Scéna.cz 

Con Amore: Lana a skoby s sebou

Soubor Mahenovy činohry Národního divadla uvedl ve světové premiéře inscenaci Con Amore (S láskou). Autorský tým - Jiří Šimáček, Zdenek Merta, Stanislav Moša a Zdenek Plachý se nechal inspirovat slavnými romantickými příběhy tragických lásek – Tosca, Tristan a Isolda a Evžen Oněgin. Všechna tato díla patří ke klasické operní látce. I když spojnicí všech příběhů je láska, bude celek vůbec fungovat? Jak bude inscenace vypadat bez mohutné a kompaktní hudby? Pochybnosti jsou jistě na místě, ale... Látky se chopili zkušení divadelníci, mezi něž bezesporu Moša, Merta, Plachý a Šimáček patří. Snad by to mohlo vyjít.

Příběh nastartuje gangsterské přepadení jak z nejdrsnějšího mafiánského filmu. Další podpásovkou je, že členové „gangu“ jsou policisté a celá akce je v režii policejního náčelníka. Divák je zmatený, ale přesto dobře vybuzený. Rychlá akce neumožňuje v hledišti spánek. V kontrastu zaznívají předehry výše jmenovaných oper.
Scénář inscenace Con amore začíná fungovat a skutečně funguje. Transkripce všech tří děl jde po společné dějové lince. Mezi postavami vznikají zápletky, postupně se prolínají, tak jak naznačuje režie v ouvertuře představení, kdy se na jevišti minou všichni zúčastnění. Letmými pohledy naznačují možné budoucí vztahy. Mrknutím očí vzniká inicializace interakce mezi zúčastněnými.

Problémem zůstává nadbytečnost některých postav, zejména policisté, zdravotní personál atd. To se projevuje i v někdy nudných, polopaticky popisných dialozích. Škoda, tato dramaturgická nedůslednost zbytečně ubližuje. A stačilo málo, vyšší míru citu pro práci se slovem. Kompenzací je zvládnutá scéna, zejména ilustrativní videodotáčky, místy až naturální (zejména sebevražda Ivany – Isolda a Richarda – Tristan). Hudební pojetí v úpravách Zdenka Merty inscenaci rovněž prospívá. Režie vsadila na klipovitost a spád. Vcelku dobře toto pojetí komunikuje s dnešní dobou. Rovněž tím vzniká až absurdní pnutí mezi proklamovanou romantikou, ctností a rytířskostí hlavních hrdinů. Vedle silných milostných emocí, které hlavní protagonisté publiku nefalšovaně předávají, je nutné podtrhnout postavu náčelníka. V tomto případě se vyzdvihuje protikladné osudové monstrum, které nejen řídí děj, svým způsobem v dogmatickém až totalitním patosu neomezené moci a síly. Představitel Jan Grygar si všechny tyto nuance temnosti naplno užívá. Otázkou je, zda s mírou?
Richard Michala Slaného je přesvědčivý. Jeho emoce k Ivaně Kláry Apolenářové jsou přesným výsledkem alchymie, která je romanticky označovaná pojmem láska, a která si prostě šibalsky nevybírá (nebo vybírá, ale její daň je neúprosná – jeden musí z kola ven...). Evžen Petra Halberstadta je přesně civilní, coby kameraman se dokáže detailně dívat na svět. Prvek rytířskosti je v inscenaci prostoupený školou šermu. Galantnost tancem...
Velmi výrazná v hereckém ztvárnění postavy je Tereza – Tosca Eriky Stárkové. Její milostný úděl je nejostřejší – zabíjí Náčelníka, což ovšem odůvodňuje jeho již zmíněná zákeřnost. K velké vroucí lásce je nucena i k obrovskému ponížení. Vzestup a pád je vysílán do hlediště velmi intenzivně. Podobné rozervanosti jsou vystavené i další ženské hrdinky – Ivana v podání Kláry Apolenářové, která musí vychutnat kalich ublížení blízkému svému v čase, kdy je oslaben (že by tvrdé přírodní zvířecí zákonitosti – slabý nemá šanci...).

Con Amore jako divadelní celek funguje. Je emotivně působivý. Jeho cesta k divákovi nepovede po uhlazené asfaltové silnici, bude to spíše výstup na skálu. Lana a skoby s sebou.