisty pojí společná krev, ale láme je na ostří nože jejich přesvědčení, ideové hodnoty…

Tereza Groszmannová coby Matka je pevná a jistá ve svých ideálech. Zejména lze ocenit její výraznou práci s rukama, výrazem ve tváři a hlasovou práci. V žádné poloze netlačí na výrazový prostředek, v hlase i gestice je přesná. Svými replikami cílí přesně do černého. Diváka zasahuje polemickými otázkami, ať už jsou naplněné odhodlaností, žalem nebo rezignací. Velký důraz klade na kolaps, kdy leží na proscéniu se zavřenýma očima, a v nestřežené chvíli je otevře, a následně zase upadá do bezvědomí. Tato oční mikrohra je velmi silná a působivá.
Otec Tomáš Šulaje je stále milující. V poloze neživého vystupuje spíš jako všeobjímající táta. Jeho život se zastavil ve válečné vřavě, ale stále je otcem svých synů a věrným manželem. Ondřej Romana Blumaiera nastoluje velkou empatii. Vždyť coby lékař musí soucítit s pacientem. V jeho případě vystupuje do popředí obětavost pro celé lidstvo. Nechá si aplikovat žlutou zimnici i za cenu oběti života. Právě tato hodnota - obětování se pro druhé i když zemřu, je obsažená v osudech všech neživých na jevišti. Tomuto dilematu je vystavena i Matka, zda dokáže obětovat posledního syna za záchranu vlasti.

Vlast? Čest? Zrada? Láska? Oběť? - všechny tyto pojmy jsou rodu ženského. To jsou tak jemné nebo niterné, že přísluší jen ženám? Vždyť i muži pláčou a milují. Dokážeme v dnešní době předat svým dětem co je to vlast? Vysvětlit, že táta musí jít na frontu a zabíjet, aby nás ochránil? Když si nedokážeme mezi sebou předat ani informaci, nosím roušku, abych ochránil nejen sebe, ale potažmo vlast. Tu přeci tvořím, jsem její součástí… Nemyslím si, že by tento příměr byl nadnesený a přepálený.
Vedle těchto vyšších cílů máme i ty přízemní - sytost, hlad, sex, zdraví a nemoc. Tyto pojmy jsou víc hmatatelné, ale s těmi prvními, vyššími úzce souvisejí.
“Mámo, tomu nemůžeš rozumět,” zní často z úst protagonistů Čapkovy Matky. Kdo tomu má rozumět?

Musím se vrátit k další oběti - Jiří (Martin Veselý), pilot, který se snaží se svým letadlem dostat do stratosféry. Najednou se zlomí křídlo u jeho letadla. Další oběť na poli technické revoluce. Doporučuje své matce, aby se nedívala na jeho ostatky, a zachovala si ho v paměti, před danou katastrofou.
Petr (Viktor Kuzník) patří k velkým oporám souboru (např. Leo v inscenaci Leopoldstadt). Představuje citlivého kluka, který usiluje o nastolení pravdy. Jeho pravda vychází z podstaty osobního rozhodnutí každého a není diktovaná nejakou nomenklaturní mocí (politickou stranou). Jeho vize je právě pro danou pevně stanovenou strukturu nebezpečná, protože vychází ze spontánnosti, “jiného řádu”, který není podmíněný ani monarchistickou mocí ani skupinovou nadvládou (i když může vycházet z demokracie). Petr končí před popravčí četou. Oběť ideálu.
Kornel (Vojtěch Blahuta) stojí na straně státu. Plně se podvoluje rozkazu, i přes to, že na druhé straně je jeho pokrevní bratr.
Pavel Čeněk Vaculík představuje v Čapkově schématu v podstatě “vlčka”. Neustále se točí, ale někdy musí padnout. Jeho Toni je citlivý - píše básně, přiklání se k matce. Tento druh kluka - muže je dnes velmi diskutabilní. Také si plní mužskou roli, ale není mačo, není bijec ani bojovník. Připomíná mi to diagnostiku laterality - ta může být také nevyhraněná. Máme mezi sebou jedince, co umí ovládat obě ruce (píší levou i pravou). Právě Toni je tento druh muže, umí se bít, ale vedle toho má v sobě vyšší ženské kontrolky. Právě proto ho nechal režisér obsluhovat kameru. Toni hlouběji nahlíží do nitra druhých. Postupně se přetavuje a zraje v muže, který chce a musí chránit svou matku, vlast.

Inscenace Matka v Národním divadle Brno je dostatečně konfrontující a burcující. Režisér Štěpán Pácl si s textem Karla Čapka poradil. Nevylámal si zuby, naopak. Diváka postavil před otázky, které hýbou současným světem. Co je život? Jakou má hodnotu? Co je oběť? Jakou má hodnotu? Brněnská Matka je silná a přesvědčivá.


Karel Čapek: Matka

Inscenační tým: Štěpán Pácl (režie); Milan Šotek (dramaturgie); Antonín Šilar (scéna); Zuzana Formánková (kostýmy); Eva Spoustová (jazyková spolupráce); Tereza Jančová (asistentka scénografie); Vít Kořínek (asistent režie) a Julie Ema Růžičková (asistentka kostýmní výtvarnice).
Osoby a obsazení: Matka (Tereza Groszmannová); Otec (Tomáš Šulaj); Ondřej (Roman Blumaier); Jiří (Martin Veselý); Kornel (Vojtěch Blahuta); Petr (Viktor Kuzník) a Toni (Pavel Čeněk Vaculík).
Premiéra 8. dubna 2022.


www.ndbrno.cz