Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Nikdy jsem nechtěl v amatérském divadle dělat sudího,

Letošní, 72. festival Jiráskův Hronov symbolicky zahajovala Kněžna. Řekli jsme si tedy, že by bylo vhodné, aby jej uzavřel Císař. A to nikoli císař ledajaký, ale ten náš legendární... pan profesor Jan Císař.

Hronov, na který jsem začal jezdit a bylo to v roce 1971, je zcela jiný než Hronov roku 2002. Mění se ovšem cestou evoluční, jsou to takové plíživé změny, ale nakonec si ten nový směr divadla vždycky najde cestu. Zažil jsem chvíle v období předlistopadovém, kdy se na nejvyšších místech nechtělo dát Hronovu jinou podobu. Bylo tu obsahové, ideologické a politické uzavření před jistými podobami amatérského divadla. Ale vždycky se najdou lidé, kteří přijdou na to, jak to, co je potřeba, někudy prosadit. Ukázat, že amatérské divadlo má ještě jiné tváře, než tu zaběhnutou, tradiční podobu. Hronov, který je s amatérským divadlem hluboce spjat, se proměnil radikálně. Je to dnes jeden velký seminář, o tom, jak bude vypadat, dnes rozhodují seminaristé. Dřív se například do divadla chodilo jen v černých šatech, a panovala velká nelibost nad tím, když to někdo nedodržel, a podívejte se dnes! Dramaturgicky se Hronov dnes neuzavírá žádné podobě, kdo je nominován, doporučen, tak se na Hronov dostane, a je to často velice různorodá směs.

Amatérské hnutí u nás je velice rozsáhlé, ale stále je můžeme dělit na taková ta divadla sousedská, která hrají většinou na vesnicích, a na divadla přehlídková...
Já nevím, jestli to dělení je tak úplně správné, spíše bych rozlišoval soubory, které nemají ani ambice, ani předpoklady, ani zázemí k tomu, aby se někam dál dostaly a ani se jim nechce příliš se někam dostávat. A pak si myslím, že jsou soubory, kde se scházejí ctižádostiví lidí, lidé, kteří jsou dokonce svým způsobem disponováni k tomu, aby to divadlo dělali na určité úrovni, kteří se pokoušejí proniknout dál a ti se pak dostanou do soutěží. Já si nemyslím, že všechny soubory musejí nutně chodit do soutěží. Ale jsou soubory ambicióznější, které po tom touží. Ta soutěž je pro ně nabídka, která, když ji objevíte a jste schopni s ní zacházet určitým způsobem, může být velice cenná. Soubor tak vstupujete do jistého srovnání, dostane se mu určité reflexe, jak je na tom, co umí, neumí, kde má nedostatky, kudy se ubírá. Já třeba nemám nejmenší potřebu souboru vysvětlovat, jak by to divadlo měli dělat. Proč?! To je jejich věc. Na nižší úrovni přehlídek to samozřejmě musíte hlídat a říct jim: víte přátelé, to se vám moc nepovedlo, a když už to chcete takhle dělat, tak byste na to měli jít odtud a odtud... tohle je šance, že si soubor objeví jisté souvislosti, a čím je vyspělejší, čím více se o divadle dovídá, čím více má vnitřních dispozic o tom divadle přemýšlet, tak tím spíše se v té soutěži cítí jak ryba ve vodě. I když se ti lidé můžou šíleně namíchnout. Myslí si třeba, že udělali veledílo, a v té soutěži to vyjde, že to veledílo není.
Ten druhý typ divadla, o kterém jste mluvil, sousedská divadla, se málokdy někam na přehlídku dostanou. Oni pracují jiným způsobem, a nechtějí, aby jim do toho někdo mluvil. Jsou uzavření v určitém typu práce, způsobu, jakým se prezentují, a nechtějí, aby jim do toho někdo sahal a kritizoval je. Takže si potom třeba zakládají vlastní festivaly, kam si zvou divadla podobného typu, a kde se vždycky přátelsky porovnají...

V jednom z představení letošního Jiráskova Hronova, Hoši z nároďáku, které hrají divadelní kritici ze spolku Puchmajer, je divadlo srovnáváno s fotbalem. Nepřipadáte si Vy trochu jako fotbalový sudí?
Já jsem nikdy nechtěl v amatérském divadle dělat sudího. Nikdy jsem si nemyslel, že tam dělám kritiku. Kdysi jsem si myslel, že je třeba se zabývat touto specifikou. Napsal jsem takovou knížku Práce porotce v amatérském divadle, kde jsem vymezoval, že kritika v takovém tom pěkném, a na druhé straně absolutním slova smyslu se o amatérském divadle prostě dělat nedá, protože amatéři mají pro tvorbu daleko složitější podmínky.
Zatímco u přehlídek na nižším stupni kritérium hodnocení stále zůstává, na Hronově je možný přepych, tady už žádné verdikty nepadají. V diskusích nám jde spíše o to zhodnotit, co je diváckým zážitkem, co je záležitost vnímání představení, než o to, abychom se pokoušeli o takové to zásadní kritické hodnocení.

Zůstaneme-li u sportovní terminologie, i ten obyčejný vesnický fotbal sudího potřebuje...
Ale divadlo opravdu není fotbal. Už dávno snili někteří divadelníci od Brechta k Honzlovi, že by bylo ideální, kdyby to fungovalo jako ve fotbale nebo v jakémkoliv jiném sportu. Jsou tam naprosto přesná a jasná pravidla, která stanoví rámec, i když v rámci těch pravidel nikdy neznáte výsledek. Hra se tam vyvíjí naprosto nečekaně a nikdo neví, jak to skončí, 1:0 nebo 10:0 .
To my v divadle nemáme, my nemáme jasná pravidla, vymezení, a vlastně se narozdíl od fotbalového soudce nemáme o co opřít. Kritik si musí ta pravidla vytvářet, zejména v této době, kdy už téměř všechna zmizela. Ta divadla si naopak vytvářejí svoje vlastní pravidla, a já jako kritik se je musím snažit pochopit, přesně je vyložit, popsat, a teprve je v rámci jejich pravidel posuzovat.

Ta pravidla se ovšem s vývojem velmi proměňují. Jak tuhle proměnu vnímáte?
Ta pravidla se znejasňují už řadu let, v poslední době je to naprosto zrychlený a naprosto zvětšený všeobecný proces. Pravidla se začínají vlastně posouvat někdy od počátku 19.století a po celé 20.století. Doba se mění, mění se skutečnost, v níž se divadlo pohybuje, z níž čerpá a do níž se zase nějakým způsobem vrací. Ta skutečnost je čím dál tím složitější, mnohovrstevnatější a rozbitější. Divadlo ty staré normy, pravidla a kritéria nemůže zachovat, musí hledat něco jiného. Čím víc do toho vstupuje tvůrčí subjektivita, celé to hledání je více rozprostraněno, rozšířeno, stratifikováno, je mnohem vrstevnatější. Tuhle dobu prostě nemůžete zachytit kritérii 19. století! Já vím, že Stanislavskij je zakladatel jistého typu divadla, ale tvrdošíjně se držet jen takového typu divadla by dnes bylo směšné, nic by se tím nedokázalo, nikdo by to nevnímal, o ničem by to nebylo. Takže ta stará pravidla Stanislavského činohry se musejí nutně nějak proměňovat, posouvat. Žijeme v jiné době a její pravidla se musí rodit dnes.

Jak byste tyhle myšlenky konkrétně aplikoval na hronovský festival?
Vzhledem k tomu, že tady vlastně nejsou žádná jednotná pravidla, musíme si je nějak vytvořit. Snažíme se proorganizovat řadu lidí, abychom se v tom vůbec orientovali. Na jedné straně stále existují klasické divadelní soubory, o jejichž definici jsem se tradičně pokoušel, takové to hudebně-dramatické divadlo, a pak něco, co nazývám netradiční činoherní divadlo. Spočívá v tom, že je zachována jen základní definice činohry, tj. že je to divadlo, které je mluvené - a zbytek může být různého druhu, tam se musíme orientovat opatrně, zjišťovat, co s ním uděláme. Každé z těch představení, která přijdou ze všech stran, má své příznivce, těch názorů je spousta. A naším úkolem je hledat společně meze, hranice, které jsou velmi široké, ale někdy ani ty nestačí.

Letos se tu hodně mluví o ambici, aby se Hronov postupně stal českým Avignonem...
Hronov je třeba nechat, aby se vyvinul, kam se vyvine... Jestli se sám vyvine v Avignon, ať se vyvine, ale nejde to dělat násilně. Já sám jsem byl jedním z prvních českých účastníků Avignonu ještě za Vilara, takže o tom mám svou představu. Ale myslím si, že Hronov k takové změně ještě nedozrál.

Josef Meszáros a Jana Soprová

10.8.2002 Redakce