Scéna.cz 

Zemřel Zdeněk Potužil

Zemřel Zdeněk Potužil (*25. 8. 1947 - † 14. 8. 2023) byl jedním z nejvýraznějších představitelů českého studiového divadelnictví. Po studiích produkce na DAMU působil od roku 1974 jako umělecký vedoucí pražského klubu Rubín. Se skladatelem a režisérem Mikim Jelínkem založil v roce 1969 amatérské divadlo poezie, které v letech 1972–1982 získalo profesionální statut Divadla na okraji. Potužil se stal jeho ředitelem, režisérem a autorem mnoha scénářů.

Od původního divadla poezie postupně přešel k jevištním adaptacím známých literárních předloh tematicky zaměřených na osud člověka na okraji společnosti. K nejvýznačnějším patří jeho zdramatizování románu Kuře na rožni Jiřího Šotoly, Postřižiny Bohumila Hrabala, Mladý muž a bílá velryba Vladimíra Párala uváděná pod názvem Knedlíkové radosti či povídky Jacka Londona v pořadu Návod, jak hledat zlato.
Vyjma vlastních dramatizací a několika autorských projektů se zabýval též klasickými texty světové dramatiky (Romeo a Julie, Faust). Tyto inscenace vznikly ve společensko-politickém kontextu 70. let minulého století a mají společné znaky s tehdejšími autorskými divadly.

Ačkoli Divadlo na okraji ukončilo v roce 1987 činnost, Potužil v něm připravil na sedmdesát divadelních inscenací. Poté nadále setrval vedoucím a dramaturgem klubu Rubín.
S počátkem devadesátých let obrátil pozornost především k televizním režiím a scenáristice zahrnující pět desítek Nedělních chvilek poezie a patnáct literárních pořadů (například Labyrint světa Wiktora Osiatynskiho či Franz a Felice Ivana Klímy).
V televizi také spoluzaložil Volné spojení režisérů (Lucie Bělohradská, Jan Borna, Jan Urin, Zdeněk Potužil). Z tohoto období jistě stojí za zmínku inscenace Hic sunt leones, která se u nás jako vůbec první zabývala reflexí problému AIDS.
Za celou svou uměleckou kariéru připravil pro televizní diváky na pět set pořadů, především o poezii. Řada jeho publicistických pořadů vznikla ve společnosti Febio.

V sezoně 1992/93 působil jako režisér Činoherního studia Ústí nad Labem. S částí souboru pod vedením Petra Poledňáka brzy přešel do pražského Rokoka, kde od roku 1995 nastoupil na pozici uměleckého šéfa.
S Janou Kališovou a Ondřejem Zajícem vytvořil triumvirát režisérů, v rámci kterého si podržel po dobu následujících deseti let rozhodující vliv na vyhraněnou podobu této scény. Repertoár divadla zaujal zejména tituly pro teenagery (Tajný deník Adriana Krtka, Veřejný deník Olina Houbičky), které byly na českých jevištích ojedinělé. Pro mladé publikum též zpřístupnil klasické tituly (například tehdejší divácký hit Shakespearovy tragédie Romeo a Julie). Rokoko v té době velmi úzce spolupracovalo s Klubem mladého diváka.
Netradiční pohledy na divadelní formy i tabuizovaná témata přinesly tituly (Querelle z Brestu, My Přemyslovci, V hodině rysa). Dramaturgicky objevným a značně úspěšným titulem se stala Potužilova inscenace Na dotek, jež patrně jako první inscenace v Čechách zobrazovala internet jako prostředek pornografické komunikace. Marberova hra byla také první, která divadlu Rokoko přinesla nominaci na Cenu Thálie (v oboru činohra byl nominován herec Vladimír Dlouhý). Inscenace byla navrhována i v anketě Divadelních novin v kategorii Inscenace roku.
Zdeněk Potužil byl velmi sečtělým a vzdělaným tvůrcem, manažerem schopným odhadnout vkus diváka. Často sázel na bezprostřednost hereckého projevu a ojedinělá mnohdy kontroverzní témata, která rezonovala s jeho výraznou individualitou.

V nakladatelství TORST vyšla Potužilova autobiografie s názvem Život je krátký jak prásknutí bičem a v roce 2019 vydalo nakladatelství Milan Hodek sbírku jeho básní Teorie nespolehlivosti.
Zdroj: www.mestskadivadlaprazska.cz.