zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Zkrocení zlé ženy v Národním divadle

Zkrocení zlé ženy v Národním divadle

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Národní divadlo představilo v polovině února novou shakespearovskou inscenaci – ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY. Podruhé se tak do souboje s klasikem pustil režisér Martin Čičvák.

Jeho inscenace sklidila značně nelibé recenze. Proč? Problémů je hned několik. Ten první tkví už v samotném Shakespearově textu, o němž se už po staletí vedou spory, zda slavný alžbětinec v tomto případě nenarouboval na starší hru několik svých geniálních monologů, a jaký smysl vlastně má „špásovný“ prolog, kdy skupina šlechticů pro svou kratochvíli převleče opilého dráteníka do šlechtického oděvu a snaží se mu vsugerovat, že ve svém předchozím životě měl amnézii a teprve nyní procitnul ve své pravé podobě. Potíž je v tom, že tento motiv se ve hře vzápětí vytrácí a narozdíl od jiných Shakespearových her nemá adekvátní závěr v epilogu. Jen v některých inscenacích je logický závěr dohrán němě, většina inscenátorů se však problému vyhne vyškrtnutím úvodu.

Martin Čičvák naopak úvodu věnoval až nepatřičně mnoho času. Po neúspěšném lovu, v němž se figurují budoucí nápadníci jako štěkající smečka psů, si jeden z šlechticů vymyslí náhradní kratochvíli a později jako sluha Grumio (hraje ho Jiří Štěpnička) v samotném „krocení“ zastává roli jakési šedé eminence, která lehce manipuluje děj.

Hlavním problémem inscenace je ovšem nenaplnění očekávání diváků (včetně kritické obce). Všichni jsou připraveni na veselost a jen takové hravé mučení nezkrotné žínky, zatímco zde se před ním rozvíjí dosti krutá hra o mužském světě, ve kterém dobrá žena tzv. drží hubu a krok. Pozornému divákovi tedy neujde, že žena (Kateřina), která se chová jako muži, je odmrštěna a pohrdána, zatímco ta, která s muži manipuluje po žensku (Bianca), je nejen přijímána, ale i zbožňována. Konec je více než výmluvný. Kateřina je sice donucena k poslušnosti, ale její výmluvné gesto na konci závěrečného monologu - tedy náznak, že je v jiném stavu, a následná reakce Petruchia - dává tušit, že se poučila, jak na muže.

K celé koncepci jsem si sama pro sebe našla klíč, když jsem příběh konfrontovala s (nejen naší) politickou scénou. Sami si jistě dosadíte některé z političek, které se snažily křikem prosadit v této mužské disciplině, a spokojenosti dosáhly teprve poté, co rozumně přešly do role manželky některého z politických kolegů a matky jeho potomka.

Souvislost se současností naznačuje už úvodní scéna, v níž vrávorající Igor Bareš (nikoli jako dráteník, ale chlápek v lehce uváleném obleku, později převlečen za Petruchia), pronásledován uvaděčkou pronikne na scénu Národního divadla, hodnotí nápis Národ sobě i finanční situaci národa, který si může dovolit takový přepych, a poté se zhroutí v opileckém delíriu. Následuje scéna, kdy jej skupinka lovců a jejích „psů“ zmanipuluje do role kašpara. Až poté děj přechází v hru, na kterou diváci přišli – totiž v krocení zlé (tedy hlučné a tím nepříjemné) ženy. Plejáda pánů, víceméně bizarních figurek, mezi nimiž rozeznáme pragmatiky, romantické naivy i zdatné manipulátory, má v podstatě jediný cíl –co nejsnadněji získat finanční zabezpečení (a k němu pokud možno neproblematickou ženu). To, že se ve svých předpokladech mýlili, se ukáže na konci, kdy jim jak tichá Bianca (Jana Pidrmanová), tak i vdovička (Jaromíra Mílová), a nakonec i Kateřina (Pavla Beretová/ Lucie Žáčková) dají pocítit, že jejich představy o ideální ženské poslušnosti byly liché.

Samotná koncepce tedy není nezajímavá, nicméně v jejím rámci zcela vypadly motivy, které na hře diváky zajímají – tedy erotické vábení, laškování a konečné smíření obou stran. Do popředí vystupuje především hořkost vzájemných vztahů, ziskuchtivost, touha po manipulaci z obou stran a pragmatičnost, v níž láska nemá místo. Existenciální rozměr, množství symbolů, mnohdy podivné motivace jednotlivců– to vše lze sice v inscenaci nacházet, ale mnohé vám dojde teprve poté, co si přečtete zasvěcené eseje v programu. Diváci se ovšem chtějí bavit, a to jim tato inscenace příliš neumožňuje.

7.3.2011 23:03:26 Jana Soprová | rubrika - Recenze

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Bastard (Městské divadlo Brno)

Články v rubrice - Recenze

Mefisto: bezvýznamná rozhodnutí s kořeny zla

Robert Mikluš (Mefisto)

Činohra Národního divadla Praha se vrací do Státní opery. Pod vedením režiséra Mariána Amslera vstupuje na jev ...celý článek


Zlatovláska: jevištní adaptaci obohacuje filmový střih

Šimon Obdržálek a Oldřich Kříž (Zlatovláska)

Hudební divadlo Karlín uvádí na Malé scéně klasickou pohádku Karla Jaromíra Erbena ZLATOVLÁSKA v úpravě Jana P ...celý článek


Nejbližší: přijmout změny vyžaduje odvahu

M. Dancingerová,  A. Rusevová, J. Burýšek a V. Zavadil

Činoherní klub Praha uvádí v české premiéře divadelní hru NEJBLIŽŠÍ amerického dramatika Joshuy Harmona. Tato ...celý článek



Časopis 18 - sekce

HUDBA

Sum 41 - Heaven: X: Hell

Přebal alba

Zakládajícími členy skupiny Sum 41 jsou zpěvák a kytarista Deryck Whibley, kytarista Dave Baksh, baskytarista celý článek

další články...

OPERA/ TANEC

Jan Šikl vydává kompilaci scénické hudby

Přebal alba

Skladatel, aranžér a multiinstrumentalista Jan Šikl vydává dvě alba, na kterých zkompiloval výběr ze své dosav celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Dny evropského filmu znají své vítěze

Bez dechu (Without Air)

Na mezinárodním festivalu Dny evropského filmu (DEF) byly dnes slavnostně předány v pražském kině Přítomnost f celý článek

další články...