Scéna.cz 

Odešla legenda českého poválečného filmu

28. února 1911 – 15.9. 2011
Otakar Vávra zemřel ve věku 100 let. Stal se tak jediným režisérem, který se dožil tak vysokého věku, prošel několika politickými systémy, a zanechal za sebou hlubokou stopu v české kinematografii. Na jedné straně v sobě nesl bohémskou noblesu první republiky, na straně druhé jej dnes mnozí tvůrci kritizovali za jeho přizpůsobivost politickým poměrům. Byl pragmatikem, levicovým intelektuálem a zároveň schopným řemeslným tvůrcem. Množství filmů, které má na kontě, je závratné, stejně jako jejich žánrový rozsah. Jeho přínos československé kinematografii, navzdory všem kritikám, je neoddiskutovatelné.

Otakar Vávra vstoupil do české kinematografie jako architekt bez filmařského vzdělání ve 30. letech, kdy vytvořil několik avantgardních filmů (nejznámější Světlo proniká tmou), a od té doby se jeho jméno objevovalo v československé kinematografii pravidelně. Měl tzv. nos na dobrá témata i na dobré spolupracovníky, ať už se týká herců či jiných uměleckých profesí. Od začátku 30.let psal z existenčních důvodů scénáře (většinou ve spolupráci), mezi nejvýznamnější patří Svítání, Maryša, Hlídač č. 47 či Její pastorkyně). Později psal scénáře a náměty výhradně ke svým filmům, často adaptoval literární díla českých autorů (např. Panenství, Předtucha.Krakatit, Jan Žižka, Jan Hus, Proti všem, Občan Brych, Romance pro křídlovku, Dny zrady, Sokolovo. Komediant ad.). Jako samostatný režisér debutoval dramatem Filosofská historie podle Aloise Jiráska (1937). Téhož roku převzal po zemřelém Josefu Rovenském režii Panenství. Do svých filmů obsazoval kvalitní herce z Národního a vinohradského divadla ((Štěpánek, Smolík, Deyl, Rašilov, Řepa, Šejbalová, Baldová, Matulová, Roland, Pačová, Boháč, Dostal, Rubík, Smolíková, Vášová, Záhorský, Dostalová, Pešek, Vydra, Karen, Vojta, Průcha, Brzková, Nasková, Waleská, (Korbelář, Martin, Nový, Rýdlová, Šlemrová, Hilmar, Nezval, Štěpničková, Gollová, Hanzlík), ale měl cit i pro to, aby divákům představil hvězdy (aby bylo na co se koukat), jako Mandlová, Baarová, Langová, Dítětová a Vítová). Mezi filmy, kterými zaujal v první epoše své tvorby, jsou patrně nejznámější Cech panen kutnohorských či Dívka v modrém. Vávra nepřestal pracovat ani za války, a hned po ní zaujal nákladnými snímky jako Nezbedný bakalář, Krakatit, Němá barikáda. To, co mu mnozí později zazlívali, byla velkolepá Husitská trilogie (Jan Hus,. Jan Žižka a proti všem) z 50.let, s hlavní postavou Zdeňka Štěpánka, která byla poplatná dobovému vnímání Husitů. Jako osvědčený tvůrce velkých pláten pak na počátku 70.let vytvořil válečnou trilogii Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy. Dá se říci, že do této oblasti historických velkofilmů se nikdo jiný u nás nepustil. Umělecky hodnotnou dobu zažil v 60.letech, kdy jednak stál jako „guru“ u zrodu filmové nové vlny (a většina tvůrců jako J.Menzel či V.Chytilová na něj nedají dopustit), a navíc sám ukázal, co umí. Série filmů – Noční host (1961), Horoucí srdce (1962), Třináctá komnata (1968), Zlatá reneta (1965, Romance pro křídlovku (1966) a Kladivo na čarodějnice (1969) – patří k tomu nejlepšího z české poválečné kinematografie. V pozdějších letech už k takovému tvůrčímu vzepětí nedošlo, nicméně na jeho kontě se objevila ještě více než desítka filmů. Po roce 1989 se už jen spíše objevoval v dokumentech jako svědek, sám natočil dokumenty Genus (o Lídě Baarové) a Moje Praha (2002). Do pozdního věku přednášel na FAMU (1946 – 2008), a vychoval celou řadu režisérů všech generací. Své vzpomínky zpracoval v biografických knihách „Zamyšlení režiséra“ (1982), „Třikrát před kamerou“ (1986), „Podivný život režiséra“ (1996) a „Paměti aneb Moje filmové století“ (2011).