zvláštní poděkování
Volný.cz

Petr Čech: Pro mě je nejpodstatnější být sluhou hudby…

Petr Čech

autor: Tomáš Vodňanský  

zvětšit obrázek

S varhaníkem Petrem Čechem se setkávám příležitostně na kůru Týnského chrámu, kde hraje a zároveň doprovází farní sbor Notre Dame. Kromě tohoto kostela hraje např. u sv. Havla, někdy u sv. Haštala… Jeho cesta k varhanám byla předurčena jeho otcem Jiřím Čechem v Opavě. Hudební nadání zdědila i jeho sestra Alena. S Petrem Čechem jsme se sešli v jeho prosluněné pracovně na břehu Vltavy, v ředitelské kanceláři Pražské konzervatoře, kde sídlí už rok. Kromě toho jsme se setkali i na přímém přenosu z MET v New Yorku. Jaké to je projít si školou od žákovských let, přes pedagogickou praxi až po funkci ředitele? Jaký má recept na pedagogický rejstřík? Jaké bylo jeho opavské dětství? A samozřejmě jsme se dotkli i jeho varhanické praxe, funkce regenschoriho v Týnském chrámu.

  • Na Pražské konzervatoři máte za sebou rok ve funkci ředitele. Považujete to za štěstí?
    Nevím, jestli je to štěstí… (Smích.) Silnější je pro mě pocit zodpovědnosti vést naši nejvýznamnější hudební školu. Prošel jsem si na této škole všemi stupni, které zde můžete zažít. Nejdříve jako student, potom coby řadový pedagog, vedoucí oddělení, zástupce ředitele… A v současnosti na celou školu pohlížím jako ředitel. Projít těmito jednotlivými stupni považuji za velkou výhodu.
  • Uzavřel jste svůj první školní rok ve funkci. Prozradíte, s jakými pocity?
    Ukončili jsme maturity, absolventské zkoušky… Mám pocit, jako bych nastoupil teprve před týdnem, či před měsícem. Plánů, hlavně vizí, ale také povinností, které bych chtěl zvládnout, je spousta. Na realizaci všeho byl ale zatím krátký čas. Nicméně již za ten rok se z mého pohledu podařilo velké množství vizí naplnit. Do pedagogického sboru jsme získali vynikající umělecké osobnosti – Petra Maláska, Danu Morávkovou, Honzu Potměšila a další. Daří se pořizovat nové hudební nástroje – do konce roku budeme mít v koncertním sále nový koncertní klavír Steinway, v současné době mám již z Magistrátu hl.m. Prahy, který je naším zřizovatelem, potvrzeno, že můžeme připravovat stavbu nových varhan do téhož sálu; o dalších činnostech – zejména pak stavebních – ani nemluvě. To by se však nemohlo realizovat bez mimořádné podpory zřizovatele i našeho sponzora – firmy Unicorn.
  • Sám jste hudebník, ale na konzervatoři máte rozmanité obory, kromě hry na hudební nástroje obor dramatický, zpěv… Jak se mezi tím vším pohybujete?
    Nemohu vědět vše o jednotlivých oborech. Důležité je umět se obklopit lidmi, kteří jsou v daných oborech zkušení, vědomostně i prakticky. Dospěli jsme k určitým změnám ve struktuře vedení jak toho užšího – tedy přímých zástupců ředitele až po změny ve vedení jednotlivých oddělení. K obměně došlo na dramatickém oddělení, novou vedoucí se stala Ilona Svobodová. Na oddělení klasického zpěvu Lída Nováková – Vernerová. Tyto kroky by měly být zárukou, že daná oddělení půjdou správným směrem.
  • Konzervatoř je umělecká škola. Předpokládám, že řídit tento typ školy se liší od např. strojní průmyslovky. Obecně panuje názor, že umělci jsou velké děti…
    Určitě jsou to specifické osobnosti, a v některých ohledech možná zůstávají i těmi dětmi. U jiných se projevují „divadelní manýry“, které mohou přenášet do školství, což nebývá zrovna šťastné. Někdy je velmi náročné toto odbourávat, a vysvětlovat, že škola není divadlo. Není jednoduché „ukočírovat“ všechny pedagogy, nejen jejich osobitě vyhraněné lidské i umělecké profily, ale i nejrůznější tvůrčí představy. Na naší konzervatoři působí okolo 250 pedagogů, mimořádných osobností, které se snaží přinášet své individuální pohledy do toho celku. A to je určitě dobře.
  • Sedíme v honosné pracovně, kolem nás jsou obrazy a busty…
    … Antonín Dvořák, Josef Suk, Friedrich Dionys Weber, první ředitel konzervatoře. Dvořák, jedna z nejvýznamnějších ředitelských osobností na počátku 20. století, tady má dokonce dvě busty. Z generace po 2. světové válce je zde Václav Holzknecht. Atmosféra, která tady na vás dýchá, je příjemná, ale zavazující. Nechci říct svazující, protože tuto školu je potřeba vést dál s aktuální dobou, jinou, než ve které ji vedli zmiňovaní předchůdci. Školou prošly osobnosti nejen jako ředitelé, ale i pedagogové a studenti. To všechno je zavazující, velká výzva a povinnost vést tuto školu co nejlepším a nejvhodnějším směrem v kontextu jejího celosvětového významu. Její prestiž nelze pouze udržovat, je potřeba ji nadále zvyšovat.
  • Jednou z těchto výzev je otázka učitel a žák. Má setrvat po dobu celého studia jeden pedagog, nebo by mělo dojít ke změně?
    Toto bylo předmětem mé koncepce rozvoje školy v konkurzním řízení. Osobně si myslím, že není dobré setrvávat u jednoho pedagoga extrémně dlouhý čas. Nejednou jsem zažil i u svých spolužáků, že celé své studium byli u jednoho pedagoga, což není úplně šťastné. Nejsem si jistý, zda tento model může správně rozvíjet osobnost žáka. Žák potřebuje dostávat nové informace, impulzy, potřebuje slyšet názory různých lidí. Pro rozvoj studenta to není obohacující. Ke změnám pedagogů, zejména po maturitě, kdy přechází žáci do 5. a 6. ročníku, směřujeme. Dokonce si myslím, že pedagoga by měli studenti měnit v rámci šestiletého studia automaticky. Samozřejmě, pro některé pedagogy to může být nepříjemné. Je těžké „zbavovat“ se studenta, který získává ceny v soutěžích. Jsou tady však studenti pro nás nebo my pro ně? Není to o nedůvěře vůči tomu pedagogovi, jde spíše o to pomoci žákovi. Přechodem k někomu jinému získá možnost poznat jiný styl výuky, a to mu může pomoci v osobnostním rozvoji nejen uměleckém, ale i pedagogickém.
  • Jakou zkušenost máte vy osobně?
    Když jsem studoval ve Stuttgartu na Hochschule für Musik und Darstellende Kunst a měl jsem pokračovat ve vyšším ročníku, tak mi můj pedagog varhanního oboru Jon Laukvik řekl: „Chceš ještě studovat u mne? Ne, že bych Tě nechtěl, ale měl bys poznat i něco jiného.“ Měl pravdu. Nicméně, byl jsem u něj v tu dobu pouze dva roky, takže jsem zůstal.
  • Pořád hovoříme o přínosech, ale co když si žák a pedagog nesednou?
    I to se v umělecké oblasti stává. Nesmíme zapomenout, že studenti k nám přicházejí v patnácti letech a v průběhu studia u nich dochází k životním změnám. Prožívají své nejnáročnější období z hlediska formování osobnosti. Mohou vznikat rozdílné názory, nezřídka může dojít k různým tenzím. Potom je nutné hledat jinou cestu, změna bývá nejlepší řešení.
  • Někteří studenti jsou úspěšní v soutěžích…
    To je věc, kterou jsem již nastínil. Plně chápu pedagoga, jehož žák nosí ceny ze soutěží, že nerad o takového studenta přijde. V umělecké oblasti to znamená, že úspěchy studenta se projevují i na růstu jeho pedagoga. To je zcela přirozené. Otázkou zůstává, co je potom v tomto případě priorita.
  • Student ovšem musí nejprve absolvovat přijímací řízení. Tady máte jako škola velkou zodpovědnost. Udělat správné rozhodnutí, rozpoznat, kdo má skutečně talent, kdo ne…
    U hudebních oborů se to obyčejně nestává. Za celou školu mohu říct, že naši pedagogové mají takové zkušenosti, že jsou schopní rozpoznat v danou chvíli talent. A musím podtrhnout, že talent je tím hlavním vkladem. Ale pouze vkladem. Důležité je však rozpoznat, zda jsou budoucí studenti schopní svůj talent nadále rozvíjet. To je pravé jádro problému. Protože určitým způsobem talentovaní jsou zde všichni. U přijímacích zkoušek ovšem nemůžete vytušit, jak se kdo na ně dlouho připravoval. Někdo dva roky, jiný měsíc. Ještě náročnější je rozhodování u zpěvu a herectví. Otázkou je, v kolika letech by měl jít člověk studovat zpěv. Vždyť v patnácti letech mnozí kluci ještě mutují. Jejich hlas může být úplně jiný, než jakým směrem se bude vyvíjet. Na klasický zpěv rádi přijímáme studenty, kteří už mají za sebou jinou střední školu. Hlas mají usazenější, hlasové proměny nejsou tak závažné.
  • Jak je to u muzikantů? Měli by si projít orchestrem? Nebo už se o něj pečuje jako o budoucího sólistu?
    U varhaníků a klavíristů je to poměrně jasné. U ostatních instrumentalistů je to záludná otázka. S většinou žáků se zde zachází jako s budoucím sólistou. Musíme si zcela nezastřeným pohledem uvědomit, že ani v dnešní konkurenci, v tom počtu muzikantů, který tady je, se všichni nemohou stát sólisty. Uvědomme si, že být sólistou je řehole. Nejen z hlediska fyzické náročnosti, ale hlavně z důvodů psychického zatížení. Jít před publikum jako sólista s vlastní kůží na trh, je něco jiného než být součástí orchestru. Tím však neponižuji hraní v orchestru! I pro orchestr je třeba hráče svým způsobem vychovávat, jednotlivci tu nemohou hrát zcela sólistickým způsobem. Každý způsob hry má svou specifičnost. Psychické vypětí u sólisty bývá větší. Ale zodpovědnost hráče v orchestru je též obrovská, i jeden hráč může orchestr zcela rozložit. V přístupu k výchově sólistů a orchestrálních hráčů bych dal za vzor německý styl školství.
  • Vraťme se ještě k vašim muzikantským kořenům…
    První krůčky u mě byly při hře na klavír na hudební škole v Opavě a následně v Ostravě. Potom jsem dojížděl do Ostravy na Janáčkovu konzervatoř, tam jsem zůstal do maturity. Pražskou konzervatoř jsem poznal v 5. a 6. ročníku. To vše se mohlo dít pouze za absolutní podpory a vytvoření zázemí od rodičů.
  • Do Prahy jste šel na doporučení svého pedagoga?
    Není to o tom, že bych z Ostravy utíkal do Prahy. V Ostravě jsem studoval u vynikajícího pedagoga Tomáše Thona, kterého učil můj tatínek. Takže to v podstatě byla škola mého otce. Je otázka, zda je dobré umělecký obor studovat u někoho z rodičů. Nejsem to schopen odhadnout. Pro mne byla tato varianta lepší, protože jsem nemohl tolik vzdorovat, jak bych si asi dovolil vůči rodičům. Vedle toho jsem studoval jako druhý hlavní obor také klavír u skvělé pedagožky Marty Toaderové. U té mi bylo umožněno pokračovat i na Pražské konzervatoři. Tím hlavním, co mě do Prahy lákalo, byly samozřejmě nesrovnatelné možnosti z hlediska hudebního života, u varhaníka primárně z pohledu nástrojů, ke kterým jsem se mohl dostat.
  • Vaše děti s Vámi také ochutnávají hudbu na kůru. Často Vám seděly na klíně při hraní na varhany…
    To je pro ně jen ochutnávání. Toto jsme zažili se sestrou také. Od otce jsme tak vstřebávali kulturu a umění podobným způsobem, vtáhl nás přímo do centra dění. Nicméně děti již také hrají, obě se věnují zatím klavíru.
  • Několikrát jste zmínil osvojování pedagogického kumštu. Přebral jste něco od svých pedagogů nebo si budujete vlastní rejstřík pedagogického přístupu?
    Vycházím určitě z toho prvotního. To byl ten dozor rodičů, abychom hlavně cvičili. Nebudeme si nalhávat, dítě nechce u nástroje strávit v deseti letech až čtyři hodiny denně. Svody spolužáků být celé odpoledne venku a další, je toho spousta. Samozřejmě, že máte touhu jít za těmi kamarády. Ale bez každodenní několikahodinové práce u nástroje se to prostě neobejde.
  • Prozradíte, jak to mají muzikanti s cvičením na nástroj v dospělosti?
    Pokud se už rozhodnete a s muzikou to myslíte vážně, už jen rozhodnutí vstoupit na konzervatoř je pro vás velký mezník. A rozhodnutí je to pro většinu hráčů konečné. Máte jasno, víte, kam směřujete. A uvědomujete si, že bez cvičení se to neobejde už nikdy.
  • Můžeme toto rozhodnutí přiblížit třeba ke kněžským slibům? Je to natolik silné?
    Kněz by své „povolání“ neměl opustit. Hudebník může, ale v podstatě nechce. Záměrně jsem vypíchnul slovo povolání. Ať kněz nebo umělec, ani jedno není prací, je to povolání. Bereme to jako přirozenou součást života.
  • U varhaníků bývá další hnací silou víra…
    Někteří, co hrají při bohoslužbě, jsou nevěřící. Varhany jsou samozřejmě s vírou nějakým způsobem propojené. Dává to další rozměr u varhanní hudby – povolání, koníček a ještě duchovní prostředí. Někdy na konzervatoři jsem třeba cvičil v kostele do půlnoci. To má také určitý vliv. Hrajete na královský nástroj ve chvílích, kdy jste v kostele sám. Atmosféra prostředí, duchovna, na vás působí, byť jste třeba prochladlý. Třeba Týnský chrám je v centru dění, kolem davy turistů na Staroměstském náměstí … a přesto jste najednou uvnitř na kůru v naprosto klidném prostředí.
  • Je něco, co byste budoucím hráčům rád předal?
    Měli by pamatovat na to, že slouží oni hudbě, a ne hudba jim. Ve chvíli, kdy jdu na pódium a jdu tam s tím pocitem, že jsem sluha hudby, tak jsem schopen se zcela ponořit do jejích služeb a oprostím se od okolního světa. Jsem zcela ponořený do hudby, jsem její služebník. V tu chvíli i psychika funguje tak, že jsem tam jen já a hudba. V okamžiku, kdy to někdo otočí, a hudba je sluhou toho sólisty sloužící pro jeho zviditelnění, je to cesta, která je pro hudbu nepřijatelná. Je nutné rozlišit dva pojmy. Zviditelnění a exhibicionismus. I umělec musí být v jistém slova smyslu exhibicionistou, je-li to v zájmu hudby. Nesmí to však překročit určité hranice. Pro mě je nejpodstatnější zůstávat v myšlence, být sluhou hudby…

    14.10.2019 19:10:15 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  • Časopis 42 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    Žebrácká opera (MdP)

    Časopis 42 - sekce

    DIVADLO

    Hurvínek se Spejblem na stopě vynálezu žárovky…

    Přebal alba

    Novinkové album z dílny Divadla Spejbla a Hurvínka pokračuje v linii zábavných i trochu poučných příběhů věcí celý článek

    další články...

    HUDBA

    Elán: Megakoncert

    Elán: Megakoncert

    Elán: Megakoncert
    Slovenská skupina v čele s frontmanem Jožo Rážem, který v těchto dnech slaví 65. narozeni celý článek

    další články...

    LITERATURA/ UM?NÍ

    Zvedá se Česká vlna!

    Jan Němec

    Česká próza je na vzestupu. Sílí zájem čtenářů, zvyšuje se kvalita knih a stoupá zájem kritiků. V řebříčcích p celý článek

    další články...