Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Dramatik Peter Quilter nejen o divadelní poptávce

autor: archiv

Žije na Kanárských ostrovech, jezdí po světě a těší se z práce, kterou dělá. „když se trefíte do žádaného tématu, dá se psaním her dost dobře uživit,“ říká Peter Quilter (35). A je toho sám důkazem. Britský nepříliš úspěšný herec a moderátor dětské televizní show, o kterém před dvěma lety ještě téměř nikdo nevěděl, se totiž po celém světě proslavil hrami, ve kterých mají šanci předvést své umění zralé herečky ve věku 50-60 let. Jmenují se The End of the Rainbow (Na konci duhy) a Glorious ( Ach, ta je úžasná). Peter Quilter se přijel podívat i na inscenaci své hry N akonci duhy, ve které hraje na Letní scéně na Vyšehradě Hana Maciuchová.

Jak jste přišel na to napsat hru o Judy Garlandové?
Víte, já jsem původně vůbec nechtěl psát hru o Judy Garlandové. Vzniklo to tak, že mě kamarád, který zpíval na lodi, pozval, abych jezdil s ním. A tak jsem měl možnost pohybovat se v zákulisí tohohle „lodního“ divadla. Pak jsem tam zažil věc, která mě inspirovala. V programu hostoval jeden známý anglický zpěvák. Vždycky odzpíval a pak se strašně opil, tak, že ho manželka o půlnoci musela sbírat z podlahy, odvléct do kajuty a zamknout ho tam. Jednou jsem byl svědkem manželské hádky v zákulisí, kdy on začal pít už před představením a odmítl zpívat. Vymlouval se, že je mu zle, že je nemocný, unavený, a že prostě zpívat nebude. Manželka na něj křičela, že ty peníze potřebují a že tam prostě půjde. A v okamžiku, kdy zahrála předehra, drapla ho a vystrčila na scénu. Zdálo se mi to zajímavé a zvláštním způsobem tragikomické a řekl jsem si, že bych o tom mohl zkusit napsat. Asi v půlce hry jsem zjistil, že to je vlastně příběh Judy Garlandové, je v něm celá tragédie jejího života. Ten kontrast člověka, který žije dvěma života – jedním, třpytivým na scéně, a velmi depresivním za scénou. Jak jsem osobně poznal herce, ta dvojlomnost, křehkost je ve většině z nich. Jsou nejistí, potřebujou být stále přesvědčováni, že jsou dobří a aby vůbec byli schopni vylézt na scénu, dopují se alkoholem a drogami. A tak jsem změnil příběh anonymního umělce – alkoholika na příběh dohasínající hvězdy.

A to byla trefa – tím se myslím stal ten příběh žádanější...
To máte pravdu. V divadle dramatik, aby si jeho hru vůbec někdo přečetl, potřebuje tzv. hook – něco jako háček, návnadu, na kterou se ryby chytí. Zjistil jsem, že v celé historii divadla je strašně málo her pro zralé herečky. Shodou okolností jsem natrefil na další téma pro tuto věkovou kategorii hereček, je to komedie na téma nejhorší operní zpěvačky na světě Jenkinsové a napsal jsem Glorious. Obě ty hry se neuvěřitelně chytly a tak jsem se stal specialistou. Všichni se mě teď ptají, jestli nemám ještě nějakou podobnou hru. Přesvědčil jsem se o tom, když jsem byl na udělování Ceny Laurence Oliviera a byl tam seznámen se zralými hvězdami britské scény. Všechny mi prozradily, že mé hry četly.

Vaše hry se ovšem hrají nejen v Anglii, ale i v dalších zemích?
Od té doby, co jsem napsal The End of Rainbow a Glorious, uskutečnilo se 17 produkcí té první a 37 produkcí té druhé hry po celém světě. A to nejen v anglicky mluvících zemích – od Ameriky po Austrálii, ale též v Jihoafrické republice, a v mnoha zemích Evropy – Německu, Holandsku, teď v Čechách.
A ještě jedna zajímavost - myslel jsem si původně, že v každé zemi budou hledat představitelku, která by byla podobná Judy Garlandové. Ale zjistil jsme, že mnohde ani příliš nevědí, kdo to Judy byla a berou to spíše jako obecný příběh o osudu pohasínající hvězdy. A tak ji v Jihoafrické republice bude hrát černoška a v Holandsku krásná žena vysoká 180 cm, zatímco Judy byla malinká.

Netoužil jste někdy své hry režírovat?
Víte, že vůbec ne. Myslím, že je to otrava. Já když tu hru napíšu, tak už mě pak nudí znovu ji číst. Je fakt, že se rád podívám na premiéru, popovídám si s herci, ale nimrat se v tom a trávit s hrou nekonečné týdny by se mi asi nechtělo. Myslím, že práce režiséra je neobyčejně těžká. A přiznejme si, vyjít s herci je mnohdy taky dost obtížné.

Chtěl byste dělat i něco jiného než psát?
Zatím mě psaní hodně baví. A nechci se ho zbavovat. Bylo by to taky pošetilé, když mám úspěch – jako kdyby herec poté co získá Oscara, odešel od herectví. Má to výhodu, že i když teď nějakou dobu nic nenapíšu, stále mě to bude živit na tantiémách. Ale abych jen nechválil. Být dramatikem je dost obtížné. Herec má konkurenci ve všech hercích svého věku, kteří jej obklopují. Ale dramatik neustále čelí konkurenci nejen žijících kolegů, ale všech dramatiků všech dob a všech zemí. A když se dramaturgie rozhoduje, co uvést – velmi často řekne – uděláme Hamleta nebo Višňový sad, ale málokdy se rozhodne pro současného autora, to je vždycky riziko. Takže si uvědomuju, že mám velké štěstí. A jsem za to vděčný.

24.7.2006 00:07:12 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

Festivaly (1), Recenze (3), Z éteru (2), Ze zlaté kapličky (1), Zveme ... (7)

reklama