Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Lucie Polišenská: Na počátku cesty

autor: archiv divadla

Lucie Polišenská je stále ještě studentkou DAMU, má před sebou státnice i diplomku. Nicméně, patří k těm šťastným mladým hercům, kteří mají stálé angažmá . V nové sezóně se stala členkou Divadla Na Vinohradech.

Kde hledáte počátky svého zájmu o divadlo?
Pocházím ze Šumperka, a právě tady jsem chodila od šesti do osmnácti let do pěveckého sboru Motýli. Doslova jsme v něm prožila své dětství. S tím taky souvisí můj zájem o divadlo. Každoročně jsme jezdili na tábory, kde jsme samozřejmě především zpívali, ale mezitím jsme připravovali různé programy. Buďte kreativní, dělejte si zábavu sami – říkali nám, a my jsme vymýšleli a hráli všelijaké scénky a předváděli si je navzájem. Jak jsme postupně dorůstali, pravidelně na tábory jezdil takový „pokoj“ holek, bylo nás asi devět. Takže pak už jsme program pro ostatní dělaly jen my samy. Tehdy mě poprvé napadlo, že by to možná mohlo směřovat i někam dál. Tak jsem se zeptala ve zdejším amatérském souboru, který vedl Zdeněk Stejskal (byl zároveň hercem šumperské profesionální scény), jestli by mě vzali. Dostala jsem nabídku na takovou zlou dvorní dámu v pohádce, a ve Studiu 123 jsem hrála ještě v Rozmarném duchovi. Pak se mě Zdeněk zeptal, jestli bych si nechtěla zahrát v komparsu v šumperském divadle v muzikálu Nejkrásnější válka. Z toho jsem byla nadšená. Nejenže mě to strašně bavilo, ale navíc jsme se tady potkala s některými mladými herci, se kterými spolupracuju dodnes, ale taky s Davidem Drábkem, kterým tam tehdy režíroval Kabaret.

Takže jsme na počátku cesty, ale ještě před DAMU...
Končila jsme tehdy zdravku – jsem všeobecná zdravotní sestra, a rozhlížela se,co dál. Herečka Boďka Pavlíková mě připravila na DAMU, dělala jsme zkoušky a vyšlo to...

Jaké měl váš ročník DAMU pedagogy?
Vedoucí ročníku byla Jaroslava Šiktancová, učila nás Marie Málková, v prváku také Boris Rösner, pracoval s námi také Lukáš Hlavica.

V divadle DISK jste měli docela zajímavý repertoár, hrála jste skoro ve všem, ale menší role...
Já jsem si to totiž vybrala už o rok dříve. Měla jsem štěstí, že jsem mohla alternovat s Pavlou Beretovou roli Tequily ve hře Petra Kolečka LÁSKA, VOLE. To byl pro mě obrovský zážitek, takže mi potom už tolik nevadilo, že jsem neměla moc velké role. Ale zahrála jsem si třeba v Mayenburgově TURISTOVI, SVĚTĚ KOLEM NÍ, VÉVODKYNI Z AMALFI. Asi nejraději jsme měla Stoppardovu hru Na flámu, ta měla i největší ohlas u diváků. Nejvíce překvapení jsme byli, když jsme to hráli v Brně na festivalu Encounter, kde byly reakce opravdu nečekané, spontánní.

Vy jste měla ale také mimoškolní aktivity – třeba spolupráce s Malým vinohradským divadlem.
To zase souviselo s Davidem Drábkem. Při naší spolupráci v Šumperku jsme si asi nějak sedli, takže mi zavolal a já kývla. V souboru jsem navíc znala Gustava Haška a Hanku Mathauserovou, kteří hrávali v Šumperku. Hra se jmenovala BERTA, hrajeme ji do dneška., a ta spolupráce byla skvělá. Já nemám ráda, když na mě někdo křičí, ale když je to tvůrčí – a David takhle umí pracovat. Máte pocit, že vám to vzniká pod rukama, ale vždycky vás dovede tam, kam chce.

Mně se Berta, kterou hraje Malé vinohradské divadlo v Minoru, moc líbí...
Mně taky, a moc rádi to hrajeme. Bohužel reklama je malá, často to hrajeme jen pro pár lidí. Takže udělejme propagaci alespoň tímto rozhovorem. Lidi, přijďte se podívat na Bertu!

Tak mě napadá, že David Drábek má asi podíl i na tom, že jste teď ve vinohradském divadle?
To určitě. Byl to právě on, kdo mě pozval do své inscenaci VĚC MAKROPULOS, takže jsem měla možnost se tady prezentovat. Pak přibyl záskok do IDEÁLNÍHO MANŽELA a od nové sezóny toho asi bude více. Teď premiéra ZKOUŠKY ORCHESTRU, a na jaře ŽENITBA s Vladimírem Morávkem.

Připomeňme, že jste si mezitím zahrála (a stále hrajete) ve Stavovském divadle ve hře SRPEN V ZEMI INDIÁNŮ.Vyzkoušela jste si velké i malé jeviště. Dá se říci, že vám něco vyhovuje lépe?
To si netroufám říct, na to mám ještě málo zkušeností. Malý prostor je někdy příjemný, ale velký prostor zas dává člověku takový osvobozující pocit – protože je tam paradoxně „schovaný.“

Jste známa pod přezdívkou Kecka. Jak vznikla?
To je strašně dávná přezdívka, ještě ze sboru. Když jsem přišla do Prahy na DAMU, tak jedna spolužačka říkala – jé, ty jsi Lúca ze zdravky... což mi přišlo hrozné, a tak jsme prosadila svou přezdívku . Spolužáci to vyprávějí tak, že jsem jim pohrozila – Kdo mi nebude říkat Kecka, tak dostane krvavou facku. Ale to není žádná pravda! To jsem nikdy neřekla.

Máte nějaké oblíbené dramatiky?
Já to takhle nemám rozdělené, mám ráda všechno. Záleží na tom, jak je to udělané. Ale můžu říct, že moc nemusím novou německou dramatiku, je na mě drsná. Spíš dávám přednost takovým normálním příběhům, kde nejsou žádné naschvály. A já se můžu bavit jen tím, jak to ti lidi hrajou. Právě na Vinohradech se mi teď líbil Obchodník s deštěm.

A co vám říká autorské divadlo?
Jednak do toho zapadá Berta s Malým vinohradským, a teď budeme hrát v Divadle Čertovka takový kabaret, ke kterému mě přibrali kluci, kteří chodí o ročník níž – Igor Orozovič, Milan Šotek a Jiří Suchý z Tábora. Hraje s námi ještě Klára Klepáčková. První část se jmenuje Kabaret Calembour, druhá Borůvčí. Je to hrozně hezký, taková návaznost na malé formy jako Semafor.

Vy jste takový herecký typ, který je na divadle hodně žádaný. Asi bych spíše tipovala, že se uplatníte hned v tzv. charakterních rolích a nebudete hrát naivky, ale opak je pravdou – např. režisér Dušan Klein si vás vybral právě do role naivky ve filmu Svatba na bitevním poli. Chtěla jsem se zeptat, zda jste někdy netrpěla komplexy?
Vlastně ani ne, brala jsem to tak, jak to je. A ani jsem se nedočkala žádným narážek ze strany spolužáků. Je fakt, že na pohybových hodinách jsem se někdy plácala jako vorvaň ,cítila jsem se trochu handicapovaná, že třeba neudělám dvojité salto, ale nehroutila jsem se z toho. A rozhodně jsem neměla žádné úlevy.

Jak jste na tom s filmem?
Zahrála jsem si ve SVATBĚ NA BITEVNÍM POLI, ale dál nic moc. Moji kamarádi chodí na castingy každý týden dvakrát, já jsem byla jen jednou, a to ještě, když mi zavolali. Myslím, že filmu ani reklamě mě moc nechtějí, nevím proč. Ale nějak mi to nevadí, mám hodně aktivit, které mě baví.

Máte nějaké koníčky?
Já jsme vlastně celou dobu chodila do sboru, tak jsem na žádné další koníčky neměla čas, všechno se točilo kolem toho. Byla to pro mě zásadní životní věc, takže do jiného sboru chodit nechci. Navíc bych na to ani teď neměla čas. Hraju na kytaru, jsme samouk. Umím asi pět písniček, které hraju pořád dokola a už tím všem lezu na nervy. Takže asi budu muset rozšířit repertoár.

Lucie Polišenská (*1986, Šumperk)
Vystudovala zdravotní školu a poté činoherní herectví na DAMU (ještě má před sebou závěrečné zkoušky a diplomku). Pohostinsky si zahrála ve Stavovském divadle (Srpen v zemi indiánů). V nové sezóně se stala členkou Divadla Na Vinohradech, kde už v době studia hostovala ve Věci Makropulos.

12.10.2009 00:10:43 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!