Scéna.cz 

Tereza Dočkalová: Počátek je v mojí velké fantazii…

Také letošní shakespearovské léto na Pražském hradě obohatilo několik pohostinských představení ostravské produkce Romea a Julie v režii Pavla Šimáka. Roli Julie temperamentně a zároveň citlivě hraje herečka divadla Aréna Tereza Dočkalová. Když jsme si na Nejvyšším purkrabství povídaly, pršelo, takže nebylo jisté zda se vůbec bude hrát.

Hrála jste už v dešti?
Samozřejmě, už jsme v dešti hráli několikrát, a na jevišti byly třeba dva centimetry vody... Ale mě to vlastně baví. Když lidi přijdou, a vydrží a vy víte, že přišli kvůli vám, tak se na déšť dá zapomenout.

To ovšem není v případě tohoto představení jediná voda na jevišti. Jako Julie jste v rakvi ponořená ve vodě...
Naštěstí je voda velmi teplá, takže myslím, že je mi nevětší teplo z celého Hradu (smích). Vyloženě si tam hovím. Je to zvláštní scéna, lidem se buď líbí nebo to vůbec nevezmou, nic mezi tím. Můj táta mi třeba řekl, že měl z toho pocit vlhké hnusné kobky, tak jak to má být. Režisér Pavel Šimák to vyložil tak, že je to rituál, nějaká konzervační voda.

Jste opravdu tak temperamentní, jako je vaše Julie?
Je pravda, že jsem kdysi byla dost hyperaktivní. Takže je možné, že tam něco z toho zůstalo. Ale je to spíše dáno tou rolí než mnou.

Byla byste schopna se zamilovat tak bláznivě jako Julie?
Asi jo...stoprocentně. Někdy se ta hlava zapomene...

Vy jste velmi mladá, ale se Shakespearem máte už docela dost zkušeností. Vzpomenete si kolik rolí v jeho hrách jste už hrála?
Jistě, že si vzpomenu- tolik jich zas nebylo. První zkušenost byla v předminulém ročníku Sakespearovských slavností- Komedie omylů, kde hraju Lucianu. V divadle v Ostravě alternuju Ofélii v Hamletovi a ještě jsem hrála takovou malinkou roli řemeslníka a zeď ve Snu noci svatojánské.

Takový shakespearovský repertoár vám může závidět lecjaká starší herečka. Je nějaká shakespearovská role, kterou byste si chtěla zahrát?
Já jsem si vybudovala takovou obrannou odpověď, že nemám žádnou vysněnou roli. Spíše sním o tom, abych každou roli zahrála dobře. Není nic, co po čem bych vyloženě toužila. Co přijde, přijde. Uvidíme.

Jak jste se vlastně dostala k herectví?
Na herectví sice došlo později, ale myslím, že ten počátek je v mojí velké fantazii. Když jsem byla malá, potkal mě úraz a dlouho jsem byla sama v nemocnici. Nedalo se dělat nic jiného, než si vymýšlet, vytvářet si v hlavě různé příběhy. To mi šlo – a myslím, že v tom jsem ještě pořád strašně dobrá! A tak vznikla taková energie, která potřeboval nějaký odbyt. Takže jsem napřed psala, což už mi dnes připadá docela legrační. Pak přišly kamarádky s tím, že se hlásí na konzervatoř - že tam není matika, takže je to super škola. Taky jsem to zkusila vyšlo to.

Kdo vás na konzervatoři učil?
Byl to pan Ladislav Slíva. On není herec, ale dramaturg. Ten nás velmi citlivě vedl, nijak krutě do našeho vývoje nezasahoval, takže jsme „samorostně“ vyrostli. Ale když se ohlídnu, tak se mu to povedlo – mí spolužáci mají před sebou výbornou kariéru, např. Radúz Mácha jde do Národního divadla, Vojtěch Fülep se zase dobře chytil ve světě nového cirkusu, Andrea Mohylová hraje čtvrtým rokem v Národním Moravskoslezském a Lucie Schneiderová nastupuje příští sezonu do Mahenky.

Vy jste zůstala v Ostravě, a ve zdejší Aréně za sebou máte spoustu krásných rolí.
Myslím, že v divadle je ojedinělé, že někdo někomu dá šanci a vypiplá si ho. Já za tohle můžu děkovat Ivanu Krejčímu, že vsadil na divokou kartu, tedy na mě, i když netušil, jak to dopadne a dal mi krásnou roli Niny v Rackovi, kterou jsme v Aréně začínala.

V minulé sezóně jste hrála kromě už zmíněné Ofélie např. Andělu v Pensionu pro svobodné pány, Emílii ve hře Dávníkové Aňu ve Višňovém sadu nebo Mitzi v Taboriho Jubileu. Na co byste diváky pozvala?
Moc dobře se mi hraje Mitzi v Jubileu, je to první uvedení téhle Taboriho hry u nás. Režíroval to Andreje Ochodlo což napůl Polák a napůl Němec, a myslím, že je to velmi dobré představení - má hloubku, katarzi. Lidi by to mohlo bavit.

A co vás čeká v další sezóně?
Zkoušíme teď Proces s režisérem Rajmontem, já tam mám čtyři ženské role. Svádění čtyřikrát jinak. To je hra úplně odjinud, než jsem doteď byla zvyklá. Je to spíše matematika nežli vášně a emoce.

Prozradila jste, že jste kdysi psala. Neláká vás autorské divadlo?
Ráda bych se něčeho takového zúčastnila, ale to by musel s nápadem přijít někdo jiný. Moc se mi nechce se zapojovat do nějakých cipovin, spíš by mě bavilo, kdyby mi někdo řekl: Mám takový a takový nápad, chci říct tohle o této době. Kdybych to cítila stejně, šla bych do toho. Ale zatím se to nestalo – tak snad se to stane...

Máte nějaké koníčky?
Poslední dobou spíš klid, člověk se tím divadlem tak nějak amputuje od různých zábav. Ale ráda maluju a baví mě filmy. Asi nejvíc od mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárritu, třeba 21 GRAMŮ nebo Biutiful. Takové sondy do života. A pak taky výtvarné snímky, třeba Michela Gondryho – zkrátka dobré filmy.