Scéna.cz 

Minimalistický Hamlet o hledání pravdy

Hamlet – tragický, rozporuplný, ale v žádném případě ne konvenční. Soubor Spolku Kašpar v režii samotného principála Jakuba Špalka nastudoval Shakespearovu tragédii Hamlet v překladu Milana Lukeše. Režisér Špalek se vyvaroval klišé a inscenaci vystavěl na zvláštním rytmu jevištní mluvy. Lze ho připodobnit k rapu či hip hopu. V titulní roli se představil Petr Lněnička. K jeho prospěchu hovoří bezelstnost v obličejové mimice. Střídmý přístup k Hamletově rozervanosti, která se velmi citlivě upírá k hledání pravdy. Brilantní odpovědi např. Poloniovi jsou obrazem jeho skvělé duchapřítomnosti.
Právě klíč hledání pravdy je hlavní v celé inscenaci. Zlo je postupně rozežíráno. Kolem hlavních postav – Claudia (Jan Potměšil) a Gertrudy (Milena Steinmasslová) se pohybují obyčejní lidé – hrobníci, herci, Guildenstern a Rosencrantz. Protipólem královské rodiny je Ofélie (Markéta Coufalová) a Horacio (Martin Hofmann).

Právě ona rytmická břitkost umožnila Špalkovi vytvořit zdánlivou komedii, o to ale více mrazící až do morku kostí díky své ostrosti. Celé neštěstí padoušství znásobuje herectví Jana Potměšila, který dokázal přesně vystihnout zborcení obranného mýtu – jeho svědomí podléhá nekompromisně Hamletovým zkouškám.
Ofélie Markéty Coufalové obstála v nejtěžší árii inscenace (snad ji lze přirovnat ke Královně noci v Mozartově Kouzelné flétně). Obecenstvo dychtivě očekává scénu jejího poblouznění. Markéta Coufalová stupňuje své zastření mysli v zoufalství a citovou drásavost. Tuto atmosféru podtrhují květiny – uschlé pruty.
Usmíření a klid přichází po krvavé tragédii, která se tokem času přeměňuje v mýtus a legendu. Lněničkův Hamlet není jen o strohém bytí či nebytí, ale zejména o hloubce hledání prostorové spravedlnosti, kterou v přesně vypočítaný okamžik podtrhuje chorál a bubny scénické hudby Petra Maláska. Minimalismus v hudbě i na scéně se skutečně vyplatil.