Scéna.cz 

Mezinárodní poselství indického dramatika G.KARNADa

Světový den divadla byl založen v roce 1961 Mezinárodním divadelním ústavem (ITI). Mezinárodní den divadla, který připadá každoročně na 27. března, slaví střediska ITI a mezinárodní divadelní komunita. Při této příležitosti se pořádají četné národní i mezinárodní divadelní akce. Jednou z nejvýznamnějších je zveřejnění mezinárodního poselství, jehož autorem je již tradičně světově významná divadelní osobnost, kterou vybírá a pověřuje Mezinárodní divadelní ústav.
Poselství indického dramatika Girishe KARNADa
Natjásástra je jedním z nejstarších pojednání o divadle na světě. Vzniklo nejpozději ve třetím stol. př.Kr. První kapitola líčí zrození dramatu.
V oné době byl svět ve stavu mravní otupělosti. Lidé se stali otroky iracionálních vášní. Bylo třeba nalézt nový způsob ("lahodící oku i uchu a zároveň povznášející"), jak z tohoto stavu vyvést lidstvo. Proto použil Brahma, Stvořitel, části ze čtyř Véd (posvátných knih) a vytvořil text pátý, Védu o divadelním představení. Ježto se však bohové nedokáží podřídit disciplině dramatu, byla nová Véda předána člověku, Bhárátovi. Ten pak se svými sto syny a několika nebeskými tanečníky, seslanými Brahmou, uvedl první hru. Bohové nadšeně pomáhali vylepšit výrazové prostředky nového umění.

Hra, kterou Bháráta nastudoval, líčila střet bohů a démonů a byla oslavou konečného vítězství bohů. Ale démoni v obecenstvu se cítili hluboce uraženi a proto použili svých nadpřirozených schopností a představení narušili: ochromili jazyk, pohyby i paměť herců. Bohové vzápětí démony napadli a mnohé zabili.
Došlo k vzájemnému mrzačení. Proto přistoupil Brahma, Stvořitel, k démonům a promluvil k nim. Vysvětlil jim, že drama ukazuje stav tří světů. Zahrnuje etické cíle života - duchovní, světské a smyslné -, i jeho radosti a žal. Neexistuje jediná moudrost, jediné umění, jediná emoce, která by nebyla v dramatu obsažena.
Poté požádal Brahma Bhárátu, aby v představení pokračoval. Nevíme, zda druhé představení bylo úspěšnější než to první.
Učenci komentující tuto kapitolu automaticky předpokládají, že mýtus odsuzuje démony. Domnívají se, že chování démonů dokazuje, že nepochopili pravou podstatu divadla. Brahmův projev o divadle se stává podstatou mýtu.
To je podle mého názoru absolutní nepochopení mýtu. Sama skutečnost, že démoni (na rozdíl od bohů) nepoužívají fyzického násilí, ale napadají pouze "jazyk, pohyby a paměť" herců dokazuje, že pochopili jemnější stránky představení.
Důležitější však je, že zde máme uctívaný text, napsaný, aby nás poučil o umění a technice inscenování her, a tento text hovoří o vůbec prvním divadelním představení v lidských dějinách. Sám Stvořitel se na projektu podílel spolu s ostatními bohy, nebeskými nymfami a školenými herci. Výsledek měl být neobyčejně úspěšný. My se však dovídáme, že to byla katastrofa.
V textu je nevyslovené prohlášení, jemuž se vědci vyhýbají. Snad jim poněkud vadí. Jeho implikace rozhodně jsou v rozporu s pozdější indickou estetikou, která tvrdí, že hlavním smyslem divadla je odpoutat obecenstvo od vnějšího světa a uvést je do sdíleného stavu potěšení.
Domnívám se, že mýtus ukazuje podstatnou charakteristiku divadla, kterou Brahmovy smířlivé poznámky rozhodně nemohly připustit, že totiž každé představení - byť sebepečlivěji připravené - nese s sebou riziko neúspěchu, narušení a tudíž i násilí. To nejmenší, co každé představení potřebuje, je hrající člověk (to znamená předstírající, že je někým jiným) a pak nejméně jeden další, který se na něho dívá, a to je rozhodně situace plná nejistoty.
Svět ještě nikdy nepoznal tolik dramat jako dnes. Rozhlas, filmy, televize a video nás dramaty přímo zahlcují. Tyto formy sice dokáží obecenstvo zaujmout nebo i rozzuřit, ani v jednom případě však nedokáže divákova reakce změnit vlastní uměleckou událost. Mýtus o prvním představení zdůrazňuje, že v divadle tvoří dramatik, herci a obecenstvo kontinuum, které bude vždy nestabilní a tudíž potencionálně výbušné.
Proto kdykoliv se divadlo chce vyhnout riziku, podepisuje vlastní rozsudek smrti. A to je také důvod, proč bude divadlo, byť by se jeho budoucnost jevila černě, dál žít a provokovat. Giriš Karnad