Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Veronika Senciová: „Roli Jenůfy jsem si poprvé užila.“

autor: Scena.cz

Mladá herečka Veronika Senciová Slezského divadla v Opavě je Slovenka. Vystudovala konzervatoř a pak byla nějaký čas v Divadle Andreje Bagára v Nitře. Pak dostala nabídku od režiséra Zdeňka Černína, a zakotvila na Moravě. Za sebou má několik velkých rolí ve hrách Na dotek, Maryša a Její pastorkyňa a před sebou premiéru hry Gyorgyho Schwajdy Pomoc. „Pocházím z vesničky Rybník, je to u města Levice na jihozápadě Slovenska. Je to taková poslední slovenská vesnice, za války byla uprostřed Hronu hranice. Ale maďarsky u nás nikdo nemluví,“ přiblížila Veronika Senciová.

Když Slovensko, tak si představím bohatou folklórní tradici…
Ano, každá druhá vesnice má svůj soubor. Je to tak po celém Slovensku.

Je vás možné vidět v kroji?
Určitě. Mám prababičku, která má sto let – ženy v našem rodě mají dobrý kořínek. A ta dbala na to, abychom já i sestra měly kroje.

Jak to přišlo, že jste se rozhodla pro herectví?
Chodila jsem do dramaťáku na ZUŠku. Doma se hrálo divadlo a chodili jsme také do divadla. Tohle mě hodně ovlivnilo. Už od čtrnácti let jsem věděla, že chci být herečka.

Jak vzpomínáte na Nitru?
Bylo to mé první angažmá, a to vždycky člověka hodně ovlivní. Nastoupilo nás tam hodně mladých, a vytvořila se dobrá parta. Ale problém je, že soubor má takovou úroveň, že to trvá dlouho než se tam dostanete k velké roli.

Jaké to je čekat na velkou roli?
Když je to desátá v řadě, tak je to ubíjející. Pokud je to na střídačku, pak je to legrace. Tady hraji ve Smrti obchodního cestujícího holku, která řekne dvě věty. Ale to nevadí. Pro mě je to legrace, dvě hodiny se líčím, hrozně mě to baví a vím, že nemám zodpovědnost za představení. I malé role mají svůj význam a místo. Například Hospodská v Maryše v Nitře – to byla sice malá role, ale pro mě klíčová. Spolupracovala jsem tehdy s panem Pitínským – měla jsem hodně převleků. A byli jsme s ním všichni šťastní.

Maryšu jste si ale zahrála i v Opavě…
Byla to má první role v Čechách – té jsem si neužila. To další, Jenůfku v Její pastorkyni, té jsem si užívala od první čtené. Těšila jsme se tehdy na každou zkoušku, byla to příjemná atmosféra. Neumím to popsat. Hráli jsme si s ní. Je to taková zvláštní osoba, ale mám jí hrozně ráda. To s Alicí ze hry Na dotek jsem se dost trápila.

Maryša, Jenůfa, Alice mají jedno společné, v určitém okamžiku jsou najednou prázdné, jako by vyhořely.
Každá to řeší úplně jinak. Nejhůř to řeší Maryša.

Někdy to je řešení…
Asi jo, ale úplně proti mému přesvědčení. Alice – to je současnost. Jiná holka. Drsná. Prošla si v životě úplně něčím jiným. Neustále lže, asi proto, že toho má hodně za sebou. Dělá si jizvy, a ubližuje tím nejhorším způsobem sama sobě, je to zvláštní. Zbývá jí jenom sebevražda…

Zajímalo by mně, jestli vám nedělá problémy čeština. Jak jste se jí učila?
Nemám v Čechách žádné příbuzenstvo, ale teď tu mám hodně kamarádů, s kterými si povídám. Začala jsem tím, že jsem svého plyšáka pojmenovala jménem Řehoř. Každé ráno jsem s ním mluvila a opakovala jeho jméno - Dobrý den Řehořku a tak podobně. Potom, když jsem dostala nabídku od pana Černína hrát do Opavy, jsem si denně dvě hodiny četla nahlas české knihy. To bylo asi tři měsíce a bylo to těžké. Měla jsme také pár hodin na JAMU, ale to bylo spíš takové informativní. Někdy je to slyšet. Mám různé d, t, n, l - a tak. „Ř“ je nakonec nejmenší problém. Horší jsou hlásky , které jsou stejné, ale jinak se vyslovují.

Narazila jste na slovo, které vám dělalo problém?
Ze začátku – nevěděla jsem, co je rampouch. Na Opavsku zaslechnu slova, o nichž vůbec netuším, co znamenají. S tím ale asi mají problémy i Češi.

Necítíte se v souboru jako cizinka?
Ne, mám tu hodně kamarádek. Není tu nikdo, kdo by se choval nepřátelsky. Je to tu dobrý – od nápovědy po herce.

21.3.2005 12:03:16 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

Festivaly (1), Recenze (3), Z éteru (2), Ze zlaté kapličky (1), Zveme ... (7)

reklama