Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Andrea ELSNEROVÁ: Herecká pravda to je nacházet pravdivé pocity v sobě.

autor: archiv divadla

Herečka Andrea Elsnerová se právě připravuje na „šíleně praštěnou“ postavu. V nové inscenaci Divadla Na Vinohradech Shakespeare v Hollywoodu ztvární Lydii Lansingovou – špatnou herečku, ale zato dobrou milenku producenta filmu. Prozradila, že proces zkoušení považuje za velmi důležitý, protože „to vytváří základ pro pozdější atmosféru při reprízách představení“. Při povídání o zkoušení inscenace Mezi úterým a pátkem došlo prý i na pečení. Andrea velmi ráda peče vánočku a poradí si se splétáním její základny, tedy se čtyřmi pletenci. Kromě toho jsme se od Andrei Elsnerové dozvěděli její názor na hereckou pravdu, jak vlastně po letech hodnotí své rozhodnutí jít k divadlu. A k tomu ještě je prý nejvytíženější herečkou Divadla Na Vinohradech.
„To je trošku nadnesené (Rozhodně.). Nejvytíženější určitě ně. Možná to bylo před půl rokem, než se derniérovali některé inscenace. Momentálně hraji v muzikálu Donaha!, maličkou roličku ve hře Brouk v hlavě a nyní zkoušíme Shakespeare v Hollywoodu. Na zkušebně mám ještě inscenaci Mezi úterým a pátkem.“

V posledně jmenované hře se na jevišti setkáváte s paní Hanou Maciuchovou a panem Ladislavem Frejem. Jaké to je?
Představení máme moc rádi. Musím přiznat, že pro mě je nejdůležitější proces zkoušení. Ten vytváří základ pro naladění atmosféry při představení. Podle zkoušení se buď těším nebo ne, i když na představení se vždycky těším (S radostným důrazem. ). Tuto hru jsme zkoušeli s režisérem Jaroslavem Brabcem a bylo to úžasné. Na každou zkoušku jsem nosili různé dobrůtky, něco jsme pekli sami a tak. Moc hezké a příjemné zkoušení. Je to takové zajímavé téma, vděčné zejména pro ženské publikum.

Pro ženské publikum je vám souzený i muzikál DONAHA!
Jasně! I když na něj, pravda, chodí i páni.

Jaké to je pro herečku hrát v muzikálu DONAHA!, kde se nemusí svlékat donaha?
Bezvadné. My si to hodně užíváme. S kolegyní Janou Markovou máme takový rituál. Po odehrání první dámské scény se jdeme převléct a nakonec skončíme v portále. Zvláštní je, že tento muzikál se neomrzí. Je v něm souhra něčeho pozitivního a pořád přitahuje a nabíjí. Užíváme si.

Zmínila jste se o pečení.
K tomu se dostávám jen zřídka. Každý rok velmi ráda absolvuji pečení vánočního cukroví, které peču bez váhy, jen tak od oka. Pak je to ve stylu trošku toho a pak zase toho a ve výsledku je to málo sladké. Vždycky si říkám, cukr tam být nemusí, není to zdravé. Nadto si ještě užívám pečení vánočky. Mám na ní recept od babičky a tu si skutečně užívám, už ji mám v ruce. Rodina mi ji chválí.

Děláte základnu ze čtyř copů?
Ano, pak ze tří a nakonec ze dvou. Babička naučila.

Když se na vás podívám, vy nemáte váhu ani jako takovou.
Raději ne. Nemohu se moc stresovat.

Pojďme k vašemu divadelnímu „pečení“ – nejčerstvější vaše inscenace je Shakespeare.
Zkoušíme inscenaci Shakespeare z Hollywoodu. Děj se odehrává v atraktivním filmovém prostředí, kde se natáčí Shakespearova hra Sen noci svatojánské. Po prvém přečtení jsme byli hodně nadšení. Dobře napsaný text. Myslím si, že by to mohlo dobře dopadnout. Hrajeme v prima partičce - Viktor Preiss coby Oberon, Bára Petrová coby Puk, Vendula Křížová…

Co hrajete vy?
Šíleně praštěnou postavu – herečku a zároveň milenku producenta filmu. Velká hvězdička, ale příšerná herečka. Ve filmu má díky tomu velkou roli. Moc krásná figura. Moc mě to baví.

Běžný model jak se dostat k filmu?
Trošku ano. Já to ale neznám (Důrazně. ).

Ve vašem případě vás diváci mohou často slyšet u zahraničních snímků v českém znění.
Hezká disciplína, u níž musíte být hodně soustředěný. Když se do té práce za ty dvě hodiny ponořím, pak vždycky zjišťuji, že jsem asi byla na Marsu, protože jsem plná toho příběhu. Pro mě je to takové vnitřní dobrodružství, protože se člověk stal na chvíli někým jiným.

Můžete prozradit proč jste nešla studovat něco jiného než herectví?
Odmalička mě bavilo si hrát a být někým jiným. Na ZŠ jsem měla štěstí, protože na 1. stupni jsme hráli pohádky s hadrovými loutkami. Pak mě ještě přitahoval sport. To mi způsobilo v osmé třídě dilema. Paní učitelka v dramaťáku mě směřovala k herectví a nakonec to tak dopadlo. Vystudovala jsem konzervatoř v Praze. Na DAMU jsem nešla, protože jsem měla pocit, že už se tam nemohu víc naučit, nejvíc mi dá praxe.

A jak to vlastně dnes s odstupem let dopadlo?
Dopadlo to tak, že jsem vystudovala konzervatoř a šla jsem do svého prvého angažmá do Mladé Boleslavi, kde jsem působila tři roky. Nakonec jsem měla velké štěstí, že si mě paní Jirásková vzala nejdříve na hostování a nakonec do angažmá do Divadla Na Vinohradech.
Nyní jsem tady už pátou sezónu a skutečně spokojená. Mně vždycky trvá než se někde zabydlím, už se tady cítím fajn. Je to tady takový můj druhý domov. Nádherné.

Pocházíte z Prahy?
Narodila jsem se na Moravě, v mých šesti letech jsme se přestěhovali, proto se necítím být Pražačka.

Profese herečky je specifická pro velké konkurenční prostředí.
Přemýšlela jsem o tom, že být chlap herec, tak to asi není snadné. Muži mají v povaze být lovci. Zaměří se na jednu věc a za tou jdou. Být herec, tak není co lovit. Nevidíte za sebou výsledky práce, nějaký hmatatelný úlovek. Dost těžké být hercem ve věku 40 – 50. Myslím si, že to mají těžší.

K mileneckým rolím – jak se vám hrají?
Nejzákladnější dialog na jevišti i v životě je mezi mužem a ženou. Ve hře Drobečky z perníku jsem si užívala dialog žena a žena, matka alkoholička (Daniela Kolářová) a její dcera. Pro mě je nejlepší spolupráce s kolegy. Vždycky mě baví mého partnera poznávat. V Shakespearovi z Hollywoodu je to kupodivu Martin Zahálka, s kterým tady budu partneřit poprvé.

Narazila jste na dialog muže a ženy. Co vy a emancipace a feminismus?
Osobně jsem v této otázce hodně konzervativní. Nemyslím si, že bychom my ženy byly nějak diskriminované. Pokud mám ráda nějakou práci, tak se k ní vždycky dostanu. Celkově se domnívám, že ženy nejsou utiskované a moc nějakým feministickým názorům nefandím.
Upřednostňuji přirozený běh života. Spousta chlapů, kteří jsou citliví, mají větší vlohy k ženským povoláním (návrháři, kadeřníci apod.) Zase je hodně žen, které mohou řídit tramvaj. To je prostě individuální.

Blíží se divadelní prázdniny. Poslední zvonění v sezóně a honem pryč?
Vždycky mám pocit, že v závěru sezóny nám ubývají síly pro extrovertnost. Člověk se víc stahuje do soukromí. Očekáváme konec roku a těšíme se. Prázdniny si snažím uchránit. Např. jsem nikdy nehrála na Hradě. Mám nyní roztočený seriál Hraběnky, který se točí po celý rok a vychází to i na červenec.

Můžete ten seriál přiblížit?
Natáčí ho Česká televize, režisér Jaroslav Brabec. Rodina ze Šumavy. Otec Josef Abrahám, maminka Jana Hlaváčová a čtyři dcery, které prožívají různé peripetie. Hodně nás to baví. Jak se cítí hodně vykořenění a jak se ztrácí rodinné tradice, tak v tomto seriálu jsou vztahy v rodině hezké. Divákům by to mohlo pomoci objevit pocit sounáležitosti rodiny.

Jak se cítí vaše herecká dušička v komorním prostoru a jak na velké scéně?
Velké jeviště je náročné z hlediska výdaje energie a fyzického nasazení. Všechno musí být větší, včetně vyřazování, aby to došlo až na ten balkón. Nahoře na zkušebně si člověk zase může dovolit být komornější a úspornější jako na kameru, ale na druhou stranu musí být pravdivější, protože ten malý prostor odhalí každou faleš.

Co to je vlastně herecká pravda z vašeho pohledu?
Hmmm… (Vážně. ) Jakoby nacházet pravdivé pocity, ale v sobě. Nenacházet je vnějšně. To co říkám, tak tomu věřit. Stát si za tím, čím ta figura na jevišti je. Propůjčit jí své myšlení, i když mohu mít na daný problém odlišný názor než postava ve hře. Vzdát se a přijmout ji se všemi důsledky. Taková malá schizofrenie.

Tedy propůjčit jí autentičnost. Shakespearovy hry – setkala jste se s nimi v divadle?
Dělala jsem v Hamletovi Ófelii. Jsem ráda za osobní setkání s ní. Tuto sezónu jsem měla dělat Richarda II., premiéra bude na podzim. Tato hra se moc nehraje, ale dle mého je to výborný text. Paní režisérka Lucie Bělohradská ho tak krásně rozkrývá, úplná detektivka. Moc se těším.

Netrpí vaše ego, že nejste svá? Do jaké míry jste v postavě svá?
Někdy to je velké úskalí. Divadelní život na jevišti je kolikrát zajímavější a dobrodružnější než ten osobní. Najít krásu a radost ze života je někdy náročné a problematické. Člověk jede na zkoušce naplno, pak to skončí a najednou realita. Nejde to žít jen divadlem. Po škole jsem jím byla úplně pohlcená, život jsem vnímala jako další představení, ale to skutečně nejde.
Člověk pak roste na jevišti, ale krní v okolním světě, nemáte přátele, žádné vztahy. To není dobrý. Snažím se mít hezký soukromý život. Mít se ráda i vněm.

Lidský život je dočasný, kdežto divadlo, doufejme, je a bude věčné.

Andrea Elsnerová vystudovala pražskou konzervatoř. V současné době hraje v muzikálu Donaha! - Estelle Genovesová, ve veleúspěšné insceaci Brouk hlavě - Evženie (Brouk je na repertoáru už 10 let) a ve zkušebně v inscenaci Mezi úterým a pátkem - Claudie. Natáčí také televizní seriál Hraběnky.

5.6.2006 23:06:11 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!