Scéna.cz 

Lenka Lagronová: Jako břitva

Východočeské divadlo Pardubice uvádí od letošní sezóny inscenaci Jako břitva. Hru Lenky Lagronové uvedla v české premiéře činohra Národního divadla v roce 2016 (režie Štěpán Pácl) pod názvem Jako břitva (Němcová).
Režií byl v Pardubicích pověřený osvědčený Radovan Lipus. Inscenace se odehrává ve velmi barvité výpravě Marty Roszkopfové. Díky horizontu v jedné barvě (např. zelená, šedivá ad.) vynikají kostýmy jednotlivých protagonistů. Radovan Lipus je přímo odborník na divadelní poetiku a obrazové čarování, do kterého dokáže zasadit jednotlivé postavy. Činoherní soubor v Pardubicích je zárukou kvality a dobře rezonuje s koncepcí režiséra.

Jak přistoupit k textu Lenky Lagronové? Zásadně nemůžeme počítat s hrou historickou ani životopisnou. I když v textu autorka zachycuje dobu národního obrození a bezesporu je inspirovaná velkou osobností té doby - Boženou Němcovou. Spíš vyniká česká společnost té doby a hlavně česká národní povaha.
Tyto abstraktní pojmy, kdy každý z nás coby Čech nemá na to, aby hodnotil v kontextu všech národní povahu. To je věc pohledu zvenčí, někoho jiného a hlavně nestranného. Proto nelze upřít Lence Lagronové určitou odvahu, pokusit se zachytit část historického okamžiku.
Inscenaci otevírá mužské osazenstvo vlastenecké společnosti v kavárně. Hlavním tématem jejich debaty je např. krasopis v podání učitele krasopisu Mužáka (Josef Pejchal). Ta scéna je skutečně bravurní. Pejchal si přímo vychutnává krasopisnou charakteristiku. Divák má pocit, že hovoří jako labužník o nejlahodnějším pokrmu.
Dále v ději přeskočíme do reje českého vlasteneckého plesu na Žofíně. A to už je zase dámská záležitost.
A protože Božena Němcová v Babičce vypravuje o blanických rytířích, vydá se do třetice již smíšená společnost mužů a žen na horu Blaník.

Lagronová vychází z dopisů Boženy Němcové, její rodiny a přátel. V podstatě text hry naznačuje určitou konstrukci, chcete-li schéma. A toho se drží režisér Radovan Lipus.Celé toto technicistní schéma narušují Anka (Romana Chvalová) a Majda (Ludmila Mecerodová), dvě ženy z lidu, posluhovačky, kuchařky, komorné, jak chcete. Jejich prostý česko - německý slovník, doslova bortí vyumělkovanost rodícího se spisovného jazyka českého. A možná ho lze vnímat jako podtržení rozdílu mezi měšťáckým světem a prostředím nižších vrstev. I když bychom se zase mohli pustit do debaty o hierarchii společenských tříd. V každém případě obě herečky si výborně poradili s onou jadrností a tvrdostí, aniž by na obě postavy tlačily. A šlo by to snadno.
Ze všech postav, které mají historický předobraz, uveďme Boženu v podání Martiny Sikorové. Ta své postavě dává sílu odvahy poprat se se svým osudem. Odhaluje kořeny svého manželství s Němcem (Martin Mejzlík). Zda šťastné, to už je uzavřená záležitost mezi nimi. Martin Mejzlík je úřednicky strohý a ostrý.
Fiktivní Bára (Petra Janečková) alter ego Němcové, ale také si za ní můžeme dosadit tajemnou Viktorku. Janečková je dostatečně strohá k Němcové. Na jevišti se setkávají Rozum a Cit. Tyto symboly přecházejí z jedné na druhou. V každém případě jsou si sobě oporou.
Jako břitva je inscenace o své době. Tlumočí odkaz úsilí určité společenské vrstvy o záchranu sebe sama a potažmo všech. Radovan Lipus se režie ujal s citlivým vnímáním onoho kontextu zodpovědnosti. Ono je jednoduché a laciné kibicovat např. u karet nebo u fotbalu, pokud sami nejste aktivními hráči. Zda se povedlo říznout do společenského svědomí břitvou či ne, to už je na vyhodnocení každého diváka.


Lenka Lagronová: Jako břitva
Režie Radovan Lipus; výprava Marta Roszkopfová; hudba Dorota Barová a dramaturg Jana Pithartová.
Osoby a obsazení: Božena (Martina Sikorová); Bára (Petra Janečková); Němec (Martin Mejzlík); Rottová (Jindra Janoušková); Johana (Eliška Lásková); Sofie (Karolína Šafránková); Frau (Dagmar Novotná); Mužák (Josef Pejchal); Doktor (Tomáš Lněnička); Básník (Jan Musil); Nakladatel (Jiří Kalužný); Profesor (Alexandr Postler); Anka (Romana Chvalová); Majda (Ludmila Mecerodová).
Psáno z premiéry 9. října 2021.