Scéna.cz 

Zemřel dramatik Jiří Hubač

27. srpna 1929 - 27. září 2011
Pana Jiřího Hubače jsem nejprve znala jen z jeho tvorby - vedle televizních scénářů byl pro mě autorem skvělé adaptace Clavellovy knihy Král Krysa, kterou jsem viděla v 70.letech v Divadle Na Vinohradech mnohokrát. Po roce 1989 jsem Jiřího Hubače poznala v České televizi osobně. Nejenže vypadal jako člověk ze starého světa gentlemanů, ale líbil se mi i jeho pohled na život, s kterým prezentoval své televizní i divadelní příběhy. Jestliže mu někteří kritici zazlívají melodramatičnost, sentiment a patos, pro mě právě tohle bylo největší devizou, jakýmsi závanem lidskosti v mnohdy vypreparované podobě nových her. Stál v jistém protikladu k velkému vypravěči Jaroslavu Dietlovi, a do jisté míry vždy zůstával v jeho stínu. I když byl schopen i větších pláten (stál n apočátku seriálové tvorby v ČST, kdy spolupracoval např. na Elišce a jejím rodu, později sám napsal seriály Sanitka a Dobrá voda), mnohem lépe mu seděly solitéry, uzavřené příběhy, v nichž jeho tragičtí hrdinové spíše nežli s prostředím a dobou zápasili se svým vlastním já, se svými omezeními, komplexy, depresemi, se svou tvrdohlavostí a neschopností přizpůsobit se establishmentu. Dokázal napsat postavu tak, že byla lidsky autentická, ale zároveň v sobě měla i lehce patetický smutek a sentiment. Uměl napsat postavy na tělo hercům, takže nikoli náhodou byly inscenace jeho her (nejen v televizi, ale i na scéně) hodnoceny jako „herecké koncerty.“ Takovými byly nejen televizní opusy o neúspěšném překonávání alkoholové závislosti Ikarův pád (1976) a Tažní ptáci (1984), které Hubač napsal pro Vladimíra Menšíka. Poslední díl Zima poutníků už natočen nebyl, ale téma přepracoval autor pod názvem Hodina klavíru (2007) pro Bolka Polívku a Pavla Lišku. Pro mě ovšem vrcholy jeho televizní tvorby byla dvě díla mapující situaci 50.let - Hřbitov pro cizince (Josef Dvořák zde předvedl životní výkon v tragické roli holiče, který se vzbouří proti politické nespravedlnosti) a Zámek v Čechách, v níž excelovala Jiřina Jirásková jako hraběnka a Karel Heřmánek v roli jejího někdejšího sluhy. Velkou pozornost věnoval životu lidí „po sezóně“, tedy na sklonku života – Nezralé maliny, Lístek do památníku, Babí léto, Fany, Jedna kočka za druhou, kde stavěl nezdolný optimismus některých proti zapšklosti škarohlídství jiných. Dalším z témat, které se Hubač opakovaně dotknul, vycházel z jeho autentických zážitků, jeho osobní zkušenosti s tuberkulózou a jejím léčení (film Učitel tance, divadelní hra Modrý pavilón).

Ačkoliv Jiří Hubač pracoval prakticky po celý svůj život v oblasti televizní tvorby, jako dramatik a dramaturg, rozhodně nesmíme zapomenout na jeho dramatickou tvorbu pro divadelní scénu a pro konkrétní herce. Jeho dramatická tvorba byla spojena především s Divadlem Na Vinohradech. Jako první byla uvedena v roce 1974 již připomínaná adaptace Král Krysa, v níž excelovali Radoslav Brzobohatý a Petr Haničinec (1974). Ti dva se v roce 1977 znovu sešli v Hubačově adaptaci Hemingwayova románu Komu zvoní hrana. V 80.letech napsal Hubač dvě hry pro Jiřinu Bohdalovou – Dům na nebesích (1981), později zfilmovaný pod názvem Jedna kočka za druhou, a poté Generálku (jejího Veličenstva) - 1986. Na Vinohradech byla rovněž uvedena historizující Hostina u Petronia (1997) s Jiřím Bartoškou v hlavní roli. V Národním divadle měla v 80.letech úspěch Stará dobrá kapela (1984), v roce 1988 byl představen na Nové scéně Modrý pavilon. Naposledy byl se jménem Jiřího Hubače spojen muzikálu Johanka z Arku, uvedený v roce 2000 v divadle Ta Fantastika.
Téma her Jiřího Hubače se mnohdy točilo kolem životních outsiderů, kterým nechybí srdce a cit. Bavilo jej psát o lidech, kteří navzdory nepříznivým okolnostem projeví životní sílu i jakýsi neokázalý optimismus. Možná to bude působit starosvětsky a nepatřičně sentimentálně, ale mně v současné dramatice tento pohled schází…