Scéna.cz 

Zemřel Pavel Pípal

Městská divadla pražská s hlubokou lítostí oznamují, že ve věku 74 let zemřel dlouholetý bývalý člen uměleckého souboru městských divadel pražských Pavel Pípal (11. dubna 1938, Pelhřimov - 15. prosince 2012, Praha).

Herec zajímavého hlasu a ušlechtilého zjevu vstoupil na divadelní scénu ve svých dvaceti letech a strávil na ní více než čtyřicet let. Svou uměleckou kariéru zahájil jako loutkoherec v hradeckém Loutkovém divadle v roce 1958. Poté jeho cesta vedla do činoherních oblastních divadel ve Varnsdorfu a Chebu. V roce 1965 se stal jedním ze sólistů činoherního souboru Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, v němž během patnácti sezon sehrál množství rolí rozmanitého zaměření. Vyzkoušel si tu jak postavy komické, tak i psychologicky náročné. V roce 1980 za ředitelování Zdeňka Poživila mu bylo nabídnuto angažmá v Městských divadlech pražských. Na scénách divadel ABC a Rokoko (po roce 1989 i divadla Komedie) strávil bezmála dvacet let, a právě zde přišly role zralých mužů, ve kterých se cítil nejjistěji. Tou první byla hlavní role v Bukovčanově hře Luigiho srdce (Rokoko, 1980, r. R. Mihula). Výrazněji na sebe upozornil jako Morák v Hrubínově Srpnové neděli (1982, r. J. Novák), Berg v Daňkově Příštím létě v Locarnu, Oberon v slavné Křížově inscenaci Sen noci svatojánské (1984), a v roce 1987 jej čekala jeho patrně nejlepší role patriarchy rodu Ezry Mannona v O´Neillově tragédii Smutek sluší Elektře v režii Miroslava Macháčka. V souboru Mětských divadel pražských zůstal i po roce 1989 a hrál např. v adaptaci Švandrlíkových Černých baronů postavu Halušky v režii Miloše Horanského. Ten ho obsadil také do jedné z rolí inscenace hry Friedricha Dürrenmatta Achterloo v tehdejším divadle Ká. Z 90. let si jej však diváci asi nejlépe pamatují z nejrůznějších „důstojnických“ rolí – jako majora Arkdusta v Ryanově Jak jsem vyhrál válku (1994), plukovníka Sira Chesneye z Charleyovy tety (1996) či majora Mecalfa z Pasti na myši (1996). Poslední rolí v Městských divadlech pražských před odchodem do důchodu byla pro Pípala role iluzionisty Filipa Langa v Golemovi Voskovce a Wericha v režii Milana Schejbala.

Charakteristickým rysem Pípalova herectví byla sebejistota a sklon k autoritativním typům, proto byl často obsazován do rolí příslušníků vládnoucích vrstev se silnou individualitou. Svůj výrazný herecký typ opakovaně zhodnotil i ve filmu a v televizi. Ačkoli své první filmové zkušenosti čerpal již v době svého působení na oblasti, teprve příchod do Prahy mu umožnil projevit se na filmovém plátně častěji. První větší hereckou příležitost získal v historickém filmu Poklad hraběte Chamaré (1984), kde ztvárnil společně s Blankou Bohdanovou ústřední dvojici.

Následovaly filmy pod režijním vedením Vladimíra Drhy jako např. Muka obraznosti a Jestřábí moudrost (1989). V 90. letech spolupracoval již spíše s televizními produkcemi. Objevil se v televizním snímku Hřbitov pro cizince (1991), anebo v pohádkách Duhová hora (1994) a Stříbrný a Ryšavec (1998). Naposledy se připomněl nevelkou rolí hajného Kaliny ve filmové verzi Váchalova Krvavého románu (1993).

Výrazný hlas přinesl Pavlu Pípalovi významné uplatnění také v rozhlase, kde jsme jej mohli slyšet například v rozhlasových dramatizacích knih Julese Verna a především v dabingu (Star Trek, Pán prstenů ad.), kterému se intenzivněji věnoval v závěru svého profesního života.